Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

5. Kapitola

Stvoření se jménem Jin - tak se tedy představil - se po hodině, co chlapec odešel natáhl skrz klec. Opatrně otevřel a pustil ven většinu stvoření. Samozřejmě ne za účelem utéct, spíše se všechna stvoření nudila a chtěla se zabavit, což v kleci moc nejde.

„Hej, otevřete mi taky?" ozval se Tata a Jin se na něj podíval. Vyšplhal k němu a opřel se mu o klec bez úmyslu mu otevřít. Srdcovité stvoření se zamračilo a nakonec pochopilo to, že mu dost pravděpodobně neotevře. „Proč...?"

Jin pokrčil rameny. Vzal si do ruky malou tužku. Šlo vidět, že ji Jungkook používal opravdu často, jelikož byla už od ořezávání malá. 

„Víš... utekl bys a Jungkookovi by to došlo. Došlo by mu to, že jsme tě pustili, protože ví o mojí schopnosti se dostat ven," zamrmlal a vytáhl malý roztrhaný papír. Podal mu to do klece a mrkl na něj. „Kresli si, třeba se zabavíš. My mu to tu jdeme... prošmejdit," zasmál se, opatrně seskočil ze stolu na židli a odtamtud na zem. 

Tata je pozoroval, jak mladíkovi dokonce společně uklidili postel, na kterou zjevně neměl při vstávání do školy čas. Ponožky pohozené na zemi a více věcí... 

Sice to byla práce za někoho, kdo si to mohl udělat sám, ale alespoň utekl nějaký ten čas. 

„Hele. Nakreslils něco?" ozval se Jin šplhající zpátky na stůl. Tam se podíval do klece a uviděl pouze čistý papír. „Nekreslíš rád?"

„Proč to tu máte tak rádi? Je blbost, abyste to měli rádi někde, kde vás vězní," zašeptal nechápavě Tata. Zakroutil hlavou nad tou představou a povzdechl si. Nechápal stvoření, jak mohla mít ráda toto místo.

Možná byl chlapec hodný a milý, ale rozhodně by nemohl mít rád někoho, kdo ho vězní. Ať už je to z jakéhokoli důvodu... 

„Vím, co se ti honí hlavou a-"

„Jak to můžeš vědět? Co si furt hraješ na vševědoucího?" vyjekl a přišel k Jinovi, kterého chytil za srst. Ten se na něj jen podíval a nijak nereagoval. Věděl, že tohle přijde. 

„Hej, nech ho bejt," ozvalo se odněkud a po chvilce na stůl došplhalo i další stvoření. Tata pustil Jina a natiskl se zpátky do rohu. „V pohodě?" zeptalo se ho. 

„Měl jsem stejný názor jako ty. Bylo mi jen asi patnáct," ozval se Jin a posadil se do tureckého sedu, „když jsem poprvé viděl Jungkooka. Jemu bylo odhaduji jedenáct nebo dvanáct. Někdo mě a mou rodinu našel v úkrytech pod mostem nedaleko odsud... byla to chvilka, co jsem byl v téhle podobě delší dobu, a tak jsem nevěděl, co a jak."

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Cítil, jak mu po celém těle leze mráz a smutek ho objímá... 

„Rodiče mi sebrali a já šel do jiné sbírky. Dostal jsem se sem. Viděl jsem Jungkooka, jak je malý a vyděšený ze světa kvůli jeho otci. Nakonec ale jsem končil často s ním o samotě. Povídal si s námi, říkal své problémy a často plakal," uchechtl se, když si uvědomil, jak moc chlapec vyrostl, „jenže já využil toho, že je tak milý. Díval jsem se, jak otevírá klece a jednou jsem se dostal ven. Říkám ti, že co jsem prožil dalších pár let... nechtěj zažít ty." 

Chvíli bylo ticho, než se Jin rozesmál a setřel si slzu, jež se mu chystala dostat na tvář. „Před nějakou dobou mě Jungkook našel venku. Měl jsem pár škrábanců, protože mě potkala nepříjemná... kočka na ulici. K tomu jsem nebyl v dobrém stavu... hladověl jsem dny od té doby, co jsem se dostal od nějakého chlapa. Když mě našel, tak se rozbrečel a nejistě si mě sebral do batohu."

Tata v tichosti poslouchal, co z Jina dalšího vyjde.

„Nechal na ulici dokonce pár knížek, abych se mu tam vešel a potom mě odnesl sem. Jeho matka to ale zjistila po třech dnech, takže vytáhla pásek a dala mu pár výchovných... jen kvůli mně," pousmál se smutně, „potom jsem se dostal sem do klece a zjistil, že ho tu má ráda většina. Uvědomil jsem si, že tohle je jediné místo, kde s tebou bude zacházeno alespoň trošku hezky..."

Jin se postavil a ukázal na papír. „Zkus si kreslit. Opravdu se zabavíš."

„Jine, počkej," vyhrkl Tata a natiskl se na klec. Povzdechl si, když viděl, jak druhý čeká na to, co mu chce říct. „Viděl jsi někdy své rodiče... po tom všem?"

Stvoření se smutně pousmálo a přišlo k němu blíže. „Nevěř v něco, co je skoro nemožné. Ale přeci jen... když neočekáváš moc, nemůžeš být potom zklamaný. Smiř se s tím nejhorším."

V to odpoledne srdcovité stvoření opravdu něco nakreslilo. 

Byla to kresba jeho rodiny... avšak pár slz mu kresbu jaksi rozmazalo. 

„Jsem doma," zívl si Jungkook. Hodil batoh ke stolu, zavřel za sebou dveře a padl na postel. 

Jin protočil očima. Ustlal postel a on si toho ani nevšiml. „Jak typické..."

Chlapec se ale po chvilce zamračil, když viděl poklizeno v pokoji, ale řekl si, že to asi byla jeho matka, i když o tom hodně pochyboval. 

Nakonec došel ke stolu, vytáhl si pár učebnic a povzdechl si. Podíval se na Tatu, který měl schovaný papírek s kresbou pod kusem látky, ale tak, že to šlo vidět... 

Mladík se zamračil a vytáhl mu papírek z klece i přes Tatovy protesty. Ihned vykulil oči a ukázal na chlapce z kresby. „Tys ho viděl? T-tos kreslil ty? Kdo to je?"

----

Taky si zorganizujete věci pouze v tu dobu, kdy se na něco strašně těšíte?

Já třeba kdykoliv jsem jela do divadla, tak jsem si připravila VŠECHNO oblečení a věci, které si s sebou budu brát...

Jako třeba dnes. Zítra jedu do Prahy, tak jsem si půlhodinu připravovala věci a složila si je úplně nádherně :') A to dělám vždy jen, když jsem prostě natěšená xD 

Jsem divná :')

NO! Zítra netuším, ale! ALE! Možná by mohla být kapitola mezi 10-11, jelikož pojedu autobusem do Prahy, že, jak jsem zmiňovala... třeba stihnu napsat kapitolu, ale nevím nevím ^^ 

Každopádně... přeji vám dobrou noc, sladké sny a doufám, že se krásně vyspinkáte! (Já doufám, že rychle usnu, protože z natěšení mi nejde usnout, kekeke)

Je sice brzo, ale dopředu vám všem přeji nádherné ráno <3