Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

6. Kapitola

„Rozumíš mi. Já vím, že mi rozumíš," vyhrkl Jungkook a prostrčil nový kus papíru do klece. Tam hodil i tu tužku a posadil se. „Prosím... napiš mi, pokud ho znáš."

„Prcku, o čem to klábosíte?" zeptal se Jin zezdola. 

Tata nevěděl, jak jednat. 

Nakreslil tam svou rodinu, což znamenalo i sebe... a to neměl dělat. 

„Rád bych se ho zeptal, proč utekl a-"

Tata se rozhodl, že mu odpoví. A to ve stylu zakroucení hlavou. 

Chlapec si povzdechl, opřel se více do židle a chápavě přikývl. „Chápu... byl vyděšený, takže mám asi smůlu, heh," uchechtl se zklamaně a vytáhl si knihy. Rozsvítil si lampičku, posunul klec, aby měl více prostoru na učení, a dal se do toho. 

První hodinu věnoval učivu z korejštiny a matematiky. Poté přešel na historii, kde si chtěl překreslit pár obrázků, ale začal být unavený. 

Dlouze si zívl, tiše zanadával a podíval se z okna, kde si všiml změny počasí.

Opět sněžilo.

Nebylo to tak, že nemá rád zimu... spíš mu to připomínalo až moc pěkné věci. Vzpomínky vyvolávající smutek z toho, že už to nebude.

„Huh, kolik vůbec je," zamrmlal si pro sebe a podíval se na hodiny. Za půlhodiny se měl sejít s kamarády venku, protože trčet doma se mu nechtělo. Hlavně... nudil se. 

A už i tak u toho učení trávil delší čas, než aby byl se svými přáteli. Což ho nutilo, být na sebe naštvaný.

„Ah, dnes to nestihnu," povzdechl si při pohledu na obrázky v učebnici. 

Na vteřinu se mu v hlavě objevil obrázek. Ten obrázek od Taty.

„Hele," zamumlal směrem ke kleci, kde viděl stvoření sedět v rohu a nic nedělat, „kreslíš pěkně. Nudíš se? Můžu... můžu ti koupit malý skicák. Koupím ti malý skicák, aby sis tam mohl kreslit! Ale... pomůžeš mi s kresbami do sešitu."

Tata se na něj podíval jako na blázna a vydal ze sebe něco podobného smíchu. Podíval se na obrázky v učebnici a zjistil, že nejsou zas tak těžké. 

Pokrčil rameny a opatrně přikývl. Ukázal na čistý papír a naznačil, že mu ho má podat. 

Mladík tak učinil a stvoření mu nakreslilo přesnou velikost skicáku. Naznačil tam dokonce i barvu!

„Takhle velký? Fajn... máš to mít," zasmál se a papír si uložil do šuplíku. Vzal nový kus papíru a nastříhal ho na menší obdélníky kam by se měly vejít kresby z učebnice. 

Podal mu jak nastříhané kusy, tak i další menší tužku, gumu a posvítil mu tam lampičkou. 

„Děkuju," zašeptal a odešel z pokoje. Prošel kolem matky a jednoduše se dostal ven. 

„Ah, tady jsi!" vyjekl Jimin a objal Jungkooka kolem ramen. Vedle nich se vynořil Hoseok a udělal to samé. 

„Čekáme na tebe úplnou věčnost. Kam chcete jít?" zeptal se a oba dva pokrčili rameny. 

Měli takový zvyk se setkat u Jungkooka, dojít do parku a otravovat děti, tedy... když jim bylo deset. S určitým věkovým rozdílem.

Jak stárli, tak se stále setkávali u Jungkooka, ale docházeli na opuštěné hřiště, kde už skoro nikdo nebyl. 

Bylo to dokonalé místo pro jejich blbosti, protože ačkoli už byli pomalu dospělí, často se chovali jako děti. 

Ale ani jednomu z nich to nevadilo.

„Ha! A tentokrát se na střídání můžu vysrat," zasmál se Jungkook, když si zabral tu nejlepší houpačku. Jeho kamarádi se na něj podívali a jeden z nich si zabral tu druhou. 

Bylo to celkem malé hřiště, ale oni tam měli mnoho vzpomínek. Dvě houpačky, skluzavka, kolotoč a pískoviště, které většinou bylo zarostlé trávou, ale jelikož byla zima, tak tentokrát místo trávy byl sníh. 

„Ah, vážně," povzdechl si Hoseok a odhrnul sníh z kolotoče, na který si opatrně sedl. Ihned ucítil nával zimy na jeho pozadí, tak se postavil, aby si upravil kabát. Nakonec se posadil znovu s tím, že už seděl na něčem teplejším. „Tak, co teď."

„Jak to jde s tvojí přípravou na maturitu?" zeptal se Jimin nejmladšího. Ten pouze pokrčil rameny a ihned ucítil, jak se ho zmocňuje pocit paniky.

Připravoval se a rozhodně dobře. Jen si stále nebyl jistý, pokud to k něčemu je... pokud to vůbec udělá i po té velké dřině.

„No, asi to ujde? Většinu času u toho prosedím hodiny, takže by to mohlo být k něčemu," zasmál se a pokývl zpátky na svého kamaráda. „Co vy dva?"

„Učíme se spolu. Půjčujeme si knížky napůl, je to výhodný. Naštěstí to Kwan nezjistil," uchechtl se Hoseok, když si vzpomněl na knihovníka. 

Nechával si platit za půjčené knihy, což nebylo příjemné pro nikoho. Ale co se s tím dalo dělat...

„Uh, ten nový. Tata... víte, ne?" nahodil Jungkook. „Dost pravděpodobně zná toho kluka, kterej utekl."

„Proč ho vůbec chceš tak moc najít? Utekl, takže asi nechtěl, abys ho hledal..." zamumlal nechápavě Jimin. 

Jungkook se zamyslel... Proč ho vlastně chtěl najít? 

Možná proto, že vypadal ztraceně. Lehké oblečení, oči plné slz, za kterými se skrýval smutek. Smutek zžírající ho zaživa, což pro chlapce bylo pochopitelné. 

Šlo vidět, že ho něco zasáhlo a Jungkook mu chtěl pouze pomoct. Nabídnout mu alespoň tu pomoct, ale nestihl to. 

Černovlasý mladík zachumlaný ve svém kabátu se vracel z knihovny s batohem plný učiva. 

Vydechl velký obláček a zjistil tak, že rozhodně mrzne, což byl důvod, proč začal pospíchat. Ale přeci jen něco ho zastavilo...

Byl to chlapec s blonďatými vlasy. Byl ve staré mikině, teplácích a obličej měl schovaný ve dlaních. Jeho tělo se otřásalo... bylo zjevné, že pláče, ale třese se i z obrovského chladu objímající jeho tělo. 

„Hej! Uh- nepotřebuješ pomoct? Není ti zima?" křikl na chlapce a přišel k němu. 

Ani nevěděl, jak rychle se to stalo, ale vyděšený chlapec se na něj podíval, do zmrzlých dlaní si vzal sníh, a hodil po něm sněhovou kouli. 

Ta Jungkooka zasáhla do hlavy, na které měl naštěstí čepici. 

Když se otřepal a rozhlédl se, tak zjistil, že chlapec utekl. 

Jenže černovlasému mladíkovi v hlavě zůstal obrázek vyděšeného neznámého chlapce. A nemohl ho vyhnat z hlavy... 

----

Omlouvám se, že včera (respektive už předevčírem) kapitola nebyla. 

Nebudu to okecávat, ale na cestě z Prahy se mi při dvou a půlhodinové HOUPAJÍCÍ cestě v buse udělalo zle. Potom jsem byla dost unavená, takže doufám, že je to k pochopení ><

Přeji vám nádhernou noc a krásné sny! ^^

Samozřejmě i následující ráno bude určitě v pořádku a vy se vzbudíte vyspinkaní! <3