Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

47. Kapitola

„Tu to je," zasmál se Hoseok, když přinesl na větší knize pár kelímků, a všechno to vyložil na zem. Jin přikývl, poděkoval a opatrně začal všem podávat vodu.

„Jsi hodný," uculil se Jin a poplácal chlapce po ruce. Prošel kolem něj a lehl si na menší polštářek. 

„A ty roztomilý," podal mu kompliment se srdčitým úsměvem. Stvoření se na něj překvapeně podívalo. 

„Jsem Jin," představilo se rychle, vyskočilo na nohy a natáhlo k němu ruku. Byla tak maličká, že Hoseok mohl pouze nastavit prst, aby si s ním potřásl.

„Hoseok..."

„Já vím," mrkl na něj a zalezl zpátky. To chlapce zarazilo, takže se na jeho obličeji usadil nechápavý výraz a jeho celá hlava se naklonila na stranu. „No, pokud víš, jsem tu delší dobu. Častokrát jsem slyšel tvé jméno od Jungkooka."

Tentokrát chlapec - už konečně - chápavě přikývl a plácl se do čela. „Jasně... pardon."

„Pohoda, dítě."

„Proč všem říkáš děti?" zeptal se ho Jungkook, přičemž se mračil. Tušil ale, že tedy bude starší než oni, ale nikdy nemohl vědět, když se vlastně o jejich 'původu' dozvěděl nedávno. 

Stvoření pokrčilo rameny a uchechtlo se. „Je to příjemné oslovení. Plus jsem starší než vy."

Nejmladší přikývl, jelikož to čekal a otočil se za Tatou. Ten stále spal a dokonce vypadal klidně. Oči zavřené, ústa pootevřené a opatrně přitulený u chlapcovy hrudi. Vypadal tak poklidně, až by nikdo nepoznal, že před několika minutami skoro až umíral bolestí. 

Jungkook byl šťastný. Taehyung mu dal příležitost a té samozřejmě mladší chlapec ihned využil. Chce mu ukázat, že i přes značné rozdíly mohou být spolu šťastní...

„Jungkookie," vydechlo srdcovité stvoření a v maličké ruce stisklo látku chlapcova trička. To oslovení ho probudilo a donutilo se podívat na - teď už probuzeného - Tatu.

„Potřebuješ něco? Donesu ti všechno," vyhrkl ihned a pohladil ho ukazováčkem na tváři. To stvoření donutilo k úsměvu. Nakonec ale rychle zakroutilo hlavou a zívlo si. 

„Když mám tebe, mám všechno..." Tato slova Jungkooka dokázala neskutečně zahřát u srdce. Starší to neříkal tak často, jelikož se bál katastrofy po vyřčení té věty. Uvědomil si ale, že dokud bude s chlapcem, tak bude v bezpečí a bude moct cítit tolik pocitů, kterým se věčně pouze vyhýbal.

„To já taky."

„Jungkooku," ozval se Dongmin u dveří s vážností v hlase. Zhluboka se nadechl a pokývl na stranu. „Potřebuju ti něco říct..."

„Vydržíš?" zeptal se Jungkook Taty. Ten si povzdechl, nafoukl tváře, ale nakonec stejně jen přikývl. 

Jen co se chlapec zvedl z postele, tak stvoření cítilo nával zimy. Nemělo ho co zahřívat... nebo spíš kdo. Proto přes něj chlapec přehodil ještě jemnou dečku a odešel za svým strýcem.

Dongmin vypadal poněkud... nespokojeně. Možná až vystrašeně, což byl důvod, proč se vystrašil i Jungkook.

„Já... nevím, jak ti to mám říct, ale uh..." hlesl a odmlčel se. Poklepal nohou, křupl si prsty a párkrát vydechl. „Možná jsem ti v něčem lhal..."

„Lhal?" zamračil se Jungkook a naklonil hlavu na stranu. 

„Nebudu chodit kolem horké kaše, ale chci ti říct dopředu, že mě to mrzí. Nechtěl jsem to ukrývat a-a ani ti o tom lhát, protože vím, jak moc tě to-"

„Tak co se děje?" vyhrkl - teď už strachy bez sebe - chlapec a položil mu dlaň na rameno. Jeho strýc se mu podíval do očí a polkl.

„Tvůj o-"

„TAK KDE JSI?!" zakřičel někdo z předsíně. Byl to neznámý hlas. Hluboký a plný vzteku... 

„Kurva," zanadával Dongmin a nervózně těkal po místnosti. Ukázal na chlapcův pokoj. „Běž do svého pokoje, schovej všechny! A hlavně Taehyunga."

Jungkook chtěl něco říct, ale jeho strýc ho okřikl a strčil. To ho donutilo činit. 

Udělal tak, jak chtěl. Vešel do svého pokoje, zběsile všechna stvoření naházel do klece a schoval je pod postel. 

„Co se děje?" vyhrkl Jin, kterého chlapec dal do šuplíku. 

„Nevím. Někdo tu je," zašeptal vyděšeně, šuplík zavřel a vzal do rukou Tatu. Ten se znovu probudil a chtěl se mazlit, ale Jungkook ho rychle položil do své skříně, kde ho zakryl.

„Taehyungu, prosím... Teď ticho, nevím, co se děje, ale všechno bude v pohodě. Jen ticho a nehýbej se," řekl spěšně a zabouchl skříň.

Mezitím všichni v kuchyni už měli u hlav zbraně. Jungkook k nim rychle přišel a chtěl jednat, ale za ním se objevil o něco vyšší muž. Praštil ho a poslal k zemi, kde chlapec bolestivě zaskuhral.

„Hej! Nechte ho být," křikl Dongmin a podíval se na muže. „Co kurva chceš? Říkám ti, že už to nemám!"

Muž se suše zasmál. Vytáhl nožík, chytil Jungkooka za vlasy a ostří mu přiložil ke krku. „Dej mi to a dohodneme se."

Dongmin zakroutil hlavou. „Nemám je! Co na tom kurva nechápeš?!"

„O čem kurva mluvíte?!" promluvil nejmladší a jeho strýc se na něj podíval. 

„Oh?" podivil se neznámý a odložil nožík. „Neví o tom?"

„Jungkooku, promiň... promiň!"

Chlapec byl zmatený. Nevěděl, za co se omlouvá a už vůbec nevěděl, o čem byla řeč.

„Půjdeme se projít k tobě do pokoje. Blbě schováváš ty svině," ozvalo se u chlapcova ucha a poté cítil, jak ho tahají na nohy. Nakonec ho dovedli až k němu do pokoje, kde ho hodili na zem. „Sledovali jsme vás už pár týdnů. Skříň je tak špatná schovka."

„Nechte ho!" křikl a zvedl se. Než ale stihl cokoli udělat, za ním ho chytil mužův spojenec a držel ho.

Neznámý otevřel skříň a začal z toho prudce vyhazovat věci. Sáhl i na Tatu, kterého vyhodil jako kus hadru na zem. Zasmál se, chytil ho tak silně, že mu málem praskly kosti a zavolal si dalšího ze svých mužů. Jeho spojenec držel v ruce větší pytel, ve kterém se něco hýbalo.

„Tak snad ty teď budeš alespoň poslouchat. Nechám tebe, tvé přátelé, zapomenu na ten dluh a vrátím ti tvého otce."

V tu ránu se mu zastavilo srdce. Povzdechl si a zaťal pěst, než promluvil. „Můj otec je-"

„Mrtvý? Nezdá se mi tak, jinak by se v tom pytli tak nehýbal," ušklíbl se a luskl prsty. Jeho spojenec otočil pytel vzhůru nohama a z něj vypadlo stvoření. 

Drobné růžové stvoření připomínající zajíčka. Takového, jakého mu jeho otec pořád kreslil do knížek nebo sešitů. 

Jungkookovi se zastavilo srdce... a oči zaplnily slzami.

----

JEEEJDA, TU SE NĚCO ZVRTLO! :)

Přeji krásnou středu! U mě se počasí mračí, tak se na počasí mračím taky! >:( 

Jak se máte? Něco nového?><

Možná jste zklamaní, že toho moc nevychází. Nebudu se vymlouvat, prostě jsem líná a ta chuť ke mně nějak často nedochází, nevím proč >:( Jsem na sebe naštvaná...

Je to tak, že jsem psala většinou před spaním, ale teď zas chodím spát ve 3-4 ráno a jsem strašně broken :D 

ps: přemýšlím, jaký end sem dát :) :) :) :)