Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

52. Kapitola

„Poslední dvě krabice," oznámil Dongmin, mezitímco táhl krabici plnou knih. Jungkook přikývl, vyšel pár schodů a došel do předsíně pro poslední kusy.

Celé léto za nimi, září [september] začalo a to vedlo k Jungkookově zletilosti. Jelikož mu jeho otec stále přenechával byt blízko jeho budoucí vysoké školy a nynější střední, hodilo se to. Chtěl mít soukromí a nejlépe s Taehyungem.

„Takže opravdu nechcete jít?" povzdechl si chlapec ke stvořením. Většina zakroutila hlavou, a poté vyšel Jin.

„Potřebuješ mít taky už své soukromí s Taehyungem. My to tu vydržíme a určitě se brzo zas uvidíme," odpověděl mu.

Chlapec pouze přikývl a usmál se. Tiše poděkoval, narovnal se a začal znovu tahat krabice. Uviděl Taehyunga, jak se tahá s těžkou krabicí plnou učebnic, a tak tu svou rychle položil, aby mu mohl jít pomoct.

Jemně chytil staršího ruce, podíval se mu do očí a vřele se usmál. „Vezmu to," pověděl a pokýval hlavou k lehčí krabici za ním, „vezmi tamtu."

„Děkuju," zamrmlal tiše a uculil se při tom jeho gentlemanském činu.

Sice ani jeden nevěděl, jak to přesně bude, ale věřil, že to všechno bude v pořádku. Nevěděli, jak přesně budou žít, ale Jungkook si našel už brigádu a Taehyung plánuje totéž. Když už bude mladší celé dny ve škole, tak by mohl být alespoň někde, kde bude vydělávat, což by nemusel být problém.

„Poslední dobou ses hodně stěhoval," zasmál se Jimin a poplácal svého kamaráda po ramenu, „přesněji dvakrát."

„Hele, mám to zase blíž k tobě, takže ticho, jasný?"

Krátký přítel pouze zvedl ruce a přikývl hlavou.

„Můžeme jet?" zeptal se Dongminův známý s dodávkou. Všichni zkontrolovali, pokud je všechno naložené a nakonec se přikývlo.

„Tak a zase tě ztrácím," promluvil Jungkookův otec. Nervózně se usmál a sklopil svou maličkou hlavu k zemi.

„Nejsem dítě," zasmál se Jungkook a sklonil se. Opatrně přitáhl stvoření do rukou a objal ho. „Budu jezdit na návštěvy."

„V to doufám."

V tu ránu se ozvalo zatroubení. Chlapec se odtáhl, položil stvoření na zem a pomalu si sedl do auta. Tam se na něj usmál Taehyung a poplácal ho po stehně.

„Hodně štěstí!" zakřičeli všichni najednou a Jungkook jim zamával. Auto se ihned rozjelo a vyjelo na skoro druhý konec města.

„Bude to všechno?" zeptal se řidič, když dojeli a všechno to naskládali do většího bytu. Mladší chlapec ihned přikývl, předklonil se a poslal mu vřelý úsměv.

„Děkuji moc. Přeji hezký den."

„Jo, to já taky."

A bylo to. Dva mládenci sami v novém bytě.

Byl vcelku hezky zařízený, ale pro Jungkooka bylo hlavní to, že vůbec zařízený byl. Nepotřeboval kupovat tunu nového nábytku, jelikož na to zrovna peněz moc neměl a z příspěvku na školu si opravdu brát nechtěl.

„Jsem utahaný," vzdychl otráveně a plácl sebou na pohovku. K němu si ihned sedl Taehyung a zasmál se. Přikývl, lehl si vedle něj a natiskl se na jeho záda.

„Já taky... prospíme se?" zeptal se tiše a stiskl ho v objetí. Jungkook bez sil pouze přikývl a dlouze vydechl, než se otočil tak, aby mohl svého přítele také obejmout.

Společně stejně nakonec usnuli a probudili se k večeru kvůli něčemu, co nebylo ani pro jednoho z nich příjemné.

Taehyung se zamračil a přitiskl k tělu, díky kterému měl pocit bezpečí. Zhluboka se nadechl a zakňučel, když pocítil bolest.

„Ju-jungkookie," vydechl a zatřásl s ním. Chlapec se ale neprobouzel, a proto starší frustrovaně vzlykl, když pocítil ještě větší bolest na každém kousku jeho těla. „Jungkooku...!"

„Copak?" vydechl ospale a podíval se na něj. Zděsil se, když viděl slzy v očích jeho milovaného, a ihned se narovnal. „Co se děje?!"

„Za-zase," zašeptal a schoulil se do klubíčka. Slzy mu smáčely tvář a po celém těle měl mráz. Strach pojal jeho mysl a on se z toho všeho začal i třást.

„Přejde to, jsem u tebe," vyhrkl, začal mu stírat slzy a nakonec se natiskl na jeho tělo. Objal ho, políbil do vlasů a snažil se ho uklidnit jednoduchým houpáním a šeptáním různých slovíček.

Prosím, ne, poprosil ve své hlavě a stiskl víčka k sobě. Chtěl se nadechnout a vydat ze sebe vzlyk, ale na vteřinu zapomněl na tu bolest a otevřel oči. Ne, nebudu už prosit... nebudu prosit.

Věděl, že prosby to nezmění. Může naříkat, plakat, trápit se, jak chce, ale stejně mu to nepomůže. Může pouze bojovat proti tomu, věřit v to, že zvládne potlačit to, co z něj celý život podle jeho očí dělá netvora - a podle Jungkookových očí to nejkrásnější stvoření na světě - a zažene tu potřebu se vracet do podoby, kterou nenávidí.

„Už ne," zašeptal a zhluboka se nadechl. Opatrně vydechl, stiskl chlapcovy ruce a kousl se silně do rtu. V hlavě si stále opakoval to, co ho posilovalo, a nakonec nechal přeci jen poslední slzu stéct po své tváři až na pohovku. Tam se maličká slzička vsákla a stejně tak i veškerá bolest.

Pár minut se nic nedělo. Oba dva tam leželi v náruči jeden druhého s tím, že si mladší stále myslel, že druhý trpí.

„Jsi v pořádku?" promluvil po chvilce ticha Jungkook a podíval se na Taehyunga. Ten se na něj podíval, postavil se, a aniž by řešil to, že ho jeho přítel zvláštně pozoruje, tak se sám sebe všude začal dotýkat s tím, že nevěřil tomu, co se stalo.

Co dokázal...

„Já... já-já jsem v pořádku!" vyjekl a sáhl si na hruď. Podíval se na Jungkooka, ten se posadil a nechápavě se na něj zamračil. „Potlačil jsem to... dokázal jsem to potlačit."

„Kurva, já věděl, že jsi dokonalý," vyhrkl mladší a postavil se. Ihned ho chytil za tvář a začal ho palci hladit. „Jsi tak úžasný... miluju tě."

Taehyung se zarazil. Celým tělem mu projel zvláštní pocit a zvyšoval se čím dál více, zatímco se díval do jeho očí. Poté dlouze vydechl, skousl si ret, krátce ho políbil a hlubším hlasem řekl: „Teď tohle tělo chci víc než kdy jindy..."

----

Uuuu~

Teď mě tak napadá, že bych sem dala smut a nějak hezky (: to ukončila. Nejsem si jistá, pokud to nebude uspěchané, ale opravdu bych nevěděla, co tam všechno ještě dávat a nejspíš bych to naprosto zbytečně protahovala ><

A jak jinak, než že to dopíšu v noci, protože JÁ nikdy nemůžu dopsat příběh VE DNE. A teď je co? Noc. Takže to dopíšu ^^

Mám zrovna náladu, takže tak ^^ Plus vám snad udělám radost, když se většina probudí a budou tu dvě kapitolky, kekeke <3