Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

12. Kapitola

„Oh, omlouvám se," vyhrkl Jungkook, když si uvědomil, jak obnažený je. Ihned si ručník přesunul na rozkrok a nervózně se zasmál. 

Rychle si ze skříně vytáhl tričko a kraťasy na spaní a hromádku oblečení podal i neznámému chlapci. 

„Díky," zamrmlal a vzal si všechno oblečení. Položil ho vedle sebe a odkašlal si. „A-asi bych měl jít..."

„Určitě, chápu tě. Být u někoho neznámého v pokoji je dost... divný," zasmál se mladší a poškrábal se na zátylku. Potom mávl rukou a dodal: „Doprovodím tě."

Chlapec ihned zakroutil hlavou a pousmál se. „To je v pohodě. Není třeba..."

„Ten je neodbytnej, takže bacha," řekl Jin a ukázal na Jungkooka. Ten se ihned vyděšeně podíval a zastrčil ho do šuplíku. „Hej!"

„Pardon, on... uh- já-"

„V pohodě," přerušil ho chlapec, „nejsem někdo, kdo by jim chtěl nějak... ublížit."

Jungkook si nakonec klidně oddechl a otevřel šuplík, aby cvrnkl do stvoření. „Málem jsi udělal problémy."

„Hej, nesváděj to na mě!" křikl a zkřížil si ruce na hrudi. 

„Já... opravdu musím." Neznámý se postavil na nohy a zhluboka se nadechl, než roztřeseně vydechl. Strach se ho zmocnil, protože věděl, co bude následovat. 

Bolest a utrpení...

„Tak alespoň zítra ráno. Bude už půlnoc a já nevím, pokud je zrovna nejvhodnější doba," promluvil Jungkook a vytáhl ze skříně spacák, deku navíc a ještě dva polštáře. „Budu spát na zemi, vezmi si postel... uh- jak... jak se jmenuješ?"

Chlapec ztuhl a sklopil pohled. „Taehyung..."

„Dobře, Taehyungu... tak pokud chceš, můžeš jít do sprchy. Jen se zkus vyhnout mojí matce ona," odmlčel se a odkašlal si, „je trošku složitá. Nejspíš by tě vyhnala, ale s tím si nelam hlavu."

Taehyung přikývl a skousl si ret. Podíval se na chlapce, který se na něj usmál a zčervenal. „Opravdu děkuju. Nevím, proč to děláš."

„Protože jsi potřeboval pomoct a já jsem tě nemohl nechat jen tak venku umrznout. Teď mi dej chvilku, jen... čas krmení," oznámil a stvoření se ihned podívala nahoru. Chlapec totiž vzal balíček krmení a všem jim tam dal. Poté byl na řadě Tata, ale ten... „O můj bože... viděl... viděl ho někdo z vás? Všiml jsem si toho až teď!"

Klec byla otevřená a srdcovité stvoření nikde. 

Prohrábl si vlasy a rychle vykoukl ven z okna, jako by doufal, že ho tam uvidí. 

„Víš co, Taehyungu? Hele, um- pokud máš hlad, na stole jsem přinesl sendvič, tak ho sněz. Já - já musím ven. Nemůže být nikde sám a já-"

„Hej, Jungkooku. Dýchej, klid," vyhrkl Jin a vyskočil ze šuplíku. Vylezl na stůl a ze stolu vyšplhal na chlapcovo rameno. „Já... určitě se vrátí."

„Ne, žádný klid... nemohl jen tak zmizet. Choval jsem se špatně? U-udělal jsem něco špatně?" zeptal se nechápavě a rozrušeně. Stvoření zakroutilo hlavou a poplácalo ho po tváři.

„Tys nic neudělal," zašeptal a podíval se na Taehyunga. Ten měl sklopenou hlavu, ale díval se na ně. „Nic jsi neudělal špatně..."

Cítil se zle. Věděl, že se stvoření hodně straní a za těch pár měsíců se moc nesblížili, ale i tak měl pocit, že on sám osobně nic nekazí...

„Ale-"

„Žádné ale. Víš, prostě je blbej, pokud odešel," řekl a pohladil mladíkovu tvář. „Nebuď smutný a pojď spát... jsem unavený."

Stvoření se podívalo na Taehyunga a naznačilo mu, že hned, co Jungkook usne, musí vypadnout. 

Musel vypadnout, než se objeví první sluneční paprsky. 

„Zítra ho půjdu hledat... hned ráno," zašeptal a s povzdechem si zalehl na zem. Zachumlal se do spacáku a hlavu zabořil do polštáře. Přitáhl si k sobě Jina a objal ho. „Taehyungu, vyspi se..."

Oslovený jen přikývl a lehl si do postele. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. 

Byl unavený... a i když mu Jin řekl dostatečně jasně, že nesmí usnout, tak se nemohl nepoddat únavě.

Usnul... a všichni ostatní taky. 

„Taehyungu, vstávej. Mám tu snídani," zamumlal Jungkook a zatřásl s chlapcem. Ten si skryl oči kvůli slunečním paprskům. Probojovávaly se skrz okno až do pokoje, kde díky tomu bylo světlo. 

A potom i to uvědomil.

Na své kůži cítil teplo a světlo... 

„C-cože?" vyjekl a vykulil oči. Podíval se z okna a zjistil, že je ráno. Vyběhl z postele a schoval se na místo, kde je stín. 

Jungkook se jen pobaveně zasmál. Položil talíř se snídaní a přišel k němu. „Jsi upír nebo co?" 

„N-ne já - já... uh- c-co se to děje?" zašeptal rozrušeně a sjel zády po zdi. Objal své nohy a začal zhluboka dýchat. 

Cítil, jak se mu hůře dýchá. Tlak na hrudi se zvětšoval a s ním i bolest u srdce. 

„Hej, hej," vyhrkl mladík a klekl si k němu. Opatrně mu sáhl na rameno a druhou mu zvedl hlavu. „Dýchej. Zhluboka dýchej, zavři oči a soustřeď se jen na své dýchání... na nic jiného, jasný?"

„Co to kurva..." vydechl Jin, když viděl Taehyunga. Byl... normální. Podíval se na klec, kde se všechna stvoření dívala stejně překvapeně jako zrovna on. 

Protože žádné stvoření nemá lidskou podobu v době, kdy na zem dopadá jakákoli forma slunečného záření...

----

kekeke, doufám, že to jde trošililinku pochopit a pokud ne... počkáte si na větší vysvětlení c:: 

Přeji vám dobrou noc a sladké sny! 

Mně se zdálo... oh, teď mi to vypadlo. :(( 

Tak snad příště... ale vím, že to bylo opět něco divného c:

Ostatním přeji krásné ráno <3

BTW. dívá / díval se někdo na seriál The Society? 

O můj bože, nemám to dokoukaný, jsem u konce předposledního dílu první série, ale omg... :''') SAM A GRIZZ?  M I L U J I 

BTW.2 Jste už tak zvyklí na moje noční kapitoly, že většinou očekáváte v takovéhle hodiny, že něco vyjde?  
Já to tak měla u jedné autorky, která píše eng... vždy vydávala 9-11 večer a tak jsem nejvíc kontrolovala mobil :D