Entities - Vkook/Taekook [ j.jk x k.th ]

20. Kapitola

Jungkook přímo natěšením zářil.

Ačkoli se s Taehyungem neznal tak dlouho jako s Jiminem nebo Hoseokem, i tak věděl, že je to fajn kamarád. Úžasný člověk s úžasnou povahou - podle něj.

S ním mu utíkal čas neskutečně rychle. Bylo to, jako by se z rána ve vteřině stala noc. A i v noci by si s ním dokázal povídat místo spánku.

A teď se to mohlo znovu stát. Mohl se s ním bavit celé hodiny, smát se s ním a navzájem se poznávat. Užívat si trávený čas s ním, ale tentokrát měl v plánu ho nenechat jen tak odejít. 

Chtěl s ním zůstat... delší dobu.

„Huh, kde... je?" zeptal se sám sebe, když došel na místo napsané ve vzkazu. Byl to strom, kde s ním mladší navázal delší konverzaci. Sice ne tak dlouhou, ale všechno to začalo díky ní. Podíval se kolem, ale nikoho neviděl. Možná to bylo kvůli tmě, jelikož bylo vcelku pozdě, a proto jediné světlo bylo to pouliční. 

Ale i to stačilo k tomu, aby mezi domy zahlédl osobu. Osobu blížící se k němu. 

„Taehyungu, konečně," usmál se Jungkook a přiběhl k němu. Silně ho objal a natiskl se na něj. „Málem jsem věřil v to, že bys nepřišel."

„Však mám jen pár minut zpoždění," zamumlal Taehyung a tiše se uchechtl. Vydal ze sebe bolestný sten, jelikož stále cítil, jak je jeho tělo slabé a plné bolesti. 

Ale to ho nezajímalo... protože byl u Jungkooka. 

„Kam jsi předtím zmizel?!" vyjekl mladší a odtáhl se, aby ho praštil do ramene. Chlapec se zamračil a chytil za rameno, než protočil očima.

„Musel jsem... jít. Neřeš to, prosím." 

Tiché 'prosím' mladíka donutilo se nevyptávat, a proto jen přikývl. „Fajn... jdeme zas ke mně? Matka je u tety na pár dní, takže to je v pohodě."

„Jo, proč ne," řekl s úsměvem Taehyung a chytil ho kolem ramen. Vydal se s ním směrem k němu domů a mluvil o různých blbostech.

Ale i ty blbosti byly něco, co Jungkook neskutečně rád poslouchal... protože to říkal on.

„Ah, jsem po celém dni tak strašně unavenej," povzdechl si Jungkook a plácl sebou na postel. Dlouze si zívl a skryl si rukou oči, protože mu rozsvítil v pokoji. „Hej! Zhasni to," zasmál se a pootevřenýma očima se podíval na chlapce. Ten se na něj jen zašklebil, ale nezhasl. 

Potom si samozřejmě vzpomněl, jak špatně chlapec spal a zhasl světlo, které mu tak strašně vadilo.

„Tak běž spát," řekl Taehyung a sedl si k unavenému chlapci. Ten se posadil, dopil pití a zakroutil hlavou.

„Chci si ještě povídat," zamumlal a pousmál se. 

Byl to upřímný úsměv. Takový, který ve vás zanechá příjemný pocit a donutí vás se usmát nazpátek. 

Chlapec při pohledu na jeho úsměv zčervenal a sklopil hlavu. Ihned se uculil a přikývl. „Já taky..."

Jungkook došel do kuchyně, kde nalil do dvou skleniček vodu a došel zpátky do pokoje, kde si sedl na postel. Na té už ležel druhý chlapec na boku tak, aby na něj viděl.

Mladší ale udělal něco, co starší nečekal.

Lehl si k němu čelem a díky malé posteli si lehl opravdu blízko.

„Jak se máš?" zeptal se a vydal ze sebe tiché zasmání. Taehyung si odkašlal a nadechl se k odpovědi, ale žádná z něj nevyšla. 

Chtěl říct, že teď už rozhodně dobře, ale zarazil se...

Proč to chtěl říct? Proč nad odpovědí ani nepřemýšlel a hned ze svých rtů chtěl vydat tato slova? 

„Fajn... ujde to," odpověděl mu nakonec. 

Nastalo ticho. Ani jeden se neměl k mluvení... stačila jim jen ta společnost toho druhého.

Jungkook se zhluboka nadechl a rychle párkrát zamrkal. Jeho tělo objal mráz a on se cítil... zranitelný.

Bál se, ale čeho? To on sám netušil... nebo si to nechtěl přiznat. Nechtěl to přivolávat...

Měl strach, že mu zase chlapec odejde, nedá o sobě vědět a přijde až za dlouhou dobu, kterou si samozřejmě protrpí samotou. Samota byla jeho věrný kamarád, protože ho nikdy neopouštěla... 

„Jungkookie?" zašeptal chlapec, když si všiml rychlé změny u něj. Sáhl mu na paži a uviděl, jak mladík zavřel oči a roztřeseně vydechl. „Hej... v pořádku?"

Zakroutil hlavou. To stačilo, aby ho Taehyung přitiskl k sobě a objal ho. Své čelo si opřel o to jeho a ruku mu položil mezi lopatky. 

„Co se děje?" vyhrkl otázku, když uslyšel, jak mladík polkl vzlyk.

„Já - já... nevím," zašeptal tak tiše, až to sám přeslechl. Nevěděl, pokud to vůbec řekl, ale potom zjistil, že ano, když mu na to druhý odpověděl.

„Jungkookie..."

„Minule... minule jsi odešel. Odešel jsi a nic - nic jsi prostě neřekl a já nevěděl, pokud jsi v pořádku. Nevěděl jsem, kde budeš a-ani co budeš jíst. Prostě," odmlčel se a odtáhl. Lehl si na záda a zavřel oči, než dodal: „Prostě jsem se bál... jasný? A teď nevím, pokud znovu zničehonic zmizíš a náhodně mi tu hodíš do okna vzkaz..."

Taehyung věděl, že ho to rozhodně naštvalo. Nebo si to alespoň myslel...

„Promiň... nechci, abys byl naštvaný."

„Nejsem," zamumlal a otočil se zpátky k němu čelem. Prohrábl mu vlasy, než mu je odhrnul z čela a nechal na jeho tváři dlaň. „Byl jsem jen... zklamaný."

„Byl?"

Trvalo pár vteřin, než Jungkook odpověděl. „Teď jsem rád, že tě vidím..."

Tentokrát nastalo ticho, které je unavovalo. Oba dva nakonec zavřeli oči a přisunuli se blíže k sobě, protože si leželi na dece. 

„Aish... taková děcka," zamrmlal Jin, když si všiml dvou spících chlapců blízko u sebe. Vyskočil ze svého pohodlí a došel ke stvořením, která nespala. 

S nimi pak vytáhl náhradní deku ze skříně a přetáhli ji přes oba chlapce. 

Ale i když byli už přikrytí... neodtáhli se od sebe.

----

Na to, že jsem to psala vcelku dlouho, tak mi to šlo bez zaseknutí, což je fajn ^^ 

Snažila jsem se vydávat před půlnocí, ale nejde to :(( 

No, nevadí >< 

Přeji dobrou noc a sladké sny! ^^

Asi si začnu zapisovat sny ihned po tom, co se vzbudím, protože vím, že se mi zdála taková kravina, že to není možné... ale nepamatuji si ji :c 

Určitě se mi bude zdát další :') No, to je fuk, doufám, že vám se zdají krásné sny

Přeji krásné a slunečné ráno! Doufám, že je teplo, hezky / příjemně a není zamračeno <3

Jen se chci zeptat na celkový názor na těch 20 kapitolek, co zatím je. Pokud se to dá číst, nejsou tam někde překlepy (v což doufám, že ne, protože bolest proti bolesti už nechci ._.)

Případně upozorňujte na chyby! Snad je omezuji co nejvíce ><