Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 9.

Zaběhnu za blízký domek a oběhnu ho, abych se dostal do užší uličky. Z ní opatrně vykouknu ven, jelikož, díky velikosti je nyní Eren rychlý a může tu být každou chvíli. A skutečně, obr už není daleko. Má hnědé vlasy, stejně jako Eren. Největší podobnost toho spratka s jeho titáním já jsou ale jeho oči. I nyní, když jsou v obřím těle, jsou ty dvě oceánové hloubky krásné.

Na chvíli se zarazím. Neměl bych na něm nic vnímat jako krásné! Právě teď vidím, že je stejný- také se mění v obra, je titán se vším všudy! Ty oči mi jistě přijdou krásné, protože jsou stejné, jako Isabeliny. Jiná možnost není. Jo, to zní dobře a věrohodně. Jediné, co mi to krapet kazí je fakt, že na Bell mne ty oči nikdy tolik nefascinovaly, jako právě u Erena...

Zatřesu hlavou, abych přestal přemýšlet nad hloupostmi. Teď není čas! Mám před sebou Titána, kterého musím porazit! Jeden z ředitelů, mých možných šéfů se kouká a spolu s ním i ta dívka, nejspíš jeho sekretářka, která mým schopnostem evidentně nevěří. Musím se předvést, jak nejlépe dokážu!

EREN

Ve své titání podobě jdu vpřed, opatrně, jelikož se mi někam schoval. Není hloupý, pomyslím si. Na jinou stranu, to už jsem si stihl ověřit i u těch popelnic. Doteď vlastně nechápu, co to do něj vjelo. Nejprve vypadal, že mne asi zabije, jelikož jsem do něj vrazil. Poté mi zachránil krk, ty dvě byly opravdu naštvané, už jen proto, že jsem jim překazil sex. A nakonec opět vypadal, že mne chce zabít. Já se ale pouze zeptal, nemyslel jsem to zle. Vypadal, jako že se s ním něco děje. Byl jsem (a dosud jsem) mu dlužný, přeci kvůli mě lhal! To jen tak někdo neudělá. Ovšem on na mne okamžitě zavrčel, že mi do toho nic není.

Možná jsem prostě zabrousil na citlivé téma, možná to byla má chyba. A možná se doopravdy něco děje a já měl pouze vytrvat a pomoct mu. A nebo se se mnou prostě nechtěl bavit a já nad tím zkrátka až moc přemýšlím, což je taky dost pravděpodobné. Ale i přesto, ačkoli tomu nerozumím, on mne určitým způsobem fascinuje. Jistě, je zvláštní, už jen svým netradičním účesem- svými ebenově černými podholenými vlasy, svou nepříliš velkou výškou nebo vražedným pohledem ledových šedých očí, ale mě na něm fascinovalo ještě něco. Nedokážu přesně určit, co to bylo, možná aura, která z něj vyzařovala? Osobitost a sebevědomí? To, jak si ze mne už jen pohledem a úsměvem dělá srandu? Opravdu nevím, ale na tom muži je něco speciálního. Možná nějaké tajemství, nebo skrytá část duše, možná právě to, co ho tehdy trápilo. Je zvláštní.

Rozhlédnu se, jestli už ho nezahlédnu. Myšlenkami si vrátím zpět do reality- musím se soustředit. Nevím, jak moc dobrý je ten černovlásek bojovník, ale nikoho nesmím podcenit.
Rozhlížím se, jak jen to jde, kolem je ale ticho a klid- nikde nic. Já ale vím, že někde je, pouze čeká na svou příležitost.

V tu chvíli se na budově napravo ode mne zahákne lanko a těsně před očima mi prolétne rychlá drobná postava. Otočím se za ním a natáhnu k němu ruku, to je ale chyba. Ani ho nevidím, od ukazováčku až po rameno se mi po chvilce táhne krvavá čára, zatímco on už je skoro u mého slabého místa. Na poslední chvíli ho druhou rukou schodím na zem, další lanko se ale zabodne přímo do mé titáního nohy. Kopnu jí nahoru a Leviho drobné lidské tělíčko vyletí do vzduchu, kde se ho pokusím chytit do ruky, pomocí lana se ale stihne přemístit na střechu jedné budovy. Snažím se zajmout ho do své dlaně, skoro na něj už dosahuji, když se otočí, sekne mne do prstů a já si tak nestačím všimnout, že další lanko už je zaháklé na protější budově. V ten moment se mi černovlásek ztratí z očí.

Rozejdu ze směrem, kde jsem ho viděl. Pokusím se jít, i přes obrovské tělo, tiše, což se mi nakonec i povede. Čekám, kdy se mi opět někde v úrovni zátylku zahákne lanko- nebylo by nic jednoduššího, jinak mne přeci nezabije. Nevšimnu si proto malé postavy, která se neslyšně a velmi rychle dostane až k mým nohám. Nestačím ani přemýšlet nad tím, proč to vlastně udělal, když už jsou oba mé kotníky rozsekané ostrými čepelemi a obří tělo padá na zem. Nebolí to, to vůbec, přesto jsem ale nanejvýš šokován. Rychlostí blesku se, nechávaje za sebou krev, přemístí k zátylku, jež zakrývám rukama- poslední obrana. Ležím na břiše, nemohu nic. Ani nestačím postřehnout jak a obě mé ruce jsou tak zničené jeho mistrnými tahy, že klesnou k zemi. Levi poté vytáhne tyč, namočenou v modré barvě, aby se dala odlišit od krve a rychlým pohybem naznačí to, co by se v tuto chvíli dalo udělat. Tím mi na krku vytvoří modrou značku, jež přístroj, zabudovaný ve střeše okamžitě vyfotí.
,,Stop!" ozve se místností a já proto vylezu z titáního těla. Je po všem. Ten nováček mne skutečně porazil. A to tak v klidu, až se musím zastydět. Vypadá, že to pro něj nebyl nejmenší problém.

,,Gratuluju, Levi," řeknu a natáhnu k němu ruku. On si ji nejprve přeměří pohledem, jako by mi nanejvýš nevěřil, poté mi ji ale stiskne.
,,Není k čemu. Tak těžké to nebylo," pronese, jako by mne chtěl potopit ještě více. V tu chvíli už se ale rozrazí dveře a dovnitř vstoupí pan Hoover, v ruce obrázek, fotografii, kterou mi okamžitě strčí pod nos. Já na ni jen nevěřícně koukám. Značka, kterou mi Levi udělal na zátylku byla naprosto přesná- kdyby měl v rukou čepele, jsem mrtvý, okamžitě.
,,Jak?" vydechnu pouze ohromeně, možná i trochu zničeně, načež on se nadřazeně zašklebí.
,,Jednoduše," odvětí pouze.

Nepochybuji, že ho pan Hoover přijme. Annie se sice tvářila vražedněji než obvykle, ale byla by hloupost nebrat, když nabízí. Je talentovaný, skutečně talentovaný. To, co předvedl, bylo úžasné, kdybych nebyl v titáním těle a místo mne byl někdo jiný, klidně bych si sedl za sklo s popcornem a pozoroval ho jak zručně bojuje, protože to opravdu stálo za to. V našich řadách bude nedocenitelný.

Pamatuji si, jak jsem kdysi byl na jeho místě. Mým úkolem ale nebylo bojovat ze země, jako on. Ucházel jsem se o místo titání ochranky. Tehdy nás bylo opravdu hodně, byli zde i lepší, než jsem já. Dodnes vlastně moc nechápu, proč nakonec řekli mé jméno, proč nakonec skutečně přidělili tu pozici mě, ale jsem tu. Jako jediný z týmu mám oficiální povolení měnit se do své titání podoby, aniž bych pak byl trestán nebo dokonce uvrhnut do vězení. Ano, i takové tresty jsou ochotni nám dát, ačkoli to pouze potlačuje to, čím jsme. Nechápu to. Takto jsme se narodili, nemůžeme za to. Byl to osud. Tak proč?

Z mého přemítání mne vyruší hlas pana Hoovera:
,,Levi Ackermane, tímto jste oficiálně členem řad naší ochranky. Jo a pane Jaegere?" otočí se ještě ke mně.
,,Ano?"
,,Váš výkon, který jste zde předvedl..." sklopím poraženě hlavu.
,,Pane, já vím, že to nebylo dobré, ale já-"
,,Porazil vás nováček! A navíc se u toho ani nezadýchal. Byl hotov sotva za pět minut. Pane Jaegere, je mi líto, ale možnost měnit se beztrestně můžeme udělit jen jednomu, a ten musí být nejschopnější. Potřebujeme dobrou ochranku, nejlepší," řekne a pak se na malou chvíli odmlčí. Jeho následující slova mnou ovšem projedou, jako ten nejostřejší nůž:
,,Máte padáka."