Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 58.

Jdu... ale vlastně nevím kam. Všechno se mi najednou slilo a já... já... sakra!

Mé myšlenky jsou zmatené, všechno je zmatené a zároveň cítím bolest tak čistou a jasnou, všechno ostatní jí ustoupilo do pozadí. Eren... Můj jedinečnej a úžasnej a milovanej Eren je v nebezpečí. Kruci, uklidňoval jsem se, že přežije. Chtěl jsem... vlastně ani nevím, jak jsem to plánoval, ale to je teď stejně fuk. Jestli celé městečko vyletí do povětří, bude po něm. Bydlí tak blízko že může mít regeneraci jakou chce a stejně by to nemohl přežít.

Když mi to na té schůzi všechno došlo, byl jsem jako v mlze. Už si ani nepamatuji, jak jsem se z toho odporování vyvlékl a jak se mi podařilo přesvědčit ostatní, že se nic neděje. V mé hlavě svítí velkým červeným písmem jeden jediný nápis, jedno jediné jméno, které teď dokážu vnímat.

Nesnáším to. Nesnáším ty momenty, kdy se mi všechno hroutí pod rukama. Jsem voják, kterej nenávidí smrt. Bezvýznamnou smrt lidí, který tu s námi měli být ještě dlouho. Jsem zbytečně přecitlivělej a jsem závislej na sestře, která je už sedm let po smrti. To všechno bych ještě unesl, to všechno je břímě, které ke mně prostě patří a zvládám s ním chodit. Ale teď... Všechno je kvůli mě! Kdybych nebyl takovej idiot, mohl tu být se mnou! Mohl být tady, v našem světě. Ale u nás jsou titánům brány zavřené, protože jsem prostě takovej debil... za všechno můžu já.

Běžím. Nevím, jak jsem se k tomu dostal, ještě před chvílí jsem šel, ale najednou prostě cíttím potřebu alespoň maličkého uvolnění toho psychického nátlaku fyzickou aktivitou. Je mi jedno, jak na mne lidé kolem koukají. Že mám na sobě čepele a znak Legie, takže působím krapet rozruch. Je mi to úplně fuk.

Erene, lásko, já to takhle nechtěl, přísahám. Ale co mám dělat? Jak tomu mám zabránit? Erwin nediskutoval, podal informace, fakty. Vše je vymyšlené, naplánované, připravené, i lidé už jsou pro tuto misi vybraní tak co mám dělat? Kruci, kdyby byla jakákoli možnost...

A v ten moment se zastavím, najednou jsou mé nohy těžké, jako z olova. Jako by mi přirostly do země. Konečně si uvědomím, kde se to nacházím.

Vysoká, 50 metrů do nebe tyčící se zeď jako by se mi vysmívala. Všechny okolnosti jako by se mi najednou vysmívaly.

Padnu na kolena. Nikdo tu není a i kdyby byl, je mi to úplně jedno. Celá tahle situace je tak podobná... Zase se to stane. Je to jako tehdy. Jako tehdy jsem doběhl až sem a teprve tady si uvědomil, že je moc málo času čemukoli zabránit. Možná jen s tím rozdílem, že tehdy jsem byl přímo u toho. A i když jsem se skutečně snažil, její život mi proklouzl mezi prsty, nestačil jsem ho zachytit a tak spadl někam dolů, do hlubin země. Ona mi zmizela, zmizela kvůli mně. Opět, jako tehdy jsem nebyl schopen uchránit život toho, koho nadevše miluji.

Nebráním se už ničemu. Hlavou mi létají vzpomínky, po tvářích tečou slzy, vše kolem vidím přes jejich závoj jako v mlze.

Proč jsem ještě na tomto světě? Kruci, proč zrovna já mám privilegium jako je život, když už kvůli mně nevinná duše o toto privilegium přišla? Proč jsem tak neschopný a proč... proč jsem furt tady?! Já vím, že si za to všechno zasloužím nějaký trest ze strany života, ale tohle... tohle je moc. Přísahám, že bych udělal a unesl cokoli, ale proč kvůli mně umírají další?!

,,Tohle není fér," zašeptám zlomeně, hlas se mi přitom třese. Přede mnou je místo, kterému jsem se už roky vyhýbal a za mnou minulost, která jako by se nyní bolestně vracela. A v ten moment., kdy to vyslovím, uvědomím si, jak sakra uboze to zní. Sakra, život není fér, ničí život není fér. Na světě je tolik lidí, kteří jsou oškliví nebo hloupí nebo tlustí nebo hubení... tolik lidí, kteří se trápí kvůli tomu, jací jsou a celý život to sami sobě neodpustí! Na světě jsou lidé, které šikanuje jejich vlastní rodina, lidé, kteří trpí. Každý má něco. I ti, kteří vypadají šťastně se pak, když už nejsou mezi lidmi, propadnou do depresí a probrečí hodiny nad svým osudem. Ale i tak to prostě... prostě to takhle být nemělo...

Pevně k sobě stisknu oční víčka a ruce sbalím v pěsti, nehty přitom zaryji snad až do masa. Fyzická bolest, to je to, co teď potřebuji, abych konečně nemyslel na všechny ty hrůzy, které se kvůli mně staly. A přesto o tom národ neví, nikdo neví, co jsem způsobil. A možná i kvůli tomu se to stalo. Nechci vídat všechny ty přátelské tváře! Proč se alespoň někdo nemůže zlobit? Proč mne nemohou konečně srazit až na samé dno, ze kterého bych se už nikdy nevyhrabal?!

V ten moment se na mé tváři usídlí úšklebek. Šílený, děsivý pro mne samotného. Možná to bude tím, že já už na samém dně jsem.

Přál bych si, aby to všechno šlo ještě zachránit. Abych mohl udělat něco, cokoli... jenže ono to nejde. Erwin má vše zařízené, muže, který nástroj umístí má vybraného. Kdo je to? Ani to nevím, cítím se tak... tak nepoužitelně. Tak zbytečně. Nevím nic, netuším, jak bych tomu mohl zabránit a jsem si jist, že Erwinovi nic vymluvit nepůjde. Spálit důkazy? Poslal bych naši říši na smrt jen kvůli sobě. Nemohu válku sabotovat, zemřželo by ještě víc lidí. Nemohu nic...

,,Pane, vy pláčete?" slyším najednou před sebou. Zvednu hlavu, pomalu, bolestně. Nechci, aby mne kdokoli viděl. Přede mnou ale stojí kluk, může mu být tak pět let. Má krátké kaštanové vlásky a velké čokoládové oči, vyzařuje z nich dětská nevinnost. Hlavu má nakloněnou na stranu, nechápe mne.

,,Stalo se vám něco?" zeptá se ještě. Už už mám na jazyku slůvko odporu, pak si ale uvědomím, že už je to fuk. Všechno je fuk.

,,Ano," odvětím tiše a on se zamračí, přemýšlivě, jako by se snažil přijít na to, co by se s tím dalo dělat. Pak se ale usměje, zářivě, jeho oči v ten moment září také, tak naivně a nevinně.

,,To bude dobrý. Všichni dobrý lidi jednou budou mít šťastný konec."

A pak odběhne někam pryč,  nejspíš za matkou, která s ním je venku. V mé hlavě zatím stále hrají jeho slova a já se proto musím zašklebit.

Přál bych si, aby to tak skutečně bylo. Aby všechno dopadlo dobře. Jenže i kdyby byl svět spravedlivej, je třeba počítat s jedním debilním faktem - já nejsem dobrý člověk. I kdyby byl svět růžovej, na mě žádné šťastně až do smrti prostě nečeká...