Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 53.

,,A pak jsme přijeli sem, jak nejrychleji to šlo. Už se zdálo, že se v říši nic nenachází, dokud jsme nenašli toto. Myslím, že se znalostmi míst jimi vybraných jako strategicky výhodná budeme mít značně navrch, pane," ukončí svou řeč Petra. Stojíme v sále určeném pro projednávání skutečně důležitých věcí. Jen šest lidí - naše průzkumná pětice a Erwin. Atmosféra mezi námi je ale taková... zvláštní. Smutná, dusivá. Erwin si, vypadá to, ničeho nevšiml, ale já ano.

Historia se krčí v rohu, jako by se chtěla propadnout někam do země a probrečet dny i noci, což možná dělá už tak - odpovídaly by tomu její zarudlé oči. Nechce bojovat, nechce stát proti ženě, kterou miluje.

I já mlčím. Nechci nic dodávat, nechci jako vždy nadšeně taktizovat, protože až nedávno jsem si konečně uvědomil, že žádnou hloupou válku nechci...

Nechtěl jsem Erenovi ublížit, nechtěl jsem ho ztratit. A teď budu stát proti němu, v rukou své čepele. Nenávidím tě, Miku Zachariasi. Nenávidím tvá rozhodnutí, tvé hloupé nápady na ještě hloupější válku. Copak nechápeš, že boje akorát vše zničí? Nevíš, kolik životů na obou stranách zahubíš? Nevinných životů nevinných duší, které nechtěli nic než štěstí pro sebe a svou drahou polovičku. Milovat a být milováni. Teenagerů, kteří teprve objevují, co je to život, ještě ho ani nestačili pořádně prozkoumat. Dětí, které toho mohly tolik dokázat. Copak nechápeš, co všechno zničíš jedním hloupým rozhodnutím?

Ne, nechápeš. Netušíš nic z toho, co jsem teď vzpomínal, protože ani já to netušil. Až Eren otevřel mé oči, přinutil mne pochopit, přinutil mne konečně nalézt pravdu. A teď? Co když ho někde naleznu mrtvého? Nebo co když ho neuvidím vůbec, jen na konci války uslyším jeho jméno s nějakým hloupým "čest padlým"? Nedokázal bych to, nedokázal bych ztratit dalšího člověka zarytého hluboko do mého srdce. To bych se radši vlastnoručně zabil.

A teď tu stojím, pozoruji dění před sebou a tiše přemýšlím nad nespravedlností. Mike rozhodne a tisíce lidí tak pošle na smrt. Takhle by to být nemělo. Pokud chce bojovat, proč nebojuje sám? Proč se schovává za své lidi?
Ach, i sám sobě zním jako dítě. Jistěže nechce sám válčit, nikdo nechce sám řešit problémy. Nikdo se nechce zranit. Je proto smutné, jak lehké pro nás je zranit někoho jiného pro vlastní štěstí.

Farlan a Isabel stojí vedle mne, každý z jedné strany ve snaze zlepšit mi náladu. Jsou hodní, oba dva. Vidím na nich, jak se mi snaží pomoct a jsem neskutečně rád, že je mám, ale pomoci mi nelze. To by dokázal jen jeden jediný člověk. A po tom to nemohu chtít. Už jsem ho obral o spoustu věcí, které mohl věnovat někomu jinému.
Takhle je to lepší.

Nesmím na něj tolik myslet. Nemohu si dovolit další slzy, jako minulou noc v tom lese. Musím být silný, alespoň maličko. Protože jinak mne to zničí.

,,Skvěle, Petro. Jsem rád, že byla naše mise úspěšná," řekne hrdě, já se ale v duchu bolestně zašklebím. Úspěšná? Tohle je úspěch?! Tiše křičím. Dopadlo to nejhůře, jak to dopadnout mohlo a on řekne "Jsem rád, že byla naše mise úspěšná"?!

Petra byla jediná, kdo zvládl podat informace. Ani já a Historia, ani Bell, dokonce ani Farlan -  nikdo z nás nezvládl začít mluvit na téma světa, který jsme stihli tolik poznat, tolik si ho nechat přirůst k srdci. Až ona to dokázala a přesto na ní bylo vidět, že je to pro ni těžké. Byla statečná. Silná. Závidím jí její sílu.

,,Slečno Magnolio, mohla byste prosím doložit onen papír?" kývne na Isabel a ona Erwinovi podá dokument, jenž požaduje. Položí ho na stůl a vidíme tak na něj všichni, včetně mě. Vše, co říkala Bell tam stojí, černé na bílém:

"Národy se musí střetnout. Je to nevyhnutelné. Poteče krev, však my se nevzdáme. Chystá se boj, kde bratr nezná bratra."

Je to psané zvláštně kličkovaným písmem, obsahujícím spoustu kudrlinek, jako by bylo psáno dívčí rukou, což ostatně asi i bude.

,,Je nějaká možnost doložit, kým jsou tato slova napsána? Podepsal se pisatel?" zeptá se Erwin a Isabel zakroutí hlavou.
,,To je zvláštní. U takového vzkazu by měl být vždy nějaký podpis, aby bylo jasno, od koho je. Může být ale schovaný, pro případ náhodného odcizení. Zkoušela jste kupříkladu, jestli nebyl použit typický dětský trik s citronovu šťávou? "Neviditelný inkoust"?" zeptá se a Bell překvapeně zakroutí hlavou. Jako děti jsme to s Mikasou samosebou také zkoušeli, nyní bych ale úplně zapomněl.

,,V tom případě, slečno Reiss, podáte mi prosím svíčku?" poprosí a Historia mu ji podá, pohyby má jakési zpomalené, nemotorné. Skoro si toho nejde všimnout.
Erwin svíčku zapálí a papír nad ní přidrží.
První chvíle se nic neděje. On dá papír níž, na moment mám dokonce dojem, že dokument začne hořet a zničí se. Pak se ale začne objevovat požadované písmo, znaky tvořící jeden jediný podpis samotného krále titání říše. Nikdy jsem nic jeho rukou psaného neviděl, je to zvláštní. Ten podpis je úplně jiný, než jak jsem kdy koho viděl se podepisovat... Jedinečný. Nejde napodobit.

,,V tom případě myslím, že je to jasné. Chtěl bych tímto vám všem poděkovat za spolupráci, váš výkon byl skvělý. Našli jste věc cennější zlata - důkaz o podlosti našeho, nyní již nepřítele. Dodá nám, jak správně řekla slečna Rall, významný náskok nad titání říší. Za každou pomoc budeme ještě rádi. Děkuji vám za odvahu a sílu," řekne Erwin a kývne na znamení uznání.

,,Myslím, že to je pro dnešek asi vše, co od vás potřebuji. Můžete jít, odpočiňte si, po včerejší cestě se vám to bude hodit," dodá ještě a my se proto rozejdeme směrem k východu z budovy, mne ale Erwin zastaví. Isabel s Farlanem se na mne nechápavě otočí. Rukou naznačím že mohou odejít - stejně by je vyhnal Erwin a navíc, budeme hotovi opravdu rychle.

,,Co potřebuješ, Erwine?" zeptám se okamžitě bez obalu. Na nějaké hodnosti se vykašlu, nikdy jsem je nepoužíval.

,,Chtěl jsem ti jenom říct, že jsem rád, že jsi se mi v pořádku vrátil, Levi. Doufám, že se ti nic nestalo a že sis výpravu užil, zejména díky mé pozornosti pro tebe," řekne o oktávu níž posazeným hlasem, což zní přinejmenším slizce.

Normálně bych ko seřval, praštil nebo tak něco. Myslím, že je na to dokonce už zvyklý a občas bych sázel na to, že ode mne podobnou reakci již čeká. Mám dojem, že ho tohle "dobývání" baví. Nyní se mi ale místo vzteku vybaví pouze vše, co se se mnou v titáním světě dělo - vibrátor jsem opravdu nepoužil, ale zažil jsem něco nepopsatelného... Něco, co už nikdy nezopakuji, jelikož má milovaná osoba se nachází stovky kilometrů daleko, ve světě řízeném šílencem žíznícím po krvi. Ty vzpomínky vyvolají nekutečnou vlnu zoufalství, jaká se rozlije po celém mém tělě a doslova ho zaplaví.
,,Víš co, Erwine?" řeknu nezvykle tiše a on nechápavě nakrčí obočí.
,,Seš kretén."