Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 71.

LEVI

Snad automaticky se chytím za hlavu, jako by to mohlo zabránit všemu, co se mi v ní začalo prát. Jako bych tak mohl vzít zpět již vyřčené.

Kolem se rozhostí ticho. Eren na mne kouká, oči vytřeštěné dokořán a já na tom pravděpodobně nebudu jinak, tak moc jsem sám sebe ještě nešokoval. Tolik si přeji, aby něco řekl a zároveň doufám, že neřekne nic, že nebude křičet ani vyvádět. A vlastně ani nechci lítost či něco podobného. A vlastně... vlastně pořádně nevím, co z toho, na co jsem teď pomyslel, je pravda a co ne.

Jenže on neudělá nic z toho, co by pravděpodobně udělat měl a místo toho se přesune ke mně a chytí mé ruce do svých.  Není v tom nic romantického, neproplete si se mnou prsty, jen mi je drží ve svých teplých dlaních, opatrně a zároveň jaksi povzbudivě. Nechápavě se mu podívám no očí, on ty své ale sklápí k našim rukám a tváře má, snad úplně maličko, takřka neznatelně, nachové. Vypadá tak nádherně, nevinně a dokonale, probleskne mi hlavou, pokusím se to ale rychle zahnat.

Nevysloví jediné slovo, zároveň jako by tím dotykem ale říkal vše. Jako by mi šeptal, že je tu se mnou a že na mne netlačí. Že je teď všechno jen na mně, ale ať se rozhodnu jak budu chtít, je tu se mnou a drží mě za ruce. A na tom teď záleží.

V životě už jsem se setkal se spoustou situací, kdy bylo vhodné mluvit. Nejen to, bylo to v těch situacích skutečně potřeba. Od doby, kdy zemřela Mikasa se tolik lidí ptalo, ať už šlo o vyšetřování, přátele kteří mi chtěli pomoci a nebo Erena když se tehdy dozvěděl pravdu. Byly to situace, kde se čekalo jen a jen na mne. Na to, jestli konečně seberu odvahu a promluvím. A já pokaždé mlčel, pokaždé jsem zalezl zpět do své pomyslné nory a odmítal vylézt.

Jenže teď to tak není. On se na nic neptá, ba mne ani nepopohání. Možná je to kvůli tomu, co už ze mne vypadlo a jeho, leč pro mne nepochopitelného, přístupu, možná protože je to prostě on a možná všechno dohromady, ale teď, za celou tu dobu skutečně přemýšlím, že to udělám. Bez nátlaku a bez knedlíku v krku, v hlavě mám najednou tak čisto, až je to divné. Všechno je divné. A přesto tu sedím, očima takřka hypnotizuji naše spojené dlaně a přemýšlím nad celým příběhem mého života.

S nikým jsem o tom ještě nemluvil, ne doopravdy a ne o všem. Vlastně ani sám sobě jsem nikdy neřekl úplně všechno. Bylo to potřeba, bylo potřeba se konečně posunout. Co bych teď dokázal? Vše, co šlo, jsem již ztratil. Nic nevrátím do původního stavu. A vlastně zrovna o tomhle nepadlo jediné slovo a stejně jsou jeho oči světlem, za kterým bych klidně slepě šel do tmy, stejně je tahle chvíle tak dokonalá a já mám pocit, že můžu cokoli. Že kdybych byl schopen se pohnout a vyskočil, pravděpodobně vzlétnu.

S teplem jeho dlaní odplouvají pochyby a pomalu, pomaličku snad i strach. Jako by to, co dělá, mohlo zahnat myšlenky, co na to řekne, jak se zachová, jestli bude naštvaný anebo ne. Jako by to nebylo. Anebo bylo, ale ztrácelo to podstatnost.

„Je to..." řeknu opatrně, jako by vhodná volba slov mohla zabránit něčemu hroznému a stisk jeho rukou zesílí, snad ve snaze dokázat, že je tu. Stále. Se mnou. Na chvíli zavřu oči a nadechnu se a vydechnu ve snaze zklidnit splašené srdce.

„Je to sedm let, co je moje sestra po smrti, Erene," dořeknu a v ten jeden jedinej moment jako by se něco zlomilo. Jakási hráz, která mi bránila otevřít ústa povolila, prolomila se a je pryč...

„Měl jsem ji strašně moc rád. Od mala jsem se o ni tak nějak staral, když rodiče pracující v naší armádě položili své životy za vlast a nás se "ujal" strýc nenávidící děti a zajímající se o nás tak málo, jak jen to bylo možné abychom nezemřeli, pouto mezi námi zesílilo. Bylo jí osm a mně deset, všechno bylo tak náročné a přitom... přitom to bylo nádherné dětství. Pro mě. Protože jsem byl s ní," řeknu upřímně. Pak již pokračuji jaksi samovolně, nijak extra to nepromýšlím. Vyprávím o tom, jak jsem odešel do armády a o její pomoci záhadným cizincům, o tom, jak najednou zmizela a zbylo po ní jen otevřené okno a rozmáčený dopis, snad s podmínkami, které se mi ale nepodařilo odhadnout. O běhu mého života a šíleném strachu, o tom, jak její bezvládné tělo padalo dolů vstříc jisté smrti a nakonec o Titánovi, který z místa činnu utekl a už ho nikdo neviděl.

„Možná si budeš myslet, že jsem to tolik prožívat nemohl, ale zničilo mě to. Srazilo na kolena. Ona byla můj smysl života, můj domov a moje... spása. To jediné, na čem záleželo bylo ochránit ji, chápeš? A já jsem to zvoral." Na chvíli se odmlčím, vím totiž, že jestli se to doteď nestalo, právě teď, v tenhle moment přijde ta část, kdy mne Eren odsoudí. Ta, kterou si vyčítám už od doby, kdy jsem sem přijel. Protože ať je to jakkoli, ať už mi Farlan s Bell řeknou cokoli, i kdyby Mikasa sestoupila na svět jako anděl a řekla mi, že jsem nevinen, tohle zůstává. Nejde to smazat, nejde s tím nic udělat. A já si to budu vyčítat až do své smrti.

Opatrně vytáhnu své ruce a složím si je do klína, oči zabodnuté někam do země.

„Erene, tehdy mě to zlomilo. Chtěl jsem najít její vrahy za každou cenu. Erwin, můj kamarád je postavený hodně vysoko v řízení naší říše, snad dokonce nejvýš, jak je to možné. Byl jsem za ním, chtěl jsem, aby pomohl s hledáním toho vraha. Chtěl jsem... chtěl jsem se pomstít. Zní to tak neskutečně uboze, já to ale tehdy viděl jako jediné možné řešení. Chtěl jsem vybít všechnu tu bolest a nechat její vrahy pocítit, jak moc mě to bolelo. Nenáviděl jsem sebe a nenáviděl jsem všechny, kdo s tím měli co dočinění. Všechny titány.

S Erwinem jsme se tehdy opili a já mu všechno vyzradil, všechnu svou nenávist a bolest. Touhu po pomstě. Netušil jsem, co se stane. Vyhlásil pátrání, žádný Titán neměl soukromí, všichni byli pod dohledem. Armáda začala prohlefávat jednotlivé domy, noviny byly plné článků, jedna strana nevěřila druhé. Celá situace postupně gradovala, napětí se dalo ždímat. Titáni to nechápali, chtěli zpět svůj poklidný život, říší se šířila nespokojenost. Pátrání neustávalo, Titáni postupně odcházeli z říše, nechtěli přijít o vše. Jenže už to nešlo zastavit, byl to rozjetý vlak.

A pak se to stalo. Armáda, která prohledávala domy narazila na muže, který odmítl spolupracovat. Začal se hádat a oni se přidali, postupně se k nim slézali další a další lidé i Titáni, bylo to horší a horší až to jeden z těch mužů nevydržel. Asi to nebylo schválně, asi šlo jen o vystupňovaný stres, který celou říší otřásal, ale to bylo úplně jedno. Začal se bránit, nadávat, kopat. A jeden z vojáků už celou situaci nedokázal dál zvládat." Na chvíli se mezi námi rozhostí ticho, které vyplňuje jen můj roztřesený dech.

„On toho muže zabil, Erene.

V ulicích se shlukovali demonstranti, lidé se báli o své životy. Nikdo vlastně nic nechápal a proto všude vládla panika. Nebylo jiné možnosti, museli jsme něco udělat. Padlo nařízení, pod kterým jsme všichni podepsaní. I já. Do hodiny a do dne přesně týden od zveřejnění museli všichni Titáni navždy opustit naši říši. Stovky rodin, stovky vztahů, stovky duší ze rozbilo, nikdy k nám již nebudou smět a ve zpětné reakci uzavřel brány i Titání svět. Rozbilo se tolik přátelství a lásek, tolik možností a vidin nádherné budoucnosti a to jen kvůli mému sobeckému rozhodnutí! Věděl jsem, že je ten Titán dávno pryč a přesto jsem se rozhodl prohledávat pro případ, že by se vrátil. Jak vysoká byla šance? Jakým právem jsem převrátil naruby životy všech?!

Sakra, všechno, na čem záleželo bylo pohřbeno někde hluboko v podzemí. Vztahy mezi námi a vámi šly do kytek. Vlády se začaly nenávidět. Všechno se stupňovalo a kvůli téhle naší akci jsme se od sebe oddělili víc, než kdy dříve. Panovala nenávist. Všechno se zhoršovalo, proto... proto nakonec Mike přišel s ránou zpět.

Nikdo to ještě neřekl nahlas, nikdo... to tak nevnímá, ale já vím, že to tak je. Vím, co je a co není, vím, že by se tohle beze mne nedělo! Doprdele, kvůli mně přijdou o život tisíce nevinných! To kvůli mně bude válka..."