Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 51.

,,Být opuštěn je mnohem snazší než opouštět. K tomu netřeba odvahy, ani rozhodnutí. A nezůstávají výčitky."
- Jiří Švejda

(Samozřejmě je třeba brát tento citát tak nějak s nadhledem, ale docela se mi sem hodí... :-)

...

,,Vrací se! Průzkumníci  se vrací!" křikne někdo z hradeb a vzápětí se začne pomaličku zvedat těžká brána dělící nás nyní od našeho světa. Když jsem to tu opouštěl, hleděl jsem za sebe, na naši říši jako na něco posvátného, jako na boha, kterého mi nyní chtějí sebrat. Za tu dobu, co jsem strávil v říši titánů se ovšem můj názor změnil - Eren můj názor změnil. Přesto je pro mne však návrat sem, domů, něčím krásným a svým způsobem uklidňujícím. Tady jsem se narodil, tady jsem vyrůstal. Právě odsud jsou všechny krásné vzpomínky na sestru, na momenty s Bell a Farlanem, tady mne potřebují. Na mé tváři se i přes podivnou prázdnotu v hrudi a bolest, o které dobře vím že jen tak nezmizí, usadí úsměv. Není nijak zářivý a překypující štěstím, jaký uměl Eren, přesto ale je. Jsem doma. A v ten samý moment se mi do pálících očí začnou opět tlačit slzy, které naštěstí nestihnou přetéct přes řasy. Protože i přes spoustu vzpomínek, které mne k tomuto místu vážou, i přes to někde v hloubi duše cítím, že svůj domov už nemám. Měl jsem ho. Nešlo o dům, šlo o atmosféru, jaká mezi rodinou panuje. Měl jsem domov, dokud ještě žila Mikasa. A měl jsem domov, dokud jsem byl s Erenem.

,,Jsou to skutečně oni! Sláva jim, našim hrdinům!" ozývá se davem, který se za branou stihl shromáždit. Farlan rukama naznačí prostor, který potřebujeme a lidé se rozestoupí, utvoří pro nás uličku, kterou následně projíždíme směrem k hlavnímu sídlu legie. Lidé kolem zatím jásají, jejich oči září. Věří, že jsou díky nám chránění, jsou šťastní, že nás mají. Je to hloupé - právě my jsme ti, kvůli kterým to bude špatné. My je nechráníme před válkou, my neseme důkaz o jejím vymýšlení z druhé strany a tím pádem podnět pro chystání se ze strany naší. Nejsme jejich spása...

,,Levi, podívej!" vykřikne Bell a ukáže rukou před sebe. Tam, v dáli se tyčí věže hradu, ve kterém se rozhodlo o našem odchodu. Hradu, do kterého míříme a kde na nás čeká Erwin, kterého jsem kvůli tomu dopisu a dárku chtěl přinejmenším vykastrovat, teď na to ale nějak nemám náladu. A taky hradu, ve kterém se s největší pravděpodobností rozhodne o tom, co s námi dál bude.
O válce.

Cesta k onomu místu nám ovšem zabere mnohem méně času, než bych si přál. Myslím, že se tomu říká zákon schválnosti nebo tak nějak, nicméně mám dojem, že zrovna v mém životě to poslední dobou funguje téměř u všeho, co udělám. Život je nefér. I když, jak nad tím tak přemýšlím, spíš je zrovna v mém případě férový víc, než bych potřeboval...
Z přemýšlení mne vytrhne muž, který k nám přicválá na temně černém koni směrem od hradu.

,,Nazdar, přátelé! Už jsem myslel že jste odjeli nadobro," řekne a já si ho pořádně prohlédnu. Nic moc mi ten pohled neříká, z mé jednotky určitě není.

,,Ahoj Jeane!" zavolá Isabel a Farlan na něj kývne na pozdrav. Vlastně... všichni ostatní vypadají, že toho chlapce znají. Já tedy určitě ne. V obličeji mi připomíná koně. Toho bych si pamatoval. Na jinou stranu, to jméno mi něco připomíná. Normálně si tedy pamatuji spíš obličeje než jména, ale tady...

,,Jean Kirschtein?" zeptám se a on kývne. Už vím! To je ten kluk, který měl být pátým členem výpravy místo mne. Ten, který si záhadným způsobem přivodil otřes mozku. Jak tak na něj koukám, zrovna dvakrát bystře nevypadá, to jen co je pravda, takže tomu docela věřím.

Ostatní se Jeana začnou vyptávat na jeho zranění a zotavování, o naší misi ale nepadne ani slovo, až dokud se neoctneme za branami hradu legie. Povídání přátel však vnímám jen okrajově. Není to ani tak tím, že mne Jean a jeho zranění nezajímá, jako nespočtem myšlenek honících se v mé hlavě.

Cestou sem mi Bell vysvětlila, co přesně s Petrou oběvily. V podobnou dobu totiž našly plánky, mapy titáního světa, mají dojem že dokonce totožné. Na nich se nacházela zakroužkovaná místa, dlouho ale trvalo než holky zjistily proč. Ten nápis prý jako by byl schválně umístěn viditelně a neviditelně zároveň. Jeho jazyk byl navíc nějaký cizí, složitý. Byla to šifra, jakou se mezi sebou titáni evidentně domlouvali, ačkoli tak nikdy žádného neviděla psát. Bylo to zvláštní.

"Národy se musí střetnout. Je to nevyhnutelné. Poteče krev, však my se nevzdáme. Chystá se boj, kde bratr nezná bratra."

Ta slova stála černá na bílém, leč šifrovaným jazykem. Král měl v plánu rozeslat tyto dopisy všem částem říše, aby byli informovaní. K tomuto byl potom další text, ten se však dešifrovat nepodařilo. Zakroužkovaná místa značí výhodné pozice pro střelbu a nachystání útoku kdyby se boje přesunuly do titání říše, nemyslím ale, že by chtěli bojovat na svém území. Znamenalo by to stovky nevinných životů.

Zarazím se. Co jsem to právě sám sobě řekl?! Stovky nevinných životů? Jak si mohu myslet něco tak absurdního, jde přeci o krvelačného nepřítele!...

Povzdechnu si. Už i mně to zní příšerně. Možná jsem nebyl ten, kdo nakonec našel, pro co jsme do titání říše jeli, ale rozhodně jsem si odtamtud odnesl víc než jen vzpomínky. Teď, po tom všem už si nemohu dál nalhávat, že jde pouze o monstra a že se mezi nimi nenajde jediná dobrá duše. Nejen kvůli Erenovi, ačkoli ten v tom má prsty nejvíc - také kvůli všem těm lidem, které jsem stihl poznat. Zjistil jsem, že jde o běžné občany řešící úplně běžné problémy. Jsou veselí i nesnesitelní. Zlí i hodní.

A najednou, jako blesk z čistého nebe vyvstane mi v hlavě myšlenka, jak krutý osud se to před námi chystá. Hloupý král potáhne do krvavých jatek jen kvůli... kvůli čemu? Moci? Území? Pocitu vítězství? Co je dostatečný důvod nechat nevinné lidi trpět? Kvůli němu a jeho rozhodnutí budou obě říše připomínat zemi nikoho.

Není jiná možnost. Musíme se bránit, musíme se snažit, jinak budeme vyhubeni. Ale i tak mi to najednou všechno přijde hloupé.

Budu na druhé straně než moji staří šéfové. Budu na druhé straně než slepice z recepce (to bych zrovna přežil). Budu na druhé straně než Erenovy spolubydlící a hlavně; budu na druhé straně než Eren.

"Chystá se boj, kde bratr nezná bratra..."

...

Končí víkend, pro někoho prázdniny a všichni zítra zase vyrážíme trpět, byť jen z domova prostřednictvím dětí. A do toho prší... A taky skoro mrzne (11 nad nulou? Pff, za chvíli nám tu nasněží...)
Tak alespoň přidám ještě jednu kapitolu :-D