Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 50.

,,Ani nevíš, jaké to celé bylo vtipné. Nikdy jsem si nemyslela, že jde zapomenout jízda na koni, ale když jsem viděla Petru... Naštěstí si rychle vzpomněla, ale ten záblesk byl šílenej. Mysleli jsme, že se na tom koni zabije," vzpomíná Isabel jedoucí nyní vedle mne. Já ji ale nevnímám, nemohu. Všechna místa, kterými projíždím jsem si zamiloval a teď, právě v tenhle hloupý moment se to všechno stává pouze vzpomínkou.

Opouštět domek, ve kterém jsem se tolik zabydlel bylo podstatně náročnější, než jsem předpokládal. Je to hloupé. Když jsem sem přijel, těšil jsem se jen a jen na ten moment, kdy budu moct vypadnout. Ale teď? Nějak... Jsem si to tu oblíbil. Lidi, kteří tu žijí a prostředí, atmosféra, která se k tomu ke všemu váže. Jo, už jsem si to dokonce i přiznal, což je samo o sobě ubohé. Měl bych být znechucený z představy, že by se mi tu líbilo a nalhávat si bůh ví co... jenže nejsem. A to je krapet děsivé.

Od doby, co jsme vyjeli se mne Bell na Erena neptala. Možná jí došlo, že je něco špatně, možná prostě chtěla, abych jí o tom jednou pověděl sám, nevím. Přesto se ale snažila rozveselit mne a vtáhnout do hovoru, snad abych přestal tak silně vnímat ztrátu milovaných věcí. A i když je to moje chyba (to já bych se měl alespoň maličko snažit jí vyjít vstříc), musím podotknout, že se jí to nedaří.

Myslel jsem, že nejtěžší bude opustit Západ a poté že už vše bude jen lepší, jako když mi v dětství Mikasa ošetřovala odřená kolena. Když jsem zvládl dezinfekci, pálící jako hejno čertů, měl jsem nejhorší za sebou a už se vše jen zlepšovalo. Jak šeredně jsem se mýlil jsem zjistil nedlouho po překročení hranic. Nechápal jsem, že mi po pár hloupých měsících může něco tolik chybět. Nebo někdo. Na Erena jsem si ale myslet zakázal, nevím, jak bych to nyní, stále ještě v Titáním světě a obklopen přáteli, unesl. Nechci všem ukázat, jak slabý jsem. Jak sakra slabým mne udělal on. A tak sedím na hřbetě svého koně, okrajově vnímám pozitivní tlachání své kamarádky a vnitřně se pokouším potlačovat bolest, která ve mne každým krokem čtyřnohého tvora pode mnou sílí.

Naší výpravě chybí poslední člen, Farlan. K jeho domku (nebo spíš minidomku) teď míříme skrz Jižní část Titání říše, v níž se nachází. Rozhlížím se kolem sebe a musím uznat, měl to tu pěkné. Musím se zašklebit. Pěkné možná, ale neměnil bych ani za zlaté prase. Chvíle, které jsem v západní části říše zažil mne sice nyní stojí spoustu bolesti, ale byly krásné. Skutečně krásné.

,,Farlane!" vykřikne Bell vedle mne a skočí mu do náručí. On se na ni usměje a dlouze, vášnivě a zamilovaně ji políbí, tisknou se u toho k sobě jako by šlo o život. A i když by to tak být rozhodně nemělo, musím přiznat, že jim závidím. Závidím jim možnost být spolu, usmívat se na sebe a tisknout k sobě těly i rty, jelikož osoba, kterou bych takto blízko chtěl držet se nyní nachází kilometry daleko.

,,Ahoj, zlato," řekne Farlan a následně se pohledem přesune i k nám ostatním, jeho tvář zdobí velký, přívětivý a šťastný úsměv.
,,Všechny vás rád vidím," řekne ještě, pak se ale podívá přímo na mne a jeho úsměv krapet ztuhne. To jsem až tak moc průhledný? Ne, nechci, aby se kvůli tomu všemu trápil i on, pomyslím si a pokusím se o přesvědčivý úsměv, což se mi asi i povede, jelikož Farlan se opět zatváří spokojeně.

Naše výprava se dá znovu do pohybu, tentokrát úplná. Od opuštění říše nás dělí poslední kilometry a já věnuji čím dál více síly tomu, abych nemyslel na Erena a všechno krásné, co jsem s ním v těch měsících tady mohl prožít. Přesto se v mé mysli ale na chviličku opět oběví jeho obrázek a já si povzdechnu. Jak mu je? Co teď dělá? Ale ta otázka, která mne tíží nejvíce- chybím mu? Nechci, aby se kvůli mně trápil do konce svého života. Nechci, aby na mne myslel každý večěr před spaním a každé ráno po prubuzení. Nechci aby se už navždy ptal sám sebe, co všechno jsme spolu mohli zažít a jak úžasné to všechno mohlo být, protože, kruci, tohle budu dělat já. Ale to je v pořádku, zasloužím si to, nechci však aby na to doplácel i on. Přeji si, aby se jeho oceánově zelené oči opět smály, živě a vesele, jako když jsem ho poznal. Aby to byl ten Eren, do kterého jsem se zamiloval.

,,Na tu naivitu jednou doplatíš, spratku." Má slova se mi vybaví v hlavě tak čerstvě, až mne to donutí překvapeně zamrkat.

,,Mě to nevadí. Nakonec vždycky spravedlnost vyjde najevo. A v tu chvíli bude fuk, jestli jsem byl naivní nebo ne. Krom toho je to lepší, než vnímat svět jako zkažený," řekl tehdy. Smál se, jeho oči se smály. Věřil svým slovům, věřil, že svět skutečně zkažený není.

,,Když myslíš. Ale až ti svět ukáže, že není tak růžový, s hrajícími dětmi, motýlky a květinami, zalitý sluncem a bůhví jaké další kecy, zlomí tě to, na to se připrav." A najednou, v ten moment, kdy se mi můj rozhovor s ním vrátí, zděsím se. Co když ho to opravdu zlomí? Co když to něco nebude svět, co když jsem to já? To já jsem jeho zhoubou? Ne, byl bych jí, kdybych neodjel. Jsem člověk a on by to se mnou neměl lehké, už jen kvůli tomuhle. Teď má možnost žít zase tak, jako doteď. Povídat si se spolubydlícími, chodit do práce jako titání ochranka a užívat si života, ne trávit všechen čas s věčně naštvaným vojákem, který po sedmi letech nedokázal setřást minulost. Bude to dobré. Jeho příběh bude mít šťastný konec, teď už ano.

Před námi se objeví brána do titáního světa. Historia skočí Ymir do náručí a natiskne se k ní jako by ji už nikdy nemohla vidět a najednou... Najednou jí rozumím. I když jsem myslel, že je nezodpovědná, i když jsem měl proti Ymir ne zrovna dobré mínění a "dárek", který mi nechala v domku tomu zrovna dvakrát nepomohl, i přesto najednou jako bych chápal ten smutný pohled do očí, tu snahu vrýt si do paměti chuť rtů druhé osoby, tu potřebu naposledy se jí dotknout. Najednou to konečně chápu.

I blondýnka se vyhoupne na svého koně, naposledy se rozloučí s černovláskou a naše výprava projede tou velkou, honosnou branou a definitivně opustí titánní svět. A v tu chvíli neodolám a musím se na malou chvíli, tak, aby to nikdo neviděl, usmát. Usmát, ne jen lehce, doopravdy usmát. Šíleně, zlomeně. Protože tímhle momentem to všechno skončilo. Právě jsem doopravdy a navždy opustil jediného člověka, se kterým jsem po ztrátě sestry byl skutečně šťastný...