Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 45.

Odnesu ho do obývacího pokoje a tam položím na gauč. Celý hoří, řeknu si, když mu sáhnu na čelo. Celou cestu sem běžel? Nejspíš, v tomto vedru se navíc ani nedivím, že skolaboval.
,,Erene, prober se," řeknu a opatrně ho poplácám po tvářích, načež on něco nesrozumitelně zabručí a začne chrápat.

Povzdechnu si.
Pokud spí, neměl by být v nebezpečí, pomyslím si a vezmu ho do náruče, abych ho mohl donést do postele a následně pěkně přikrýt. Ještě aby nastydnul...
Poté se z ložnice přemístím zpět na gauč, na který se svalím a zmoženě zavřu oči.
Čeká nás dlouhý, ale opravdu dlouhý rozhovor.

Netuším, co si myslet a nemyslet. Věděl jsem, že to jednou přijde. Být s ním je risk, vždy byl a já to celou dobu věděl a přesto jsem to podstupoval. Věděl jsem to, ale to nic nemění na tom, že jsem rozhodně nebyl připravený. Na jinou stranu, kdyby se to stalo později, změnilo by se něco? Jde se "připravit" na odhalení něčeho, jako velká pavučina lží, kterou se dařilo několik měsíců úspěšně schovávat?

Sám pro sebe se uchechtnu, ačkoli mi vůbec není do smíchu. Není to tak dávno a byl jsem přesvědčen, že schovávat se přede všemi za masku Titána je chytré. Myslel jsem si, že ta lež vydrží, myslel jsem, že stejně odjedu a nikdo si toho ani nevšimne. Jenže Eren mi celý můj plán zbořil jako domeček z karet. Nikdy jsem totiž nepočítal s tímhle. S blízkou osobou, kterou zde najdu a vytvořím si k ní vztah hlubší, než bych si dokázal představit v nejšílenějších snech. Protože v tu chvíli, v ten jediný mizerný moment kdy jsem ho potkal se v celém plánu ocitla trhlina, jež se zvětšovala a zvětšovala, trhlina, skrz kterou na mne foukal ledový vítr výčitek stále prudčeji a prudčeji. Ale i přes tohle všechno jsem nebyl připraven na rychle se přibližující moment, kdy se látka roztrhne úplně a on mne spatří bez dobře vymyšlené, ale ne moc chytře nošené masky- takového, jaký jsem. Nikdy jsem nečekal, že mi jednou dobře promyšlená lež bude připadat jako debilita.

Je to hloupé. Kdybych nelhal, nepotkal bych ho. Měl jsem mu to říct dříve. Ne, opět chyba- měl jsem mu to prostě říct. Neměl to slyšet od někoho jiného, někde, kde jsem ani nebyl s ním. Neměl jsem být srab, měl jsem to alespoň zkusit vysvětlit, i když je to těžké- sebrat odvahu a odhalit pravdu. Jenže já to neudělal. Čekal jsem, stále jsem se snažil odkládat a možná jsem i doufal, že tenhle moment nikdy nenastane, i když jsem věděl, že je to jen nesplnitelné přání. A proto jsem teď tady.

,,Proč nás Titány nenávidíš, Levi?"

Jedna mizerná věta a přesto v ní dokázal říct vše. Co mu na toto odpovědět? Že on je výjimka? Že nenávidím jen všechny jeho přátele a sousedy a prostě všechny Titány krom něj? Možná bych nad tím neměl tolik přemýšlet. Kroků, které jsem promýšlel dopředu bylo až až a kam mne to dostalo? Možná je na čase vytáhnout pravdu a celé mu to vysvětlit. Co se stalo Mikase, proč mám v sobě tolik nenávisti a taky proč je naše říše tolik ostražitá. A nakonec proč jsem zde. Možná je prostě čas začít jednat a neschovávat se stále. Ovšem dokážu to vůbec? Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. Nikdy jsem ani nechtěl, ale on by to vědět měl. Vím že je to tak správné, ale přesto mám strach. Z jeho reakce, z vlastních vzpomínek. Z toho to celé opět vytáhnout, z dalšího pohledu na celou věc.

Na pohovce se posadím a následně vstanu, mé kroky směřují nahoru do ložnice. Netuším proč, prostě jdu jako robot až k dřevěným dveřím, za kterými se skrývá Titán. Jediný titán, kterého jsem přijal. Ten, na kterém mi nejvíce záleží. Člověk, kterého miluji.
Eren.

A tam, před těmi dveřmi se naopak zastavím, neschopen pohybu či slova. Proč jsem sem vlastně šel? Možná jsem se na něj chtěl podívat. Na jeho klidnou, ničím nepoznamenanou spící tvář. Protože to, co nás teď čeká nejde přejít s chladnou hlavou, jsem si tím jist. Minimálně já to určitě jen tak nedokážu.

S největším úsilím konečně obtočím prsty kolem studené kovové kliky a otevřu je, v ten moment ale jako bych opět zkameněl. Má láska, můj Eren sedí na posteli a jeho oči visí na těch mých, stejně jako má šedá se upírá jen na jeho zelenou.
,,Já..." začnu, poté ale zase pusu zavřu, jelikož si uvědomím, že netuším, jak pokračovat. A tak stojím jako idiot ve dveřích, slova jako by se zadrhla někde v hrdle a ne a ne vylézt na svět.

,,Ty co?" zeptá se Eren tiše, nerozpoznám ale, zda je smutný či naštvaný, zoufalý a nebo něco úplně jiného. Nevidím na něm nic. A to bude nejspíš to, co mne při vstupu do téhle místnosti vyděsilo nejvíc.
,,Co?" zeptá se znovu a vstane, přitom se ale stále kouká do mých očí. Nějak ho najednou vůbec nepoznávám.
,,Já nevím," vydechnu nakonec, překvapen vlastní reakcí.
Proč nás titány nenávidíš, Levi?
Stále mi ta věta hraje v hlavě. Erene, co ti mám říct? Jak začít? Jak vše vysvětlit?
,,Nejsem titán," řeknu, ačkoli vím, že to už zjistil také.
,,Jsem voják lidského světa a tady jsem na tajné misi," doplním a opět se odmlčím.
,,Já vím. A... a taky vím, že jsi mi to nemohl říct, jelikož jsi nemohl věřit nikomu. A vím, že to muselo být těžké a všechno, i když je pravda, že po měsících už jsi mi věřit mohl. Ale chápu to. Ale..." postupně stále stoupá hlasem, až se najednou zarazí a já nemám odvahu začít se obhajovat nebo říct, že mu věřím. Že právě jemu věřím ze všech nejvíce, ale že se všechno zamotalo.
,,ale ona tě slyšela," pokračuje již tiše.
,,Slyšela tě říkat, že nás nenávidíš, slyšela tě a tvrdí, že nás nemůžeš ani vystát, že námi pohrdáš. Prosím, já jí nechci věřit. Řekni, že si to vymyslela," řekne prosebně a mně se v tu chvíli v mysli vybaví záblesk, který nikdo jiný neviděl. Skutečně jsme měli v zádech špiona?
Mé mlčení je Erenovi dostatečnou odpovědí.
,,Nenávidíš mě?"
,,Ne!" odvětím razantně téměř okamžitě.
,,Jsi speciální. Miluju tě, Erene. Doopravdy." Zní to dost chabě, uvědomím si po vyřčení.
,,Proč nenávidíš Titány, Levi?" zeptá se, ale já najednou ztratím všechna slova. Teď je čas začít vysvětlovat. Teď je čas povědět o Mikase a o všem, ale já nemůžu...
,,Nejde to, Erene," zašeptám a ve svém hlase slyším bolest. Jak slabošské.
,,Prosím, svěř se mi. Jen jednou, jedinkrát. Potřebuju to vědět. Potřebuju vědět, že to není tak, jak si ona myslí. Prosím..." snaží se a v ten moment se v jeho tváři objeví všechny ty emoce. Zelené smaragdy zdobí slzy a já si uvědomím, že tohle je to, čeho jsem nechtěl dosáhnout. Ublížil jsem mu. Bravo, Levi.
,,Jedno jediné vysvětlení. Prosím, buď ke mně upřímný. Já k tobě byl, vždycky. Slibuji, že se budu snažit to pochopit. Slibuji."