Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 68.

Přeji pěkného a pěkně prožitého Silvestra, ať už budete koukat na filmy, hrát hry, jíst chlebíčky a křupky, povídat a popíjet, to je jedno. Příjemné prožití konce roku a krásný, šťastný a bezrouškový nový rok 2021 všem! :-D

...

Chvilku trvá, než mi dojde plný význam jeho slov. Jako bych to nemohl pobrat, jako bych ani nechtěl.

,,Levi, řekni mi... jak mám věřit tobě?"

Znovu si ta slova přehraji v hlavě. Jak? Co mu mám říct? Znám vůbec odpověď, kterou chce slyšet? Jak mu mám dokázat, že mi má věřit, když si nevěřím ani já sám? Ne, teď není vhodná doba na snižování sebe sama. Není vhodná doba sebe sama vůbec řešit.

,,Záleží mi na tobě, Erene. Kdyby to tak nebylo... Já vím, že to tak nevypadá, vím, že jsem to pořádně posral a zasloužím si jakýkoli trest mi uložíš, tady jde ale o tebe. O tvůj život... Proto jsem tady. Proto jsem zmizel z říše, proto jsem sem jel..." říkám tiše, je tak nepříjemné o tom mluvit, ale je to potřeba. Po mých slovech ale jeho pohled, snad úplně maličko, zjihne. Jakýsi temný stín schovávající jeho živé, jiskřivé oči jakoby maličko poodstoupil, stále tam ale je.

,,A proč jsi tedy odjížděl?" tato slova mne vrátí zpět do reality. Věděl jsem, že tento rozhovor nebude příjemný. Vlastně jsem to věděl celou dobu, celou cestu do říše, v říši na Západ a na Západě za Erenem. A přesto, byl jsem připravený? Těžko.

,,Protože jsem debil," řeknu jen. Ta slova ze mne vyletí snad sama a až ve chvíli, kdy v, až na nás dva, prázdné místnosti slyším jejich tichou ozvěnu, plně mi dojde jejich význam. Jsem debil. Myslel jsem si toho spoustu, věřil jsem v tolik věcí a stejně, stačí jeden pohled do jeho očí a je mi jasné, že dobro je to poslední, co jsem způsobil. Bravo, Levi...

,,Chtěl jsem tě chránit. Neomlouvá mne to a vím to, ale bál jsem se a myslel jsem si, že to takhle bude lepší. Proto jsem odjel, protože jsem prostě idiot... Ale kdyby mi na tobě nezáleželo, nikdy bych tajně neopustil svou zemi, tu, kterou jsem se zavázal chránit. Všechno to asi zní dost slabě, ale pochop, co pro mne má vlast znamená. Ale když jsem u Erwina skládal přísahu, sliboval jsem chránit také zákony. A tohle v souladu s nimi není," řeknu, jako bych se snažil sám sebe před vlastní říší očistit.

,,Erwin? To je kdo?" zeptá se Eren zamračeně. Onen mrak jako by se opět do jeho očí vracel.

,,Jeden z mužů, kteří řídí naši říši. Nemáme krále jako vy, máme několik váznamných osob, aby nedocházelo k velkým chybám kdy jedinec rozhodne a celý národ se pak řítí do záhuby... Vysoký blonďák, stratég, mimo jiné také vůdce Legie, kam patřím já," odpovím s pokrčením ramen, netuše, proč se ptá zrovna na toto. Celý jeho postoj jako by se ale změnil. Celý se napne a v obličeji nasadí odtažitou masku, tvrdší, než měl doteď. Nerozumím tomu. Co jsem řekl špatně?

,,Před čím jsi mne chtěl chránit, Levi? Co konkrétně jsi ochránil tím, že jsi zmizel z mého života?" ta slova jako by říkal do prostoru, někam do prázdna. Pohled má přišpendlený ke zdi za mnou. Jako by ani nevnímal, co říká. To je ale pouze zdání, protože pak se očima přesune do těch mých, vyčkávaje odpověď.

,,Před sebou," odvětím, na své poměry až nezvykle tiše. Všechno jako by na malou chvíli utichlo a on na mne pouze kouká, pusu lehce otevřenou. Ta slova jako by prořízla tichou, nijakou atmosféru, která mezi námi panovala a v jeho očích se opět objeví zájem. Jen náznak, slabý a skoro nepostřehnutelný.

Koukám mu do očí, ani jeden z nás nemluví. Na malý moment jako bych se opět vrátil zpět, jako bych neodjel a mezi námi se nenacházela ta bariéra, kterou se mi povedlo zapříčinit. Má tak nádherné oči... Jako oceány, symbol svobody. Nikdy jsem u oceánu nebyl, opouštět hradby není bezpečné a proto je to u nás zakázané, nemáte-li zvláštní povolení. Svět za hradbami jako by pro oba světy byl zapovězený. A možná proto je barva oceánů, nádherná směsice modro-zelené kterou Eren vlastní, tolik fascinující. Dokonalá. Miluji ty oči.

Prameny vlasů, kaštanové a jako vždy nedbale rozházené mu spadají co čela a část překryje ty nádherné studánky, ve kterých bych se momentálně klidně utopil a ještě poděkoval, proto se natáhnu a vlasy mu jemně zastrčím za ucho. Je to tak jednoduchý, přirozený pohyb, udělám to snad podvědomě a bez přemýšlení, načež jeho tváře naberou lehce rudý odstín a na rtech se mu usadí úsměv. Drobný, neznatelný, ale úsměv, načež se musím usmát i já.

Obličeji se přibližujeme k sobě, stále si přitom navzájem koukáme do očí. Nevím, kdo z nás se začal pohybovat kupředu a za jakékoli jiné situace bych řekl, že tohle neskončí dobře, ale teď, v tenhle moment je všechno jako z nějaké pohádky. Naše rty od sebe dělí pouhé centimetry, milimetry, malinkatý kousíček, kdy cítím jeho jemný dech...

,,Promiň!" vyhrkne Eren a rychle se odtáhne, nejen hlavou, ale i celým tělem. Ten pohyb je tak prudký, jako by se spálil, jako by si až teď uvědomil, co se to málem stalo.

,,Já se omlouvám," řeknu nakonec, ačkoli přiznávám, že to rozhodně není to, co bych teď rád řekl. A obávám se, že to v mém hlasu bylo poznat, leč bych si za to nejraději nafackoval. Hnědovlásek to ale bohudík přejde bez povšimnutí, nebo to alespoň nedá znát.

,,Vzpomínám si..." začne tiše, pak ale nabere hlasitost, jako by se předtím bál, že něco z toho zaslechnu a teď si uvědomil, že to vlastně slyšet mám.

,,Vzpomínám si, co jsi tehdy říkal u jezera. Mluvil jsi o hradbách a o zlomeném srdci. Jenže zlomit ti srdce je to poslední, co bych byl kdy schopen udělat. Já... já bych ti strašně moc chtěl věřit a přál bych si aby..." na chvíli se zarazí a celý napne jako struna, ,,No to je jedno. Ale přeci, byli jsme spolu několik měsíců a já tě miloval, chápeš? Strašně moc, ani si nedokážeš představit, jak. Jak moc myslíš, že pomohlo, že jsi zmizel z mého života? Proč jsi neřekl, že odjedeš? Proč jsi nemohl říct, že zmizíš? A nebo ne, já to nechci vědět. Ale ať byl důvod jakýkoli, neznal jsem ho. A teď jsi sem prostě přišel, řekl mi, že má celá moje rodná část říše vyletět do povětří kvůli nějakému šílenému plánu a já ti mám věřit, protože všechno, co se stalo předtím bylo proto, aby jsi mě chránil před sebou?! Já už ničemu nerozumím, Levi! Víš, jak to bolelo? Jak to furt bolí? Nic jsi mi neříkal a doteď neříkáš, vlastně o tobě nevím vůbec nic. Celá tvoje minulost je jedna velká lež. Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi odjel? Proč jsi to udělal a proč... proč..." hlas mu selže a po jeho tváři steče jedna jediná, osamělá slza.

,,Proč jsi mě chtěl chránit před sebou samým, když jsi byl to jediné, co jsem v životě potřeboval?" Jeho hlas, tichý a zlomený jako by drtil na malé kousky cosi ve mně, co ještě bylo celistvé.

,,Protože bych tě zabil! Protože to kvůli mně je moje sestra mrtvá!"