Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 49.

Spousta věcí a faktů na celé mé existenci mi přijde hloupá. Není to tak, že bych se tu chtěl shazovat nebo ponižovat. Je to prostě fakt. Například to, co všechno už jsem přežil. Jsem strůjcem spousty zlých a špatných věcí, zatímco Mikasa byla vždy správná. Pomáhala všem, kteří vypadali, že pomoc potřebují. Nikdy by nikoho nezradila, dokonce ani tajemné cizince v jednom kuse okupující naše město. A přesto ona musela navždy odejít, zatímco já jsem stále tady. A to není jediná věc. Je toho tolik, kolik jsem toho způsobil a zažil a přitom stále kráčím po tomto světě. Jak ironické.

Možná je mým úkolem odčinit všechno to špatné. Možná osud prostě čeká, jak se zachovám. A možná se pro mne za všechny podrazy chystá trest velký a děsivý, stejně jako ta kupa problémů, kterou s sebou vláčím. Možná. Ale ať už je to jakkoli, je to hloupé. Jednou třeba vše začne dávat smysl, ale teď, v tenhle moment mi to všechno přijde debilní.

Ona zpráva, která zapříčinila tok mých myšlenek zrovna tímto, možná hlubokým a možná taktéž debilním směrem, přišla před chvílí. Ona zpráva, na kterou poslední dny čekám každou vteřinou a zároveň zpráva, která mne nutila bát se víc, než kdy dříve za celý můj stupidní život. Tedy, ona to nebyla tak úplně zpráva, jako informace doručená díky malé krabičce sloužící ke komunikaci. Volala Bell.

Nejhorší na tom všem je asi to, že jsem sám netušil, co od ní vlastně chci slyšet. Na jednu stranu jsem si to tu zamiloval. A nejen toto místo, svůj domek a práci, ale také lidi kolem. Hlavně tedy jednoho speciálního, hnědovlasého kluka se zelenýma očima, který se dostal hluboko do mého srdce a nemyslím, že by ho kdy mínil opustit. Jenže zároveň, někde hluboko ve mně sídlí takový ten pocit, že je ze mne zběh. Že bych na téhle straně být neměl, že se neúmyslně nechávám přetáhnout, ačkoli jsem to rozhodně neplánoval. Nevím, jak přesně si to vyložit. A zejména pak to, že strana, která by si přála zůstat zde a pokoušet se znovu dát dohromady s Erenem, usadit se v chaloupce, nenápadně zlikvidovat vedení titáního světa a žít šťastně až do smrti je víc než silná... Zní to jako z pohádky, ale nebylo by to správné. Jsem voják bojující za svou vlast, musím jím být. Protože jestli už nejsem ani to, co tedy jsem?

Procházím uličkami, kterými jsem procházel už spoustukrát a přemýšlím, jaká spousta událostí vedla do bodu, ve kterém se zrovna nacházím. Co všechno se stalo, ačkoli se to stát nemělo. Co všechno jsem neplánoval a co všechno mne akorát srazilo na kolena. Je pozoruhodné, co všechno se stalo ode dne, kdy jsem se narodil, do téhle jediné chvíle, kdy procházím říší, kterou jsem se zavázal nenávidět.

V hlavě mi stále koluje ten jeden hloupý rozhovor, který vedl k ještě hloupějšímu závěru. A já stále netuším, zda jsem rád nebo ne. I malé děti umí rozeznat, zda jsou šťastné či nikoli. Jenže tentokrát je to těžké, nemožné. Bojuje ve mne chuť zůstat a povinnost zachovat náklonnost lidem, ke kterým patřím. Je to společnost, která ve mne věří, jsem nejsilnější voják lidstva, který představuje nejen významnou zbraň v boji díky schopnostem (není čas na skromnost), ale také naději. Naději, že se to přeci jen podaří, že je šance. Naše společnost možná není něco, k čemu by mne táhlo srdce (jako k Erenovi), ale mám k ní povinnosti. V mých rukách jsou jejich životy. Přísahal jsem, že dám svůj život říši. Nemohu ji opustit v momentě, kdy jsou boje na spadnutí. Prostě to nejde.

Z mého přemýšlení mne vytrhne pohled, který se přede mnou naskytne. Možná je to otázka jak moc jsem přesvědčený odejít, až nastane čas. Možná se mi osud jenom vysmívá. A možná pro mne právě začíná ta strašlivá a děsivá pomsta života za všechno špatné a zlé. Nevím. Každopádně být z toho všeho ještě o maličko zoufalejší, pravděpodobně se šíleně rozesměji. Vypadal bych jako blázen, k čemuž ostatně nemám daleko, ale myslím, že by mi to ve stávající situaci už asi bylo jedno.

Stojím jako přikovaný a osoba naproti mně ostatně taky. Jeho zelené oči se vpíjí přímo do těch mých, šedých a kolem nás je cítit "vůně" bohudík ne plných popelnic...

Je to jako to nejhorší klišé, nebo naopak ne, jelikož tehdy jsme se neznali. Přesto ve mne ale pohled do Erenových očí, ulice a domky a také ty popelnice kousek od nás, místo, kde jsme se poprvé setkali, vyvolá bouři emocí. Kdybych ho zahlédl kdekoli jinde, pravděpodobně by to se mnou zamávalo, ale tady? V jeho očích se začnou tvořit malé kapičky a on se je pokusí zahnat mrkáním, snad abych je neviděl, snad aby se nerozplakal naplno a mne díky nim dojde, že si vzpomněl a působí to na něj stejně, jako na mne. Tak rád bych se za ním rozeběhl a objal ho, tak rád bych palci setřel jeho slzy a dlouze, vášnivě a také omluvně ho políbil, ale nejde to, tuplem ne teď. Ne po tom, co vím, po rozhovoru s Bell. Protože v době, kdy jsem po tom přestal toužit se konečně stalo to, pro co jsem sem chtěl jet. Máme, co jsme potřebovali. Zbývají poslední dny určené k balení a pojedeme domů...

I když vím, že bych se měl otočit a odejít, že jsem vůbec neměl nechat své nohy na základě tužeb zavést mne právě do těchto míst, krom toho že bych teď měl sedět v domku a balit se, i přesto se samovolně, aniž bych uvažoval rozejdu směrem k němu a on stojí jako přikovaný, jako by se jeho nohy změnily v olovo a on sám nejspíš nechápe, co právě teď dělám. Ale neboj, Erene můj drahý, já to taky nechápu.

Dojdu až k němu a pak, kousek od něj se zastavím, jeho oči září víc než obvykle a malé kapičky se v nich blyští jako nejdražší diamanty. Jeho rty, rudé a jemné jako by mne svou plností lákaly přisát se k nim a líbat je dlouho a obrat ho o dech tak, jako nikdy nikoho.

Ale nic z toho, co bych si přál udělat se nestane a já jen stojím a hledím do jeho očí, jako bych si je chtěl navždy vrýt do paměti, už nikdy je nezapomenout. A s nimi také všechny krásné momenty, které jsme spolu zažili, protože zítra to všechno skončí. Zítra přijede Petra s Bell, Historiou a Ymir a navždy opustím vše, co jsem si tu zamiloval.

Cítím podivné pálení v očích a tak rychle skloním hlavu.

,,Promiň," zašeptám, jako by to snad vážně mohlo něco dokázat. Jako by se všechno změnilo a on mi odpustil. Ale jeho vyřčení mi přesto jaksi ulevilo, ačkoli je mé srdce stále svíráno bolestí, jakou jsem už nikdy nechtěl cítit. A v ten moment se otočím a dám se do běhu, jako ten první den, kdy jsme tu byli. Jako když jsme se poznali. Utíkám a nechávám za sebou svou lásku, člověka, který mne byl ochotný milovat a s ním i všechno hezké, co jsem nemyslel že ještě kdy ucítím, ale vím, že takhle je to lepší. Bude to lepší, musí to tak být.

Promiň mi to, Erene. Promiň, lásko.

Promiň...