Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 80.

Připravím si ležení a sundám koni sedlo, pod kterým ho osuším. Celou dobu mne u toho pozoruje, jako by kontroloval, zda to dělám správně, což mě donutí se zašklebit.

,,Kamaráde, nejsi první ani poslední kůň, o kterého jsem se staral, věř mi, vím, co dělám," poznamenám a pokusím se kdesi ve své mysli zahnat co nejdál myšlenku, že tu právě promlouvám ke zvířeti, které mi nerozumí a jestli ano, tak jen slovo „jablka" a i kdyby rozuměl víc, nikdy mi neodpoví. Na jinou stranu mi to docela úspěšně pomáhá nemyslet na vše, co jsem se dnes dozvěděl a co se snad ještě dozvím, až dorazím do říše.

Sundám ze sebe svou manévrovací výstroj a vše pečlivě očistím, čepele přibrousím a uložím. Pásky přidám do vaku k nim a posadím se na deku, kterou jsem sem rozprostřel a pod kterou budu spát. Z batohu vyndám část jídla, které mi na cestu nachystala Isabell a které jsem, bohudík, nestačil sníst vše a tak mi ještě něco zbylo. Už je toho ale málo, musím s ním šetřit, chci li cestu zpět do naší říše přežít v plné síle.

Erwin.

To jméno mi najednou vyskočí v mysli a usadí se tam, odmítaje odejít. Myšlenky mne nakonec přeci jen dostihnou a tak se jim poddám, vědouc, že to beztak jednou muselo přijít.

Erwine, opravdu je to tak, jak to vypadá?
Stále tomu nemohu uvěřit. Král Zacharias, kterého jsme společně nenáviděli si to ve skutečnosti nezasloužil. Ve skutečnosti za nic nemohl... Ne, to prostě není možné. Musí to být všechno jinak, jen... jen nevím, jak.

I když se Erwin choval jako prase, i když jsem měl často chuť ho vykastrovat a následně zabít tím nejhorším způsobem mučení, stále jsem ho kdesi ve skrytu duše považoval za přítele. Kdysi jsme přáteli skutečně byli a já na něj spoléhal! Věřil jsem mu! A také jsem ho obdivoval, jeho strategicky nadaný mozek, nápady, které bych často sám nikdy nevymyslel. Byl inteligentnější, než se prezentoval a že vypadal hodně chytrý. Kdysi byl plně na mé straně. Je skutečně možné, že by to byl on, kdo je nepřítelem lidstva?

Ne, to přeci nejde. Erwin, všemi obdivovaný velitel průzkumné legie, mozek lidstva a jeden ze tří vládců naší říše, proč by dělal něco takového? Má moc, o jaké se jiným ani nesnilo, znám ho, něco takového by kvůli moci neudělal! Neobětoval by pro ni životy tisíců lidí, třeba i včetně toho svého. Nikdy mu vlastně o tohle nešlo, to vím! Proč by dělal něco tak... zvráceného? Nelidského?!

Kdo je v tomhle světě nepřítelem? Kdo má skutečně ono privilegium "Být člověkem", když je svět plný zrůd jen se v lidské kůži pohybujících? Když ti, jež by si ho skutečně zasloužili jsou odsouzeni předem kvůli zvláštním schopnostem? A je to vůbec privilegium? Je, sakra, vůbec, o co stát?!

Je v celém tomhle světě vůbec někdo, kdo skutečně může "Být člověkem"?! A pokud se tu nikdo takový nenalézá... Pokud jsme skutečně všichni jen osdsuzující, nelítostné a zaslepené zrůdy, pokud jsme skutečně všichni vinni... má vůbec něco takového smysl? Jde vůbec dělit lidi na dobré a špatné, když svět vůbec černobílý být nemusí?

Hluk. To je to, co mne donutí trhnout celým tělem a zahnat všechny myšlenky někam do nejzazšího kouta své mysli. Něco se blíží, nejspíš se to nalézá někde za skalkou, za kterou se teď nacházím já. A míří to sem! Vzhledem k hluku, který to vydává usoudím, že se jedná o titána.

Sakra, sakra, sakra, pomyslím si. Celá má výstroj je již někde ve vaku, leč pečlivě složená a já nemám sebemenší šanci stihnout si ji navléknout a odehnat případného nepřítele stejně, jako toho zloděje u brány. Kolem není nic moc, kde bych se mohl schovat a i kdyby se mi to povedlo, ležení a koně neukryji. sakra!

Osoba mířící ke mně se stále přibližuje a já začínám doopravdy panikařit. Našel jsem kotlinu ve skále, díky které bych mohl přežít suchý, bude-li pršet, ale místo na schování sebe sama to moc dobré není.

A v tom si vzpomenu na nůž, který jsem sebral tomu zloději. Je dost dlouhý a místo v zátylku, kde se schovává člověk by možná rozseknout dokázal... Rychle se pro něj natáhnu a vyšvihnu se na nohy, pomalu se plížíc kolem skály k místu, kde se dá vylézt na její vršek. Tam si pak dřepnu, připraven vyskočit a udělat vše, co budu schopen. Ať už je to kdokoli, to, že se přeměnil do Titána je zlé. Mohl by ho kdosi pronásledovat, ale to bych slyšel i další dupot. Ne, tenhle je sám. Jediná nabízející se možnost je tedy, že se jedná o někoho z armády, koho na mě poslal ten strážný u brány. Mizera...

Ale ať už je to kdokoli, ať je jakkoli silný, já mám výhodu - on neví, že jsem přímo tady, připravený o svůj život a o budoucnost obou říší bojovat. Mám výhodu, kterou mi poskytlo noční ticho a tma. I když jsem slabší, v tuhle chvíli, pokud vše využiji správně, mám navrch. A hodlám toho využít.

Kroky se přiblíží ještě víc, daná osoba je už jen kousek, krom obrysu ale stále nemohu nic poznat. Míří přímo sem, uvědomím si. Půjde jen kousek od této skály, pak narazí na mé ležení a koně. To se ale nemusí vůbec stát, budu li dost rychlý...

Už jen pár kroků. je tak blízko a já se držím jen silou vůle, abych se nepohnul moc brzy a celý svůj narychlo vymyšlený plán neposlal do kytek. Ještě chvíli, ještě malou chvíli...

TEĎ!

Vymrštím se na nohy o skočím. Jsou to sekundy, ne-li setiny kdy letím vzduchem směrem k rameni toho obra. Nevyskočil jsem včas, uvědomím si zkoprněle. Nedopadnu přesně k jeho zátylku, ale vedle. někam na jeho rameno.

Hned, co se mé nohy dotknou jeho kůže čekám reakci. Čekám, že se začne bránit a rvát, on ke mně ale otočí polekaně hlavu a já se toho, co vidím leknu stejně, jako se on lekl mě. Nohy mi podklouznou, než ale stačím dopadnout na tvrdou zem, Titán mne vezme do své dlaně a zvedne do úrovně svých očí, které září nadějí, štěstím a spoustou emocí skrývajících se za tou nádherně oceánově zelenou barvou...

S jeho hnědými vlasy si lehce pohrává větřík a kdyby byl v těle člověka, přísahal bych, že by se teď usmíval.

,,Ty idiote..." zašeptám překvapeně, když se konečně trochu vzpamatuji. Jako by ho má slova probrala, prostaví mne konečně na zem a změní se do své lidské podoby, nespouštěje ze mne ty své nádherné oči. Je to on, skutečně je to Eren...

,,Ty idiote!" zopakuji znovu, tentokrát se ale neubráním úsměvu a aniž bych věděl, co přesně dělám, doběhnu k němu a sevřu ho v pevném objetí, které mi takřka hned oplatí.

,,Co tu děláš?" zeptám se tiše, aniž bych ho mínil pustit a cítím, jak se mi do ramene, kam mi zabořuje obličej, usmívá. Na sobě má pásky, plyn, čepele... no prostě celou svou manévrovací výstroj, se kterou jsem ho kdysi učil.

,,Přišel jsem za tebou. Ty sis vážně myslel, že tě v tom nechám samotného?" zeptá se, možná až lehce ukřivděně a já ho na sebe natisknu víc. Za jiných okolností bych mu asi vyčítal, jak nebezpečnou věc udělal, chtěl, aby se vrátil, ale teď, v tenhle moment jako by mne celá situace doslova paralyzovala a já nezvládnu nic jiného, než si užívat jeho přítomnost.

,,Děkuju..."