Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 46.

Během života jsem si už spoustu krát připadal jako v nějakém stupidním filmu, nebo jak se to tehdy, v dobách před válkou jmenovalo. K nám se udržely pouze příběhy, papírové knihy. Naše civilizace musí být permanentně připravená bojovat. V tomhle světě není čas chodit na filmy. Není čas na zábavu. Bohužel.
I tak se mi už ale mnohokrát, že jsem se cítil jako nějaká hloupá postavička pobíhající na velkém plátně. Postavička, kterou všichni pozorují a čekají, jak se rozhodne, s vědomím, ze se nejedná o jejich problémy. Například v dobách mého výcviku. Nebo při trablích s Erwinem. Když jsem přišel o sestru. Ale nejvíc si tak připadám teď.

Sedím ve svém bytě a sleduji dveře. Hloupé, dřevěné vstupní dveře.

Když jsem byl malý, matka mi často vyprávěla příběhy. Byl to daleko krásnější zážitek než by mohl být leckterý film, protože její příběhy, které povětšinou vymýšlela sama, byly vždy nádherné. Poutavé, pěkně vytvořené a s nečekaným zvratem. Po ztrátě sestry jsem si ale uvědomil, jak hloupé všechny ty postavy vlastně byly. Nechápal jsem, proč nechaly jít toho, pro koho by byly ochotni položit život jen kvůli vlastní slabosti. Potom, co jsem o ni přišel jsem si totiž uvědomil, jak důležití tito lidé jsou. Myslím ty opravdu nám blízké, ty, bez kterých nám náš vlastní život nepřijde opravdu náš. Lidi, které nadevše milujeme. Uvědomil jsem si, jak to všechno bylo hloupé- kdyby byla jakákoli možnost ji zachránit, udělal bych to. Sakra, byl bych ochoten si pro ni uřezat obě ruce, ale ono to nešlo. A to je to, co jsem nechápal- oni všichni měli možnost zachránit ty, které milovali, měli možnost nenechat je jít. Tu možnost, kvůli jejíž absenci jsem chodil jako tělo bez duše, kvůli které jsem se trestal sedm dlouhých let. Měli ji. A stejně byli tak slabí.

,,Jedno jediné vysvětlení. Prosím, buď ke mně upřímný. Já k tobě byl, vždycky. Slibuji, že se budu snažit to pochopit. Slibuji."

Prosil mne. Měl slzy v očích a prosil, žádal o to jedno jediné hloupé vysvětlení.
,,Já..." řekl jsem tiše. Opravdu jsem chtěl pokračovat. Skutečně jsem si přál všechno mu vysvětlit, ale bylo to jako stát v koupelně s nožem v ruce, sledovat vlastní zápěstí a přemýšlet, zda udělat ten poslední krok. A i když si opravdu přejete konečně vše ukončit, vaše tělo se vždy zastaví, odmítne udělat ten stupidní zářez. Možná je to pud sebezáchovy, kdy podvědomě odmítáte podstoupit bolest. Možná je to prostě slabost.
Nevím, proč jsem v ten moment zvládl jen otevřít pusu a následně naprázdno polknout. Nevím, proč jsem ze sebe nedostal jedinou hlásku, leč jsem si to přál.

,,Prosím..." zašeptal ještě a já, i když jsem čekal, že to pro mně nebude dobré, podíval jsem se do jeho očí. Nějakou dobu jsem už nevydržel držet oční kontakt, ale teď jsem to zase udělal. A rozhodně to nebyl dobrý nápad. Ty dvě nádherné hloubky, oči, jež jsem nadevše miloval se topily v slzách. Nechtěl jsem, aby brečel, nikdy jsem si nepřál vidět ho smutného. A teď tu stál, zničený. A mohl jsem za to já. Opět. Sakra, zase jsem vrah. Vrah který zabil svou sestru a následně zabil něco v člověku, který mi byl nejdražší ze všech. Kterého jsem nadevše miloval. Možná to neřekl nahlas, ale já věděl, že to tak je. Sám jsem si tím prošel, vím, jak takový člověk vypadá. A co je horší, vím i, jak se cítí.

Aby se na filmy, žádanou zábavu minulých lidí dostavilo co nejvíce platících zákazníků, snažili se tvůrci dělat každý film jiný. S jiným příběhem, jinými trablemi. Ale přesto všechny filmy spojovala jedna věc. Ten jeden jediný hloupý moment, kdy šlo všechno do kytek. Ta chvíle, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutil svět. Občas nakonec přišlo šťastné rozuzlení, občas byl film mnohem víc podobný realitě a žádné "šťastně až do smrti" se nekonalo. Ale ten moment, kdy se v pár sekundách zničilo vše pracně vybudované, moment, který spustil slzy a dostal hrdiny na úplné dno, ten se tam nacházel vždy.

Teď, když tu sedím a nechávám zběsile poletujícím myšlenkám a tupě bolavému srdci volnou ruku, vím, co by bylo správné. Vím, co jsem měl udělat. Ale to nejhorší není, že jsem si toho vědom po jeho odchodu. Je to to, že jsem to věděl. Když tu stál, koukal mi do očí a čekal, co řeknu, věděl jsem, že mu to musím říct. Že je čas konečně vše vysvětlit. Věděl jsem to už když se nacházel nahoře, spal a já se snažil vzpamatovat se a vzchopit. A i když jsem to věděl, nedokázal jsem nic.

V ten jeden jediný hloupý moment, kdy se rozpadal můj i jeho svět a kdy jsem měl vysvětlit vše jsem neřekl nic. Selhal jsem. I po sedmi dlouhých letech jsem to nedokázal říct nahlas. A po chvíli, která se zdála jako milion let to pochopil i smutný anděl naproti mně. Nadechl se- chtěl něco říct a já doufal, že tak učiní, ale on pusu opět zavřel a smutně sklopil hlavu.
,,Promiň," zašeptal jsem. A to bylo poslední slovo, které mezi námi padlo. Rozešel se pryč, pomalu, jako by ho každý krok bolel a přesto se to zdálo rychlé, jako by to byly sekundy, ne-li setiny. A já věděl, že neodchází pouze z mého bytu. Odcházel z celého mého života, opouštěl ho právě těmi dřevěnými vstupními dveřmi, které nyní sleduji jako bych do nich snad mohl provrtat díru pohledem.

Kdybych to někomu vyprávěl, vážně by to znělo spíš jako vymyšlený příběh než jako realita. Kéž by to tak bylo i pro mne. Jenže to se nestalo. Naopak vše bylo bolestně reálné.

Naposledy se na mne podíval, v očích tichou prosbu a žádost. Přál si, stejně jako já, aby to tak být nemuselo. Jenže já mlčel a on doopravdy odešel, z mého domu, mého života. Jen v mém srdci zůstalo vyryté jeho jméno. Navždy, jako připomínka něčeho nádherného, co jsem si nezasloužil. A já věděl, že už se toho nikdy nezbavím. Toho nápisu ani té bolesti. A to je možná dobře.

A teď tu stojím, nechávám své srdce krvácet a přitom si vybavuji všechno, na čem v mém životě záleželo.

Být člověkem. Privilegium. Síla a hrdost se vedou ruku v ruce. Právo, výsada. A já poprvé ve svém pitomém životě cítím, že bych se toho všeho teď a tady nejraději vzdal.