Avengers- His daughter

4.Kapitola "Mě taky,....."

Nechtěla jsem si přiznat že mě zase unesly ale je čas, přiznat si pravdu. Zase mě unesly ale tentokrát jsem všem ukradená. Jsem pro všechny odpad. Nic víc. Jen se mě chtějí zbavit. Vždy se jí všichni chtěly zbavit. Otevřely se dveře. Je to nějaký doktor. Usmívá se. "Konečně můžeme zase pokračovat" řekl. Píchne mi nějaký hnus. Dal mi kapačku. Zase nějaké sérum. "Neví jestli přežiješ ale bolesti budeš mít určitě tak si to užij" řekl a v tu chvíli to začalo strašná muka. Takovou bolest jsem nikdy zažila. Cítila jsem jak se mi stmívá před očima. Hlavou mi běželo jen to že tu určitě umřu.
Pohled Wandy
Měla jsem to vědět, měla jsem vědět že si pro ní jdou. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se. "Najdeme jí a zachráníme" řekl Pietro. Proč cítím že mu na ní záleží? Ale to je teď vedlejší musíme jí pomoct. Podívala jsem se na Starka. "Co jsi jí řekl?" zeptala jsem se ho. "Já nevím, já si nic nepamatuju, je mi líto" řekl. "Vím kde je" řekl Steve. Všichni se na něj podívaly. Ukázal to na mapě. Je to uprostřed ničeho.  "Jsi si jistý?" zeptaly jsme se ho. Jen kývl. "Připravte se za 5minut odlet" řekla odešel. Šla jsem do pokoje. Rychle jsem se začala převlíkat. Oblékla  jsem si červenou bundu a boty. Nasadila jsem si prstýnky a řetízky. Rychle jsem vyrazila za ostatníma. Jdeme všichni. Posadila jsem se do letounu a připoutala. Vlastně skoro všichni.  Zůstává jen Bruce, Tony, Clint a to je všechno jinak všichni ostatní jdeme. Cestu jsem nevnímala, soustředila jsem se na aby zjistila jestli tam je nebo ne. Cítím jí. Začala jsem se soustředit víc. Vlezla jsem jednomu strážnému do hlavy. Takže vidím co se tam děje. Daly jí nějaké sérum. Je na tom špatně. Její srdce skoro ho neslyším.  Někdo mě z jeho mysli vyhnal. Rychle jsem se porozhlédla. "Wando" řekl Pietro a rychle šel ke mě. "Jsou tam vylepšení, nevím kolik jich je ani jak jsou dobří" řekla jsem. "Dvojčata zůstanou tu" řekla Natasha. "Ne musím jí pomoct" řekl Pietro. "Natasho, jestli se jim nepostavíme zemře" řekla jsem.
Pohled Johanny 
Cítila jsem jak bolest ustupovala. Dostanu se odtud. Začala jsem soustředit. Pouta povolily, rychle jsem vstala. Nikdo tu není. Začala jsem opatrně postupovat. Všimla jsem si někoho. Rychle jsem se schovala. Prošel okolo mě. Šla jsem rychle dál. Zrychlila jsem. Cestou jsem se opírala o zeď. Proč se cítím tak slabá? Proč zrovna teď? Mohla bych se někam přenést, ale nedopadlo by to dobře. Uslyšela jsem alarm. Ví že jsem utekla. Rychle jsem se rozeběhla. Tou nejkratší cestou ven. Musím vyletět a nebo vyjít schody. Nechala jsem si objevit křídla. Vyletěla jsem nahoru. Poklop jsem zničila. Dopadla jsem na nohy ty se mi však podlomily. Vše vidím rozmazaně. Doplazila jsem se k jednomu stromu. "Johanno vydrž jsme tu" ozval se mi hlas v hlavě. Ne znovu neuvěřím. Je pozdě, dlouho nevydržím. Musím vstát. Půjde to, musí to jít. Pomocí toho stromu jsem se postavila. Šla jsem pryč od té základny rovnou do toho lesa. Zase ke mě mluvil ten hlas, vím že ho odněkud znám. Ale radši jsem ho ignorovala. Musela jsem se opřít o strom. Podlomily se mi kolena. Čekala jsem že náraz na zem. Když v tom mě někdo držel náručí. "Pietro?" řekla jsem. "Neboj se jsem tu s tebou" řekl. "J-á to....." řekla jsem. Nemohla jsem to doříct jelikož jsem měla před očima jen tmu.....
****************************
O dva dny později 
Otevřela jsem oči a zamrkala. Co se stalo? Proč mám okno? Rozhlédla jsem se. Je tu Pietro. Hladí mě po ruce. Něco říká ale vůbec mu nerozumím. Když si všiml že jsem vzhůru jen se usmál. "Co se stalo" zeptala jsem se ho. "To je vedlejší hlavní je že jsi v pořádku" řekl. Nadechla jsem se a vydechla. "Pietro já chci vem" řekla jsem. "Nemů..."nestačil  to doříct jelikož jsem věděla co řekne. "Já nejsem žádná malá holčička co musí pořád ležet. Ale když si to myslís tak je to celkem smutný" řekla jsem. Strhla jsem si všechny hadičky a drátky. Postavila jsem se. Chtěl mi zabránit v odchodu. Zpět jsem ho posadila. Ani nevím kde jsem vzala takovou sílu. "Jdu se jen projít" řekla jsem. Vzala jsem si na sebe mikunu co tam byla a šla jsem ven. Podle vůně jsem poznala že je Capitána. Došla jsem ven. Šla jsem na jednu lavičku. Posadila jsem se. Čerství vzduch. Vyhrunula jsem si rukávy od mikiny. Prohlédla jsem si místa kde jsem měla ty zranění. Jsou pryč? Ale jakto? Zaslechla jsem hlas Starka jak se někde s někým bavil. Pro jistotu jsem se porozhlédla okolo sebe. Jsem tu sama, tak jak ho můžu slyšet? Začala jsem se soustředit na ty hlasy. Mají poradu. "Ví se co jí daly?" zaslechla jsem hlas Steva. "Ne a nevíme jaké to mělo účinky. Až tady skončíme půjdu se na ní podívat" řekl Bruce. "No to nebude lehké, ona odešla někam ven" řekl Pietro. "A to si jí v tom nezabránil?" ozvala se Natasha. "Mi řekni a jak?" zeptal se jí. "Normálně měl jsi jí udržet na lůžku, jestli se dozví co se tam tehdy stalo  tak jí to zničí" řekl někdo. Ten hlas jsem nepoznala jelikož mě dost zaskočily. "Mám tokoví blbí pocit že nás poslouchá" řekla Wanda. Přestala jsem. Co jsem provedla? A vůbec proč mi to neřekly? Narovnala jsem si mikinu. Schovala jsem si nohy. Vzpomněla jsem si. Zabila jsem je tam, všechny.  To já je zabila, ne hydra.  Já zabila tetu a všechny ty děti. Cítila jsem jak mi začaly téct slzy. Všechno jsem pokazila. Úplně všechno. Nemůžu tomu uvěřit. Zaslechla jsem něčí kroky. Podívala jsem se kdo to je. Pietro. "Vážně jsem to udělala?" zeptala jsem se ho mezi vzlyky. "Nell....." než to stačil doříct skočila jsem mu do řeči. Vstala jsem a došla k němu. "Tak udělala jsem to nebo ne?" zeptala jsem se znovu. Polknul. "Ne" zalhal. "Proč mi lžeš, proč zrovna o tomhle?" řekla jsem. Nic neříkal. Jeho mlčení byla jasná odpověď, mám na rukou krev nevinných lidí. Otočila jsem se a prohrábla vlasy. Jsem monstrum, zrůda.  "Je mi to líto" řekl. Podívala jsem se na něj. "Mě taky, ale to že se za mě stalo monstrum" řekla jsem.

Takže chtěla bych jen že tuhle kapitolu vydávám předem místo zítřka..
Takže vám přeji příjemný čtení a doufám že se vám to bude líbit..
Těším se na vaše ohlasy, komentáře a přečtení..
Tak mi klidně napište jestli se vám líbí..