Po tom co se mi snažil zvednout náladu, jsem mu narovinu řekla ať zapomene na tu holku kterou jsem byla dřív. Teď jsem jaká jsem. A to nezmění. Zrovna jsem na hřbitově. U mámy. Našla jsem její hrob. Donesla jsem jí květiny. "Ahoj mami. Promiň že mi to tak dlouho trvalo." Řekla jsem a květiny jí dala do vázy. Utřela jsem si slzy co mi tekly. "Víš přišla jsem o někoho koho miluju, bez něj mi svět připadá ještě černější než je. Potřebuju tě, potřebuju tě u sebe mami" řekla jsem. Cítila jsem mi tečou slzy. Nechala jsem je. "Nevím co mám dělat. Chci aby se mi vrátil" řekla jsem. Na chvíli jsem zavřela oči. "Proč to vlastně říkám? Stejně mě nikdo neposlouchá. Je blbost. Nikdo kromě mě to není! A Pietro ani máma se mi taky nevrátí!" řekla jsem. Vstala jsem a šla někam. Prostě jsem chtěla vypadnout. Cítila jsem jak začalo pršet. Do někoho jsem nabourala. Steve. "Co..." nestačil to doříct protože jsem ho obejmula. "Nemůžu. Nezvládám to" řekla jsem a nechala slzy volně téct. Pevně mě obejmul. "Chci aby se mi vrátil. Prosím, já už to nezvládnu. Takovou bolest nechci. Ať zmizí ať to všechno zmizí" začala jsem říkat. Cítila jsem jak se mi podlamují kolena. Vzal mě do náručí. "Mám tě" řekl. Někam semnou šel...
****************************
Jsem u sebe v pokoji a koukám z okna. Opustil mě. Zaslechla jsem jak se někdo snažil otevřít dveře, ale marně protože jsem je zamkla. "Jdi pryč" řekla jsem. Ať je to kdokoliv nechci nikoho vidět, nechci slyšet ty kecy že všechno bude v pořádku. "To jsem já, táta. Tak prosím, otevři" řekl. Dál jsem ho ignorovala. "Tak dobře, ale chci aby sis přečetla tohle. Našly jsme to u Pietra v pokoji a je to pro tebe" řekl. Otočila jsem se. Z pod dveří vyletěl obálka s dopisem. Přitáhla jsem si jí. Otevřela jsem jí a dopis vytáhla. Zhluboka jsem se nadechla.
Ellie,
Pokud tohle čteš tak dnešní mise pro mě nedopadla dobře. Ptáš se proč ti to to radši neřeknu? Nemám na to odvahu. Chci aby jsi věděla ať ten dnešek dopadne jakkoliv, pořád tu budu. Ale co si nepředstavuju, jestli opravdu zemřu. Tak že ty přestaneš žít svůj život. Třeba se najde někdo kdo tě bude milovat jako já. Najdi ho, nech ho ať ti zacelí tu ránu po mém odchodu. Už nikdy neplač, věř jen tomu že se mám dobře a že mě nic netrápí. Navždy budeš můj strážný anděl.
Pietro.
Nemohla jsem uvěřit tomu co mi tam napsal. Položila jsem ho na stolek. Potřebuju něco zničit.. potřebuju odtud vypadnut. Teleportovala jsem se na jedno opuštěné místo a zhluboka jsem se nadechla. Je tu už dlouho opuštěná továrna. Potřebuju se nějak uklidnit. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pomocí magie jsem celou továrnu zničila. Cítila jsem jak se přestávám kontrolovat.. potřebuju to ostat pod kontrolu. Zkusila jsem se znovu nadechnout a vydechnout.
Bohužel se mi to nepovedlo.. všechno okolo mě jsem zničila na malinkaté kousíčky... Když už moje moc byla zase pod kontrolou tak jsem si sedla a jen se dívala před sebe. Podívala jsem se znovu na ten dopis. ''Tak mi pověz.. co děláš zrovna tady?'' ozval se něčí hlas. T'challa. ''Potřebovala jsem se uklidnit.. za ten bordel se omlouvám..''' řekla jsem. Sedl si vedle mě. "Co se stalo?" zeptal se mě. "Já.. mám potíže ovládat mojí moc.. od té doby co Pietro umřel tak jakoby moje moc cítíla že jeho smrtí to neskončilo.. nemůžu jí ovládat.. Bojím se že bych mohla někomu ublížít.. nechci to.." řekla jsem.. "Jak jsi vlastně získala svoje schopnosti?" zeptal se mě. "Nic ti říkat nemusím... ukážu ti to" řekla jsem a chytla ho za spánky. Vyslovila jsem jedno dost složité kouzlo...
Flashback:
"Proč mi to děláte? Já tohle nechci?" začala jsem mluvit.. "To je mi jedno.. dejte jí to sérum.." řekl. Najednou mi tělem projela neuvěřitelná bolest.. Začala jsem křičet.. Ztratila jsem vědomí. Provrala jsem se několik dní na to... Zavřely mě do nějaké místnosti.. byla opravdu malá.. chtěla jsem se z ní dost ven tak jsem křičela.. prosila je o pomoct.. ale oni ne.. Když v tom najednou se okolo mě začala vytvářet taková mlha.. tím jsem ti zdi zničila.. jenže jsem nečekala že mě hned zase chytí a někam povezou..
Konec flashbacku
Dál jsem mu to radši neukazovala.. Zase.. zase se mně snaží ovládnout moje moc... Snažila jsem zhluboka nadechnout a vydechnout... "Co ti udělaly... kam tě to vezly?" zeptal se mě. "To je jedno" řekla jsem a radši vstala.. "Souvisí to s tím jak jsi předtím chtěla aby tě zastřelil, ukaž mi to" řekl. Otočila jsem se. "Chceš to vědět.. chceš cítít všechnu tu bolest co jsem cítila.. dobře.." řekla jsem znovu jsem ho chytla za spánku.
Flashback
Daly mě na operační stůl.. a připoutaly..Pro jistotu mě ještě dva drželi.. "Tak začneme.." řekl. Najednou jsem cítila bolest.. která nešla vydržet.. Proto jsem začala křičet.. chtěla jsem se vytrhnout ale nešlo to. Bolest neutichávala... spíš sílyla.. Po dlouhých hodinách toho nechaly. Mě jen tekla krev z hlavy.. Jen jsem se dívala do zdi.. "Tak a stačí jen aplikovat sérum super vojáka.." řekl.. Dál si nic nepamatuju..
Konec flashbacku
Muslela jsem ho pustit.. zhluboka dýchal. Musela jsem jít od něj dál.. "Proto... vyrtaly se mi v hlavě.. to jim nestačilo... chtěli víc.. vždycky ze mně chtěli mít dokonalou zbraň a to jsem se taky stala.. ale co udělat aby je taková zbraň poslouchala... vivrtáš jí do hlavy díru a dáš jí do hlavy čip poslušnosti.. tak teď mluv.. teď mi řekni že nejsem monstrum.. teď mi řekni že jsem něco lepší... Nemůžeš protože je to pravda.. jedí člověk který věřil že jsem lidská bytost mě opustil.. tak se vám omlouvám vaše vísosti.. když chci skončit můj obohej život.." řekla jsem a během toho jsem na něj byla několikrát nepříjemná..
ČTEŠ
Avengers- His daughter
Fanfiction"Hele nechci aby věděla že jsem její otec" řekne hnědovlasý muž. "Jste si jistý co, když vás bude potřebovat" řekla starší paní. Do místnosti vejde menší bělovlasé děvčátko. Paní si ho vezme do náručí. "Prostě jsem řek že jí nechci a vy to zařídíte...
