"Hele nechci aby věděla že jsem její otec" řekne hnědovlasý muž. "Jste si jistý co, když vás bude potřebovat" řekla starší paní. Do místnosti vejde menší bělovlasé děvčátko. Paní si ho vezme do náručí. "Prostě jsem řek že jí nechci a vy to zařídíte...
"Mě zase mrzí že mě při smyslech držela myšlenka že si pro mě příjde. Že mě zachrání, že budeme spolu jako normální rodina. Ale ne, on asi ani neví že existuju" řekla jsem se slzami v očích.
Bylo na něm vidět že neví co by měl říct. "Dám ti radu do života. Nedoufej, nečekej na zázrak. Protože nic takového není" řekla jsem. Vešly sem nějací agenti. "Šéf s vámi chce mluvit" řekl. Jen jsem kývla a šla s nimi. Vešly jsme do nějaké místnosti. Je tam nějaký muž černé pleti s páskou přes oko. "Zdravím slečno, jsem Nick Fury. Pojďte se posadit" řekl. Tak jsem se šla posadit k němu. "Prý jste semnou chtěl mluvit, tak mluvte" řekla jsem. "Něco jsem si o vás zjistil, no a chci vědět jestli je to pravda" řekl. Uslyšela jsem tiché zaklepání. "Výborně právě v čas." Do místnosti vešel Stark. Co tu chce? Co když to Fury ví? "Tak posaďte se, hned vám vysvětlím proč jsem vás také nechal zavolat" řekl. Stark se posadil vedle mě. "Tak co slečno povíte mu to vy nebo mám já?" zeptal se mě. "Nechápu co bych mu měla říkat? Tak mluvte stejně nevím co bych mu měla říkat, je to pro mě cizí člověk a tak to navždy zůstane" řekla jsem. Cítila jeho pohled v zádech. "Tak dobře, když to nechcete říct řeknu to já" řekl. "No tak do toho, ať si konečně uvědomí pravdu, ať si uvědomí jako bolest jsem kvůli němu musela zažít" řekla jsem. Fury mlčel a mě se vzmocnil vztek. Musí to vědět. Vstala jsem a otočila se k němu čelem. "Chci aby jsi věděl co všechno jsem ze těch 10 let zažila bolesti. Chci aby jsi věděl jak jsem trpěla, aby jsi věděl co všechno..." řekla jsem pak se mi ale zlomil hlas. Podívala jsem se na Furyho. "Dělejte si co chcete ať si pozná pravdu, stejně o mě nikdy nestál tak proč by se to teď mělo měnit" řekla jsem a z místnosti odešla. Za dveřmi jsem se zastavila já je ale od sebe odstrcila. Cítila jsem jak se mi klepou ruce. Šla jsem někam ani nevím. Prostě jsen někam šla. Přes slzy jsem nic neviděla. Vyšla jsem ven z budovi, zhlubola jsem se nadechla. Je tak krásný klid. Po takové době, ticho. Ale jedna věc se nezměnila jsem sama. "Hele okamžitě mi řekni co to má znamenat" ozval se za mnou hlas Starka. Otočila jsem se na něj. "Co bych ti měla vysvětlovat? Co? Řekl ti to ne? Tak teď se budu ptát já. Jak dokážeš ze sebou žít? Jak si mě tam mohl nechat? Proč si mě tam nechal?" začala jsem se ptát. "Řekni mi kdo jsi" řekl. "Jmenuju se Johanna Eleanor Stark. Ale v dětském domově kam jsi mě odložil mi daly jméno Smith" řekla jsem. "Ale jak..?" řekl. "Chceš vědět co mě celou dobu drželo při smyslech, celou tu dobu jsem si říkala že si pro mě jesnou příjdeš že mě zachráníš. Že by jsi mě přeci nenechal trpě a co si dělat ty? Tak co si dělal?! Vykašlal si se na mě! My už nikdy nebudeme rodina, mi nejseme nic" začala jsem říkat ale posledí věty jsem na něj křičela se slzami v očích. Jen na mě koukal. Neřekl ani slovo. Jen jsem kývla. Zaslechla jsem něčí hlas. Podívala jsem se. Je to nějaká dívka. Nabízí mi ruku. Došla jsem k ní. Šly jsme asi do jejího pokoje. "Neboj bude to dobré, všechno se to nějak vysvětlí" řekla. Nic jsem neříkala. Dala mi nějaké oblečení.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Mě už to není tak si to zkus" řekla. Vzala jsem si to od ní a šla do koupelny. To oblečení co jsem měla na sobě jsem sundala a vlezla do sprchy. Cítila jsem jak se mi uvolňuje celé tělo. Opláchla jsem si oblyčej. Cítím se lýp. Mnohem lýp. Na vlasy jsem nanesla šampón a na tělo sprchový gel. Vlasy jsem pořádně vydrbala. Opláchla jsem se. Chvíli jsem tam jen tak stála. Proč? Proč na to zase musím myslet. Je to pryč už se tam nevrátím. Nikdy. Oni mě ochrání, ne já se ochráním sama. Už se nemůžu spolehat na to že by mi měl někdo pomoct. Ne. Už nikdy! Vodu jsem vypla. Vzala jsem ručník a obmotola si ho okolo těla. Tělo jsem si usučila a oblékla jsem se. Zamotala jsem si do něj vlasy. Všimla jsem si tam zabalenýho kartáčku tak jsem si ho vzala. Dala jsem na něj pastu a začala si čistit zuby. Po chvíly jsem si vypláchla pusu a kartáček dala do kelímku. Vešla jsem do pokoje. Usmála se na mě a ukázala ať jdu k ní. Poslechla jsem jí. Posadila jsem se před ní. Začala mi sušit vlasy. "Nechceš mi o sobě něco říct?" zeptala se mě. "Nevím co" řekla jsem. "Třeba jak se jmenuješ? Kolik ti je let" řekla. "Jmenuju se Eleanor a je mi 21 brzy mi bude 22 a ty? Jak se jmenuješ? Kolik ti je?" řekla jsem. "Jmenuju se Wanda a je mi mi 24 jinak mě moc těší Nell" řekla. Zarazila jsem se. Talhle mi říkala jedna osoba. Teta. Buť Nell a nebo Noro. Flashback "Teto, počkej na mě" zakřičela jsem. "Noro, v lese se nekřičí" napomenula mě. Vzala mě do náručí. "A proč teto?" zeptala jsem se jí. "Protože les je domovem různých zvířátek ty tím křikem je všechny vyplašíš" řekla. "Aha, to mě mrzí" řekla jsem. "To je v pořádku ale už nekřič já nikam nejdu, neopustim tě" řekla. "Slibuješ" řekla jsem. "Slibuju" řekla. Konec flashbacku A vidíš slib jsi porušila. Musím vědět co se tam stalo. Vstala jsem. "Wando já si musím něco zařídit, slibuju že budu hned spátky" řekla jsem. "Počkej kam ale jdeš aby jsme věděli kdyby jsi potřebala vyzvednout" řekla. Otevřela jsem dveře na balkón. "To nebude třeba, já se vracim domu" řekla jsem. Nechala jsem si objevit křídla. Rozeběhla jsem se a vyskočila. Vyletěla jsem a letěla zpět domu. Za mojí rodinou....
