Avengers- His daughter

3.Kapitola "Ellie,..."

I přes to že jsem letěla rychle, tak mi to nějakou dobu trvalo. Už zdálky jsem si všimla trosek. Letěla jsem níž a seskočila na zem. Křídla jsem si nechala zmizet. Porozhlédla jsem se. Cítila jsem slzy v očích. To přeci nemohly, přeci nemohly všechny zabít, ne kvůli. Spadla jsem na kolena a slzy nechala volně téct. Proč? Zaslechla jsem něčí hlas. "Ellie, je mi to líto ale jim už život nevrátíš" ozval se někdo. Vstala jsem a otočila se. Je to Stark. Protočila jsem očima. "Řekni mi co ty o tom můžeš vědět? Nic, nic o tom nevíš. Ale hlavně o mě nic nevíš, zmiz mi ze život. Nechci aby jsi se mi pletl do života" řekla jsem. Slzy mi nepřestávali téct. "Vím že jsem ti ublížil, ale já jsem se změnil. Chci být s tebou, chci aby jsme byli rodina" řekl. Šel ke mě blíž. Zaslechla jsem něčí kroky. Pro mě velmi známé kroky. James. Rychle jsem se postavily před Starka a hned do bojové pozice. Vyšel z křoví. "Copak tu děláš?" zeptala jsem se ho. Jeho tvář je ledová. Zase ho ovládly. "Jsi na špatné straně, přišel jsem si pro tebe" řekl. "Dovol mi aby se zasmála" řekla jsem a schválně jsem se zasmála. Rozeběhl se proti mě. Chtěl mi dát pěstí ale já se elegantně vyhnula. Udělal to znovu tak jsem se znovu vyhnul. Nadechla jsem se a odhodila ho. Podívala jsem se na Starka. "Tohle není tvůj boj, o tohle se musím postarat sama" řekla jsme a pod něj vykoulila portál. Ten ho teleportoval zpět na základnu. Svůj pohled jsem obrátila k Jamesovi. "Tak zlatíčko, teď tě jen dostat zpět" řekla jsem a rozeběhla se proti němu. Vyskočila jsem a nohy mu obmotala okolo krku a tak jsem srazila k zemi. Já jsem dopadla na nohy. Dala jsem mu pěstí a použila jsem super sílu takže odletěl. Došla jsem k němu chtěla jsem znovu udeřit ale praštil mě tou jeho kovou rukou. Odhodil mě. Postavil se s tím že znovu zaútočí ale někdo mu v tom zabránil. Před ním je zelená mlha? Sakura. James padl k zemi. Sakura ke mě přišla pomohla mi vstát. "Jsi v pořádku?" zeptala se mě. "Ano jsem děkuju, nebít tebe tak nevím jak by to dopadlo" řekla jsem. Zaslechla jsem letouny. Podívala jsem se na ní a Jamese. "Dostaň ho odtud" řekla jsem. Kývla a pomoci schopností se sním vypařila. Odevšad se ozývaly kroky. Jsou všude okolo mě. Podívala jsem se okolo sebe, odtud se nedostanu. Nechala jsem si objevit meč z ledu. "Tak fajn, začneme?" řekla jsem. Najednou se proti mě rozeběhly. Použila jsem svojí schopnost telekineze. Několik jsem jich odhodila. Najednou mi však těm projela neuvěřitelná bolest. Rychle jsem si sundala bundu. Začala jsem znovu bojovat. Jedna moje část doufá že by se třeba teď objevil a zachránil mě ale je to blbost. Do boje jsem dala všechnu svojí sílu. Zaslechla jsem jak říkají že mě potřebují živou. Tak mě napadlo jedno, teleportovat se ale nevím jestli bych to zvládla. Ucítila jsem zase tu bolest. Spadla jsem na kolena. Všimla jsem si jak nabily zbraně. V dálce jsem zaslechla hlas Starka. Zase pozdě. Jeden vystřelil. Spadla jsem na bok. Cítila jsem jen bolest. To je vše. Všimla jsem si Avengers. Zavřela jsem oči a snažila se utlumit bolest. Povedlo se. "Nell" ozval se něčí hlas. Otevřela jsem oči. Je to Wanda. "Pietro musíš jí odnést" řekla. Najednou se tu někdo objevil. Vzal mě do náručí a někam běžel. Ani nevím kam. Radši jsem zavřela oči...
****************************
Flashback
Před chvílí mi daly další sérum, bolestivé účinky naštěstí už pominuly. Podívala jsem se na dveře. Je tam ten co mě hlídá. "Pro-sím pustě mě, chci domu" řekla jsem. Otevřel dveře a podíval se na mě. "Řekni mi kde máš vlastně domov? Co tvůj otec? On se tě vzdal, nechal tě tam a ty pořád věříš že tě zachrání. Vzdej to nepomůže ti nikdo!" řekl a došel ke mě. Píchnul mi nějaké sedativa. Začala jsem ztrácet vědomí. "No přijde! Má mě rád, záleží mu na mě!" řekla jsem. "To těžko" řekl a to bylo poslední co si pamatuju. 
Konec Flashbacku 
Vzbudil mě něčí hlas. Nechci otevřít oči, bojím se je otevřít. Co když se mi to všechno zdálo a mě pořád drží hydra. Nakonec jsem sebrala odvahu a otevřela jsem oči. Hned jsem si všimla Starka. Jsem u Wandy v pokoji. Stark tam stojí a s někým se baví. Odešel někam pryč. Nevím proč ale vybavil se mi ten den kdy mě opustil. Chtěla bych zapomenout, tohle už nechci. Všimla jsem si Wandy. Šla ke mě. Usmála se na mě. "Jak ti je?" zeptala se mě. Pousmála jsem se. Posadila jsem se. "Je mi fajn, co jste řešily?" zeptala jsem se jí. "Já nevím jestli to to můžu říct" řekla. "Mluv" řekla jsem. "Nemůžu" řekla. "Wando, prosím musím vědět o čem jste se bavily" řekla jsem. "Dobře, on to prý nedokáže. Nedokáže se o tebe starat" řekla. Vytrhla jsem si kapačku co jsem měla a vstala jsem. Šla jsem za ním. Bylo mi jedno že jdu jenom v pyžamu. Prostě jsem za nim šla. Všimla jsem si ho. "Starku!" zakřičela jsem. Otočil se. Došla jsem k němu. "Co potřebuješ" zeptal se mě. Cítila jsem slzy v očích. Dala jsem mu facku a dost velkou. "Dostal jsi druhou šanci a tu taky zahodíš? Řekni mi proč? Proč sakra?" zakřičela jsem. "Nikdy jsi si mě neměla pamatovat bylo by to pro oba lepší, měli si tě adoptovat hodní lidé a ty si měla s nimi vyrůst, nikdy jsem tě už neměl potkat" řekl. "Jak tohle můžeš říct vlastní dceři?" zeptala jsem se ho a cítila jak mi slzy tečou po tvářích. "My jsme nikdy rodina nebyly a taky nikdy nebudeme, nic pro mě neznamenáš smiř se s tím" řekl a odešel. Cítila jsem jak i poslední špetka ani nevím čeho byla pryč. Cítila jsem se prázdně. V mém srdci byla obrovská díra, která už nepůjde nikdy zacelit. Znovu ho vidím jak mě opouští. Prostě jsem šla. Šla jsem někam, pryč. Hlavně chci být daleko od něj. Zastavila jsem se venku a tam jsem si utřela oči. Nadechla jsem se. Zaslechla jsem něčí hlas. Otočila jsem se. Je to Pietro. Něco říká ale z nějakého důvodu ho neslyším. Otočila jsem zpět. Najednou mě začala šíleně bolet hlava. Zvuková vlna. Spadla jsem na kolena. Poslední co si pamatuju je jak mě někdo praštil......

Čauky...
Doufám že se vám příbeh líbí..
Kapitoly budou vycházet každou sobotu..
Díky za přečzení a ohlasy.