Avengers- His daughter

5.Kapitola "Poslouchej mě ano,...."

"Mě taky, ale to že se za mě stalo monstrum" .

Bruce mi zrovna bere krev. "Bude to stačit?" zeptala jsem se ho. Kývl. Sledovala jsem jak mi vpich po jehle hned zmizel. Povzdechla jsem si. "Víš co všechno máš za schopnosti?" zeptal se mě. "Co vím můžu ovládat živly, umím vytvořit portál a přemístit se, mám telepatii a telekinezi ale to nepoužívám neumím to kontrolovat, a co jsem získala posledně.." na chvíli jsem odmlčela. Vzala jsem si ze stolku skalpel a řízla se do ruky. Všimla jsem si že chtěl něco říct ale jakmile si všimnul že se mi to začalo samo hojit vykulil oči. "Mám zrychlenou regeneraci, a vetší sílu nevím o kolik a taky... Mám dokonalí sluch" řekla jsem. Podíval se na mě a usmál. "To bude dobré to se spraví" řekl. "Ale to jsem neřekla to hlavní, mám v těle sérum super vojáka" řekla jsem. Bylo vidět že jsem ho šokovala. Chtěla jsem mu říct i o tom čipu co mám v hlavě ale nevěřil by mi. Chtěla jsem vstát a odejít ale objevil se tam Steve. "Nech nás o samotě prosím" řekl k Brucovi. Ten jen kývl a odešel. "Víš co si to řekla, víš vůbec co to je?" řekl. Vážně semnou jedná jako s tatarem. "Není to možné" řekl. Vstala jsem a odstrčila ho ke zdi. Donutila jsem ho pomocí jednoho chvatu se skrčit aby se mi díval do očí. "Tak poslyš, vím o tom dost. Vím taky že jsem zrůda nic víc. To ty si tady ten co nic neví, takže radši odejdi než se rozčílím a dopadne to hodně špatně pro nás oba" řekla jsem. Uslyšela jsem jak se otevřely dveře. Proto jsem ho radši pustila. "Budeme pokračovat" řekl Bruce. "Nemůžeme venku? Tam se budu líp soustředit" zeptala jsem se ho. Jen kývl a vzal si nějaké věci. Šly jsme ven. Je krásně svítí slunce. "Sundej si když tak tu bundu" řekl. Sundala jsem si jí a dala na zem. Připnul mi na ruce nějaké snímače. Podívala jsem se na něj. "Začneme" řekl. Dal předeme vodu. Nadechla jsem si cítila jsem každou kapku. Nechala jsem jí ať se zvedne do vzduchu. Pomocí ohně jsem  jí nechala vypařit. "Tak teď vzduch" řekl. Všimla jsem si že se sem ženou nějaké mraky. Nadechla jsem se. Začala jsem se soustředit, v hlavě jsem si představovala jak se ty mraky rozpadají a jak mizí. Jen jsem zaslechla jeho wow. Země. Podívala jsem se na kytku si mi připravil. Dřepla jsem si na bobek. Soustředila jsem se na tu jednu schopnost. Zavřela jsem oči. "Nemám slov" ozval se něčí hlas. Rychle jsem otevřela oči. Je zase v pořádku. Vstala jsem a otočila se k němu. "Co dál?" zeptal se mě. "Vytvoř portál do mojí pracovny a něco tam vezmi" řekl. Vytvořila jsem portál tam aby se tam jsem vzala vodu. Podala jsem mu jí. Vykulil oči. Portál jsem zavřela. Povzdechla jsem si. "Živly zatím necháme být" řekl. "Co umíš dál" zeptal se mě. Nechala jsem si objevit křídla. Šel blíž ke mě. Sáhl mi křídlo. "Jsou úžasná" řekl. Jsou bílá. Rozpřáhla jsem je. Trošku vykulil oči. "Pane bože anděl" ozval se něčí hlas.  Trochu jsem nadskočila. Nechala jsem je zmizet. Otičila jsem se aby se podívala odkud se ozval ten hlas. Je to ještě kluk. Tomu může být maximálně 16. "Omlouvám se jestli jsem tě viděsil, jsem Peter" řekl a chtěl jít ke mě. "Petere teď nemáme čas, jdi za Starkem. Určitě jdeš za nim ne?" řekl Bruce. "Už jsem u něj byl a nemá náludu tak jsem šel za vámi, slibuju že budu jako myška. Jen mě tu nechte" řekl. Oba jsme kývly. Dal předemě několik kostek. Přivezly záváží. "Tak začne, prostě to zvedni" řekl. Podívala jsem se na něj a tý závaží. Šla jsem rovnou k té nejtěžší. Chytla jsem jí a zvedla. Jako nic. Podívala jsem se na Bruce. Má vyukulené uči. Radši jsem jí položila zpět na místo. "Páni vždyť to váží 100kilo a ty jsi to zvedla jednou rukou a jako nic" řekl. Sklopila jsem pohled. "Tak na co teď myslím" řekl. Zvedla jsem pohled. "Ale já jsem říkala že to.." řekla jsem než mě přerušil. "Zvládneš to" řekl. Došla jsem k němu. Chytla jsem ho za hlavu a začala se soustředit. Začala jsem si jen říkat že to zvládnu. Najednou jsem cítila vše co. Zmatek, hněv, strach. "Soustřeď se, zvládneš to věřím tebe." Otevřela jsem oči a odtáhla se od něj. "Myslel sis, soustřeď se, zvládneš to věřím v tebe" řekla jsem. Jen kývl. Na zem položil několik dřevěních kostek. Posadila jsem se a zavřela oči. Soustředění. Musím se soustředit. Jen na ty kostky. Ucítila jak se zvedají. Otevřela jsem oči. Jsou ve vzduch. Začala jsem snimi točit. "Jo-Johanno" slyšela jsem něčí hlas. Vůbec nechápu čeho jsem se bála, nemusím se bát. Zvládnu to. Aniž bych někomu ublížila. Ale ublížila jsem. Zabila jsem a zabiju znovu. Jsem monstrum. Ucítila jsem něčí dotek a jak semnou někdo zařásl. Uslyšla jsem ránu. Zmateně jsem zamrkala. Podívala jsem se co se děje. Je tu Pietro. Podívala jsem se okolo sebe. Všimla jsem si Petera že má vystašený obličej. Všimla jsem si zničeného letounu. Rychle jsem vstala. "Já jsem to říkala! Jsem zrůda! Koukej co jsem provedla, víš co všechno jsem provedla? Víš čí všech má krev na rukou?" zakrčiela jsem. Ucítla jsem jak si mě někdo otočil k sobě. Bruce. "Poslouchej mě ano, vím jak se cítíš. Věř mi vím to líp než kdokoliv tady. Teď na sobě ale vidíš jen to špatné, ale co to dobré? Je to tam jen to musíš najít, soustřeď se na to dobré" řekl. Cítila jsem slzy v očích. Nechala jsem je volně téct. "Nic tam není, nemůžu najít nic co bych udělala pro někoho" řekla jsem. Chytil mě za ruce. "Zavzpomínej, někde to tam je ale ty se na to bojíš myslet jelikož víš že ti to způsobí další bolest znám to. Ale prosím soustřeď se na tu vzpomínku. Co ti řekla než zemřela?" řekl. Zarazila jsem se. "Ž-že mě nikdy neopustí" řekla jsem. "Víborně a co řekla dál" řekl. "Že ať udělám cokoliv nikdy mě nepřestane mít ráda a nikdy.. nikdy nepřestanu být jako její vlastní" řekla jsem a naplno se rozbrečela. Podlomili se mi kolena. "Musíš si uvědomit to že pořád máš rodinu, máš pro co žít" řekl. Vstala jsem. "Budu v pořádku" řekla jsem a šla do pokoje.....

Omlouvám se že vydávám kapitolu o den později měla  jsem práci🖤🖤👉🏼👈🏼 tak snad se líbila