Hunt or be hunted

Part 1 - Zachráněná

Byla jsem mrcha a boj byl jako můj sourozenec. Ale jinak jsem byla vzorná žákyně. Dobré známky, super vztah s učiteli, ale pár lidí na škole se mnou mělo problém. A když ho měli, nezbývalo jim než ho vyřešit se mnou z očí do očí. Dost holek a pár kluků se snažilo, ale nepovedlo se jim to, skončili na zemi. Vždycky, i když neprávem, jsem za rvačku mohla já a od toho se odvíjela nenávist ke mně. Ale teď je vše jinak. Nikoho nezajímá, co jste byli a proč. Teď je hlavní prioritou přežít. Když epidemie vypukla a po ulicích začali chodit mrtví, bylo mi devatenáct a do té doby jsem byla bezstarostná a volná. Potom, co jsem viděla mé přátele chodit jen tak, celé zakrvácené po ulicích málem jsem se zhroutila. Zamkla jsem se v domě a brečela. Nikomu jsem se nemohla dovolat. Neměla jsem rodinu, ale pár dobrých přátel, kteří stáli při mě ať se dělo, co se dělo. Ale teď mi to nikdo nebral. Už je to pátý den od propuknutí tohohle svinstva a já jsem zamčená doma a svírám velký kuchyňský nůž. Zatáhla jsem závěsy a občas vykouknu jestli neuvidím přeživšího. Už se setmělo a já jsem si vzala rohlík s kečupem na večeři. Sýry a salámy se rychle zkazily. Šla jsem si lehnout do svého pokoje v patře. Připadalo mi to tam bezpečnější než dole. Když jsem se probudila byl krásný den. Na chvíli jsem se cítila jako by se nic nezměnilo. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem muže kolem dvaceti osmi let. Vysoký, opálený svalnaté ruce. V ruce měl nůž a za opaskem zbraň. Rychle jsem seběhla dolů a odemkla dveře. Vyběhla jsem před dům na ulici a zavolala na něj. On se otočil a rozběhl se ke mně. Já jsem se usmála, ale on byl rozzuřený. Chytl mě za paži a vlekl zpátky do domu. Najednou se z keře přímo na mě vynořila ta věc. zakřičela jsem. On se otočil a probodl té věci hlavu. Skácelo se to na zem a už se to nehnulo. Když mě omámenou dostal do domu. Zamkl dveře.

"Co sis sakra myslela? Řvát jen tak na ulici. Víš, že nás to mohlo oba zabít?!" řekl potichu.

"Já... nevím. Jsi první živý člověk, kterého jsem od vypuknutí té epidemie viděla. Nechci tu být sama, bojím se." řekla jsem a se slzami v očích jsem se skácela k zemi.

"To nic. Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Hledal jsem jídlo a vodu pro svou skupinu. Bydlíme asi půl hodiny za městem na jedné farmě. Počkáme než se to tam venku uklidní a odvedu tě tam. Zatím se sbal. Poohlídnu se tu po nějakém jídle a vodě. Dobře? Všechno bude v pořádku. Jmenuji se Brad." řekl a usmál se na mě.

"Já jsem Andrea. Jídlo a vodu mám v kuchyni a něco je nahoře. Přinesu nějaké tašky. Kolik vás je ve skupině?" zeptala jsem se a utřela si oči.

"Asi deset. A teď už se jdi sbalit ať jedeme ještě za světla." řekl vlídným hlasem. Zvedl se a podal mi ruku. Chytla jsem se ho a vstala. Ze skříně v mém pokoji jsem vytáhla kufr a dvě sportovní tašky. Do jedné z tašek jsem sbalila oblečení, fotky a věci, které jsem myslela, že by se mohly hodit. Poté jsem zbytek tašek snesla do přízemí Bradovi. Ten poděkoval a začal do nich skládat jídlo a vodu v pet láhvích. Stála jsem a dívala se na něj.

"Máš nějaké zbraně, nože nebo sekyru?" zeptal se, ale ani se na mě nepodíval.

"Jen kuchyňské nože a sekyra je na zahradě." odpověděla jsem mu.

"Dobře. Vem si jeden z nožů a dej si ho za opasek. Pokud máš pouzdro na nůž, bylo by to lepší. Nůž je teď tvůj nejlepší přítel. Chodci se dají zabít jen poškozením mozku." řekl a vážně se na mě podíval.

"Chodci?!" nevěřícně jsem se na něj podívala.

"Takhle říkáme nakaženým." zakroutil očima a pousmál se.

Povzdechla jsem si a vzala jsem středně velký, hodně ostrý kuchyňský nůž. Najednou jsem si vzpomněla, že ve věcech po tátovi, ležel starý, ale ostrý lovecký nůž i s pouzdrem. Rychle jsem se rozběhla ke skříni. Vytáhla jsem ho a rozepnula pouzdro. Když jsem vytasila nůž a omrkla ho, v duchu jsem se zasmála. Nikdy jsem neměla ráda nože a teď jsem s nimi měla zabíjet. Je to absurdní. Na sobě jsem měla černý nátělník, modré džíny a koženou bundu, ale co boty?! Ve věcech po tátovi jsem našla staré armádní kožené kanady. Vyndala jsem je z krabice a nazula je. Byli mi trochu větší, ale ne moc. Táta už je nenosil, asi mu byly malé. Zavázala jsem je a postavila jsem se před zrcadlo. Krátké, hnědé vlasy ve stylu vrabčího hnízda, působili s hnědou koženou bundou a černým tílkem sexy. A kalhoty a boty to jen navyšovaly.

"Už jsi skončila s módní přehlídkou?!" zeptal se mě ironicky Brad.

"No promiň, ale musím udělat dobrý dojem." řekla jsem a uvědomila si, že to zní dětinsky. "Promiň." dodala jsem.

"Nevadí. Chápu to. Venku je nový svět, na který nikdo z nás nebyl psychicky připraven, ale je to tak a my se s tím musíme naučit žít." řekl a se soucitem se usmál. "Teď ti řeknu pár pravidel. Nikdy nekřič, choď co nejvíce potichu a neváhej se zabitím. Když uvidíš, že po tobě jde chodec zabij ho. Teď vezmeme tašky a kufr a půjdeme rychle a potichu k autu. Já otevřu kufr a naskládáme do něj věci. Nasedneme a co nejrychleji se odsud dostaneme. Rozumíš?" řekl a vlídně, ale vážně se na mě podíval.

"Rozumím. Být potichu, zabíjet chodce pokud to bude nutné a nasednout do auta." zopakovala jsem ve zkratce a pousmála se.

Brad kývl a řekl "Vše se vlezlo do té tašky, co jsi mi dala. Takže kufr jsem nepotřeboval. Ty vezmeš tašku se svými věcmi a já s jídlem a pitím. Nůž měj nachystaný v ruce a neváhej zabít."

Kývla jsem a následovala ho k vchodovým dveřím. On nakoukl přes kukátko a potichu řekl "Jeden z nich je před vchodem. Otevřu dveře, zabiji ho a potom rychle půjdeme." řekl a bez rozmýšlení to udělal.

Otevřel dveře a nechal mě tam stát jako opařenou. Přikradl se k chodci a nožem mu bodl přímo doprostřed čela. Chodec se skácel k zemi a Brad mu z čela vytáhl nůž.

"Tak jdeme?" řekl potichu a ironicky Brad.

Popadl tašku a přikrčeně se velkými kroky vzdaloval od domu. Stiskla jsem v ruce nůž a vyrazila v jeho stopách. Ulice byla překvapivě prázdná. Nikde jsem neviděla jediného chodce. Došli jsme k autu. Byl to bílí Hyundai. Brad otevřel kufr a naložil tašky. Pokynul, abych nasedla a také si šel sednout. Najednou se z opačné strany ulice začali ozývat výkřiky. Vyběhla krásná zrzka s dlouhými vlasy a v náručí svírala malou blond holčičku.

"Pomozte mi, prosím!" křičela a za ní se valilo stádo chodců.