Violetta - Společně jsme lepší (Láska o Vánocích přichází)

31.

Francesca, která právě přišla z matematického kroužku, telefonovala s Leonem, jenž byl v nemocnici. Zjístila, že se Violetta zlepšila a že je na dobré cestě k uzdravení.
Měla radost!! Jenže i tato nálada jí brzo přešla, protože jí naopak vystřídal velmi naštvaný pocit.

Otec Fran: Francesco? Jsi doma?
Francesca: Jsem doma (Povzdychne si)
Otec Fran: Jak ti šla matematika? Doufám, že si zase nezapomněla na matematický kroužek.
Francesca: Ne! Tentokrát jsem tam byla. (Otráveně)
Otec Fran: Výborně! Konečně si pochopila to co je pro tebe dobré.
Francesca: Dobré? Matematika mě vůbec nebaví, tati. Tohle ti příjde dobré? Nutíš mě do matematiky jen proto, aby si na mě mohl být pyšný. Chceš, abych se ti ve všem podobala, ale já nejsem jako ty. Proč mě nemůžeš podporovat v tom, co mě opravdu baví?
Otec Fran: Nepodporuji tě, protože hudba, zpěv a tanec jsou kraviny, se kterými v životě nic nezískáš.
Francesca: Má matka by mě pochopila.
Otec Fran: A dost! Tohle mi říkáš pořád! Tvá matka tu není a nikdy už ani nebude. To co udělala je neodpustitelné a proto ti zakazuji o ní mluvit.
Francesca: Nemůžeš mi to zakázat! I když od nás tenkrát odešla budovat kariéru, tak je to pořád moje matka.
Otec Fran: Opustila nás, dokonce tě ani nechtěla, Francesco.
Francesca: Tím, že mi znechutíš mámu nic nezískáš, tati.
Otec Fran: Jak chceš! (Vytáhne z kapsy svých kalhot obálku) Tady je obálka, v jejímž obsahu je dotazník na internátní školu, na kterou jsem tě již přihlásil.
Francesca: To nemyslíš vážně?
Otec Fran: Myslím. Po vánočních prázdninách nastupuješ a nepřej si mě Francesco, jestli ten blbý dotazník nebude do té doby vyplněný. (Odchází)
Francesca: (Začíná brečet)

Francesca, jež byla velmi nešťastná, plakala celý ten den ve svém pokoji. Nevěděla co má dělat. Tušila totiž, že když něco nevymyslí, bude žít život bez hudby.

Ve škole Listen to music to naopak bylo velice zajímavé. Profesoři řešili situaci s Violettou a studenti upravovali nedostatky na Vánoční akci. Při této práci mluvili o Ludmile, která všechny velmi překvapila svým chováním. Mysleli si, že se už opravdu změnila, což ještě nevěděli co Violettě tentokrát vyvedla. Ludmila tehdy zpytovala své svědomí, kdy začala  litovat svých nekalých činů a chtěla se jít přiznat učitelům.

A své rozhodnutí tak i učinila...

Ludmila: (Zaklepe na dveře od kanceláře)
Pablo: Ano?
Ludmila: (Otevře dveře a vejde do místnosti) Dobrý den (stydlivě)
Pablo + Jackie + Gregorio: Dobrý den
Pablo: Co potřebuješ, Ludmilo?
Ludmila: Chtěla bych vám něco říct. Je to důležité.
Jackie: Dobře. Můžeš mluvit.
Ludmila: Je to kvůli mě.
Učitelé: (Nechápavě se dívají na Ludmilu)
Ludmila: (Smutně si povzdychne) To já zavřela Violettu do té místnosti. Záviděla jsem jí a jelikož jsem věděla, že trpí klaustrofobii nic lepšího mě nenapadlo. Mrzí mě to.
Jackie: Myslíš to vážně, Ludmilo.
Ludmila: (Mírně přikývne)
Gregorio: Takže to všechno je kvůli tobě? Děláš si srandu? Uvědomuješ si, že si Violettu málem zabila? To ještě nezmiňuji, že Violettin zdravotní stav je dost špatný a vůbec se nelepší. (Křičí)
Ludmila: Já vím. Omlouvám se.
Gregorio: Na omluvu je již pozdě, Ludmilo! Kromě toho omluva by měla patřit Violettě. K tomu všemu ti ani tu tvojí omluvu nevěřím.
Ludmila: (Podívá se zničeně na Gregoria)
Gregorio: Vím, že si chtěla být vždy nejlepší a Violettu odstranit za každou cenu. Jenže nejlepší nebudeš nikdy, Ludmilo. Ne pokuď budeš pořád podvádět ostatní.
Ludmila: Já vím.
Jackie: Zklamala jsi mě, Ludmilo. Nemyslela jsem si, že si schopná něčeho takového. Upřímně jsem si myslela, že si lepší. Své chování prezentuješ podrazy a to mi je právě líto. Překvapuje mě však, že si se aspoň přiznala. I když žádný z nás neví, jestli to jen nehraješ na zmírnění trestu.
Ludmila: Ne. To rozhodně ne, Jackie. Myslela jsem si, že tím činem mi bude líp. Spletla jsem se. Tím činem co jsem provedla Violettě je mi hůř. Psychicky jsem se dostala na dno. Chtěla jsem být nejlepší a přitom jsem ničeho nedosáhla. Spíše jsem o všechno přišla.
Jackie: Ano. S tím souhlasím.
Ludmila: Vyloučíte mě?
Jackie: To jestli budeš vyloučená rozhodne Pablo. Ostatně ten je ředitelem studia a ještě se k tomu co jsi vyvedla nevyjádřil.
Pablo: (Dívá se na Ludmilu) Taky si mě dost zklamala, Ludmilo.  To co jsi udělala je velmi vážné a bude se to dále řešit s policií. Nejprve by jses měla omluvit Violettě a potom podnikneme další kroky. I přesto jakého vážného činu si se dopustila tě nevyloučím. Letos ale nepočítej s vánoční akcí, jelikož na ní rozhodně vystupovat nebudeš. Pokuď na ní budeš mít přímo zákaz chodit se ještě domluvím s kolegy. Teď běž do třídy.
Ludmila: (Přikývne a pomale odchází)
Camilla: (Vlítne do ředitelny) Pablo, Jackie, Gregorio právě volal Leon. Violetta se zlepšila! (Radostně)
Ludmila: (Usměje se)
Pablo: Tak to jsem rád
Gregorio: Výborně (Pleská)
Jackie: Mám velkou radost, Camillo. (Usměje se) Už se ví, jestli bude moct vystoupit na vánoční akci?
Camilla: To bohužel nevím. O tom Leon nic neříkal ale všichni doufáme, aby to tak bylo.
Gregorio: Skvělé
Jackie: (Pousměje se)
Pablo: Díky za zprávu, Camillo. Můžete odejít, děvčata.
Camilla + Ludmila: (Odchází)

Všechny tato zpráva velmi potěšila. Violetta se začala každým dnem zlepšovat a to znamelo větší procenta, že se Violetta též zúčastní vánoční akce.

Camilla + Ludmila: (Jdou do třídy)
Camilla: (Najednou se zastaví a zvídavě se začíná ptát Ludmily) Ludmilo?
Ludmila: (Otočí se) Ano?
Camilla: Co si vlastně dělala v ředitelně? (Zvědavě)
Ludmila: Řešila jsem jen něco s profesory. Proč?
Camilla: (Přistoupí blíž k Ludmile)  Všichni si myslí, že si se změnila. Se svým novým chováním si všechny tady dostala. Jenže já ti nevěřím a pochybuji, že bych ti vůbec někdy věřila. Ostatní ti to možná baští ale mě žádné lži nenamluvíš.
Ludmila: Nechci ti říkat žádné další lži. Chci mít kamarády a užít si Vánoce, které jsem si léta neužívala.
Camilla: To ti mám jako věřit?
Ludmila: Cami, já tě ale nenutím, aby si mi věřila. Chtěla bych, aby si mě jen pochopila. Vím, že jsem provedla mnoho špatného a to co jsem udělala Violettě mě opravdu mrzí.
Camilla: Co jsi udělala Violettě?
Ludmila: Já...(Nedokončí větu, jelikož jí Camilla skočí do řeči)
Camilla: Ty! To ty si zavřela Violettu! Víš co si provedla? Vždyť jsme o Violettu mohli i přijít.
Ludmila: Cami, já...(Opět jí někdo vyruší)
Brodway: Co se to tu děje?
Federico: Vy se hádate?
Camilla: Hádame! Jen řekni Ludmilo, to co jsi Violettě vlastně udělala.
Maxi: Co jsi udělala, Ludmilo? (Nechápavě)
Ludmila Já...(Opět nedokončí svojí větu)
Camilla: To ona zavřela Violettu v té místnosti! (Se slzami v očích na Ludmilu ukáže prstem)
Naty: Je to pravda, Ludmilo? (Nevěřícně)
Ludmila: Ano. Ale víckrát už bych to neudělala. Mrzí mě to.
Brodway: A to ti máme jako věřit? Potom všem, co jsi vykonala ti nevěřím a takový podraz ti jako kamarád neodpustím. (Odchází)
Maxi: Vždycky jsem si myslel, že si zákeřná potvora. Nikdy by mě však nenapadlo, že si schopná něčeho takového. Po pravdě se mi hnusíš, Ludmilo. (Otočí se a jde společně s Camillou a Naty pryč.)
Naty: (Před odchodem se zničeně podívá na Ludmilu. Zakroutí hlavou a  se slzami v očích jde do třídy)
Federico: Zklamala jsi mě. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle opravdu řeknu ale je to pravda. Mrzí mě však, že jsem na to přišel až takhle pozdě. Nikdy se nezměníš a já tak doufal. Jsi strašná kráva, když si dokázala vymyslet takovou věc. Ublížit ostatním takovým způsobem je odporné a u mě takový člověk skončil. Skončila si, Ludmilo. Přál bych si, abych tě už nikdy nemusel vidět. Přání je sice nereálné ale ta představa je vskutku krásná. (Domluví a hned opouští dívčinu společnost)
Ludmila: Federico! (Zlomí se jí hlas a začíná plakat)
Federico: (Neotáčí se a míří do třídy)
Ludmila: (Utíká ze školy)

Ludmila zmizela ze školy a utíkala domů. Doma, jelikož nikdo nebyl se Ludmila za stálého breku sesypala jako domeček z karet.
Profesoři ve škole velice brzo začali s jejím hledáním. Také studenti se zapojili, avšak na příkaz ze strany učitelů. I když Ludmila po pár dnech dokázala vytvořit rovnováhu a zblížit se studenty, studentům zatím vůbec  nechyběla. Ti si však brzičko uvědomili, že jim Ludmila přece jen začíná trochu chybět.

Co se týká naších dalších hrdinů je to velmi mizerné...

German a Angie se stále neusmířili, nemluvili spolu a raději se i vyhýbali očnímu kontaktu. Tichá domácnost panovala i u Olgy s Ramallem, jenž se také hodně hádali. Nic se nezměnilo. Olga žárlila i toužila po svatbě a Ramallo stále utíkal do osobního prostoru.

Otec Francescy se vydal opět do práce a Francesca pomale vyplňovala dotazník na internátní školu. Bylo jí úzko a proto byla hodně ráda, když se u jejich dveří objevil Diego. Chlapec dívku objal a následně jí políbil. Francesce se náhle udělalo lépe. Diego svojí Fran vytáhl na čerstvý vzduch, kde se v zeleném rozkvetlém parku posadili na dřevěnou lavičku.

A naše Leonetta? Violetta se zlepšila ale stále se vyjadřovala pomocí lehkých obrázků, které malovala fixou. Leonovi to nevadilo. I Leon místo mluvených slov maloval Violettě obrázky. Violetta se usmívala ale měla nezvyklý strach, že se její stav opět zhorší. Každým dnem se Violetta ztrácí i v myšlenkách o jejím otci. I když přesně nevěděla, jak si táta s Leonem nerozumí, dokázala si představit bouři, jenž se tenkrát odehrála před Violettou. Dle Leona jí ta hádka její zdravotní stav zhoršila a ona se obávala, že to způsobí i tentokrát...