|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter XXXIV.

,,Talking bodies"

STŘEDA 29. ČERVENCE

Harry's pov

Právě pomalu končíme s dnešním tréninkem. Přijde mi, že v tělocvičně si vybiju všechnu svoji energii a nashromážděné emoce. Taky podle toho potom taky vypadám.
Svlékám ze sebe solidně propocené tričko, když se mi za zadkem objeví Louis a čeká, až ho pobídnu, aby mluvil.
,,Hm?"
,,Mám pro tebe takový návrh, který bych byl moc rád, aby jsi přijal." Oznámil nadšeně a jako ocásek se hnul všudy, kudy já.
,,Pokud to nebude něco, co nám otevře dveře k cestě do hrobu, fajn."
Já vím. Tohle nebylo to nejvhodnější chování, které jsme si ujednali, ale já už to nedokázal. A sám Louis na tom nebyl o moc líp. Nedokázal jsem dál předstírat, že je pro mně jen obyčejný spolubydlící nebo tak něco. Brzy bych se z toho zbláznil. Táhlo mě to k němu jako magnet a odpírat jsem si ho nemohl. To však bohužel neznamenalo, že naše dohoda padá úplně.
,,Uhm, teda.." Znervóznil, ale nevzdával svou snahu mě přemluvit.
Začal jsem naléhat, aby to neprotahoval. ,,O co jde?"
,,No, nebude to něco, co by se Simonovi dvakrát líbilo. Kdyby to zjistil." Prohrábl si vlasy, čekajíc na mou reakci.
,,Louisi!," Zaklel jsem namíchnutě, ale k opravdové naštvanosti to mělo ještě daleko. ,,až oni nám něco provedou, vzpomeneš si na to, co jsem říkal." Zněl jsem spíš zoufale, protože moje srdce juchalo radostí, že s Louim něco podnikneme, mozek už rovnou připravoval všechny ty strašné scénáře, co by se nám mohly stát.
,,Notak, podnikneme spolu takové menší dobrodružství." Pousmál se a pomohl mi s věcmi z šatny. Myšlenka, že budeme dělat něco špatného mě naplňovala adrenalinem a to jsem ještě ani nevěděl, co že je ten plán.
,,Strávíme spolu dnešní noc venku. Tady za hřištěm." Pomyslně prstem naznačil, že myslí venkovní prostory základny.
,,Jo, to nám určitě projde."Ušklíbl jsem se sarkasticky.
Důležitě se vytáhl na špičky. ,,Dovol mi ti objasnit fungování sledovacího systému."
,,Tu mašinu zapínají jen na volné víkendy, jinak je celou dobu vypnutá. Prý je strašně náročný jí nahodit."
,,Vždyť nám ale říkali..."
,,Vážně věříš všemu, co nám říkali?" Zeptal se pochybovačně. Nevěřím, to byla pravda.
,,A jak to vlastně víš?"
,,Mám svoje zdroje." Tak zdroje..Aha.
,,Jak říkám, je to vypnutý, kort v noci, to všichni spí a nikdo se s tím necrcá. Nakecali nám to, abysme se
nepokoušeli zdrhnout."
,,Kupodivu jsme jim to doposavaď všichni baštili." Řekl jsem zamyšleně.
,,Stejně jako čipy a vůbec všechno."
V překvapení jsem se na místě zastavil.
,,Už jsem myslel, že jsem jediný, kterému se rozsvítilo." Tak jsem se přeci jen nezbláznil...
Sladce se zazubil čímž mi potvrdil, že sdílí můj názor. Nebo bych měl spíš říct moji pravdu?
,,Ale co hlídači? Ty tam jsou stejně. No počkej, vždyť tam jsou zamčené dveře." Vrátil jsem se nohama na zem a uvědomil si, jak šílený má Louis nápad.
,,Klid. O to to bude zábavnější." No to snad nemyslí vážně! Takového jsem ho neznal.
,,Kdo jsi a co jsi udělal s Louisem?"

11:40PM

Dohodli jsme se, že vyrazíme před třičtvrtě na dvanáct. Loui mi řekl, abych prostě dělal všechno, jak mi řekne a nic se nám nestane. Vzpouzet se, nebo navrhovat něco jinak už by k ničemu, hádám, nevedlo.
Tiše jsme se vyplížili nejprve na záchody. Až tam jsem si všiml, že si Louis od Williama vypůjčil hodinky. ,,Na co hodinky?"
,,Stráže se každou hodinu střídají a chvilku to trvá, než se vymění a tak, víš? Tak abychom věděli, kdy vyběhnout ven."
,,A nestresuj tolik. Věř si. Tohle je naše noc." A krátce mě políbil. Ani jsem nestihl začít spolupracovat, už zase zkouknul hodinky a za ruku mě táhl ven. Neběžel zrovna pomalu a já nebyl na noční běh stavěný, ale už nebylo cesty zpět.
Stráží tu mohli být každou chvilkou a tak jsem utíkal, co mi nohy stačily. Proběhly jsme chodbou kolem našeho nápisu na zdi ,,Simon Sucks :)", který se jim mimochodem pořád nepodařilo odstranit, až k dveřím do skleněného tunelu. Těsně před nimi mě Loui neobratně stáhl s sebou do jednoho ze skladů a my se ocitli v naprosté tmě.
,,Tohle je tvůj plán, jak získat klíče?" Zašeptal jsem.
,,Pššt." Napomenul mě a já tak raději ztichnul. Klid Harry, Louis to má bezpečně vymyšlené. Je to přeci tvůj kluk a ví, co dělá, ne?
Z chodby se ozvaly přibližující se kroky a my natiskli uši až ke dveřím, abychom lépe slyšeli.
Dle mého orientačního smyslu stál jeden z mužů po levé straně a ten druhý někde dál, po pravé. Celkem dobře jsem slyšel jejich rozhovor.
,,Hele, já na to asi dneska už seru a přijdu sem až v pět. Simon se to nedozví. " Řekl první.
Druhý hlídač by si tohle obyčejně asi jen tak nezkusil, ale únava ho přemohla k souhlasu. ,,Dvakrát se mi to nelíbí, ale jsem už taky úplně na sračky vole."
,,Až sem ráno půjdeš, nechám ti na klice klíče, vždycky ti je zapomenu přinýst, tak abys pro ně nemusel." A těsně u mého ucha zarachotil svazek klíčů, jak je muž pověsil za kliku.
Páni, Loui je génius. Jak věděl tolik o hlídačích? Mohl by pracovat pro FBI..
,,Fajn, dik." Zvolal na ně něj muž a oba se rozešli chodbou pryč. Počkali jsme, až bude zase úplné ticho a Loui radostně zatleskal. ,,Voalá- a klíče jsou naše!"
Už se hbitě natahoval po klice, naštěstí jsem ho včas zarazil. ,,Počkej! Vždyť by ty klíče spadly na zem. Ještě by někoho vzbudily."
,,A jo." Slyšel jsem, jak se plácnul do čela. ,,Ještěže tě mám." Dodal a já se pousmál, což on ale neviděl.
,,Tak na to musíme teda opatrně." A co nejvíce pomalu a soustředěně začal otevírat dveře, aby se klíčky udržely na klice. Nervózně jsem si cumlal konečky vlasů v ústech, když dveře konečně povolily a otevřely se. Ze skladu jsme vklouzli zpátky do haly, tiše si vzali klíče a skokem byli u dveří do tunelu, nebylo času nazbyt. Chvilku jsme bojovali s tím, jaký že je to vlastně klíč, už jsem se začínal fakt bát, že se ven ve finále ani nedostaneme, díkybohu stálo tuhle noc štěstí na naší straně. Prošli jsme skleněným tunelem až nakonec, jakobychom chtěli jít do nemocnice, kde jsme zabočili do prava a otevřeli si dveře ven. Nechal jsem Louiho jít ven jako prvního a zavřel za námi, s čímž jsem si schoval klíče do kapsy. Nasál jsem čerstvý noční vzduch a vzhlédl k obloze plné hvězd. Bylo těžké vědět, že jednou z nich je teď i moje maminka.
Můj krásný přítel už mezitím okoukával krásu noční vody v bazénu, jakoby tam chtěl snad vlézt. Ale co jsem si myslel, samozřejmě, že chtěl.
Svlékl si mikinu i tričko a věnoval mi nechápavý výraz, když jsem tam pořád stál bez hnutí.
,,No já tam nejdu." Skřížil jsem ruce na prsou s tím, že do vody mě nedostane. Možná byla teplá noc, ale v minulých dnech hodně pršelo a voda musela být ledová, byla mi zima jen při tom pomyšlení, že bych tam vlezl. Už tak jsem ale tušil, že kvůli němu tam stejně skončím.
Ve vteřině už měl ze sebe i ponožky a skákal do vody, s čímž se ozvalo hlasité šplouchnutí. Bože to je debil.
,,Tak seš blbej?!" Okřikl jsem ho, ale zlobit jsem se nedokázal. Ať se dneska stane, co se stát má.
Zapomněl jsem na ledovou vodu a lezl do bazénu za ním- ne skokem, sesedl jsem z okraje- abych ho potrestal.
,,Ty hajzliku jeden mrňavej," Gebil jsem se a tahal ho za nohy, abych ho podkoupnul. Řechtal se jako řechtačka, naše mokrá těla se na sebe lepila a bylo mi takhle fajn. Skvěle. Nejlíp. Jen my sami dva a nikdo jiný.
Smáli jsme se, až nás bolela bránice a museli si dát na chvilku pauzu. Opřeli jsme se lokty o žlábek bazénu a sledovali noční oblohu. Celou dobu se usmíval, pramínky vody mu stékaly po holé pokožce i z vlasů a já znovu ucítil to nutkání mu to říct, přestože on už to věděl.
,,Jak já mám takové štěstí, že zrovna ty. Zrovna tebe jsem potkal, zrovna ty mě miluješ."
Odvrátil zrak od oblohy a zabodl svůj okouzlující pohled na mě. Jeho oči jiskřily štěstím. Viděl jsem v nich to, co v jiných nikdy ne. To propojení, lásku a důvěru, vzájemnou podporu..
,,Taky jsem celkem štístko, že tě mám." Uculil se. Měl ten nejhezčí úsměv pod sluncem. Zároveň on sám byl i moje slunce.
,,Moc tě miluju a nic, rozumíš, nic nás nerozdělí." Nikdy jsem nebyl cíťa a takovéhle projevy lásky mi vždy přišly přehnané a trapné. Nevěděl jsem totiž, jak velké štěstí to je. Teď už ano.
Další vzpomínka na mé staré já..
,,Já tebe." Oplatil mi a nemohlo následovat nic jiného, než pusa. ,,Máš úplně fialové rty." Zasmál jsem se a poukázal na jeho ústa. ,,Fakt?" Nevěřil mi a přiložil si prsty ke rtům, jakoby to tím snad zjistil. ,,Jsi zmrzlej jak rampouch." Konstatoval jsem. Byl obsypaný husinou, toho jsem si předtím nevšiml. Asi uměl dobře maskovat pocity.,,Mě není zima!" Zalhal, ale to už jsem ho jako utopence tahal z vody. Neměli jsme ručníky, protože by bylo náročnější je propašovat a tak nám musela postačit jedna malá osuška, kterou tu někdo nechal z odpoledne. Posadili jsme se do trávy a já začal Louiho osušovat, nehledě na to, že jsem sám klepal kosu, on byl prostě prioritou number one. Neměl nic proti, sám roztáhl afektovaně ruce na znamení, že tuhle aktivitu plně schvaluje. Otřel jsem každičký kousíček kůže jeho těla, převlékl ho zpátky do mikiny a kraťasů a on se mnou pak udělal to samé. Byl jemný a šetrný, tohle bych si nechal líbit.
Převlečení jsme se rozhodli, že se půjdeme zahřát na dětské houpačky. Bylo to od nás teda pěkně neohleduplné, takhle to dětem ničit, ale tak...
Loui byl malinký a tak se do houpačky vešel, mě už to šlo hůř.
,,Nebudu jim to zbytečně ničit." A raději jsem zůstal nohama na zemi a rozhoupával Louiho.
Bylo mezi námi klidné ticho. Ozývalo se jen vzdálené houkaní sovy a cvrlikání cvrčků.
,,Někteří lidi jsou strašně hloupí a hnusní, sebestřední, bez ohledu na druhé.. A pak jsi tu ty. Krásný, chytrý a milý kluk, který je ještě ke všemu můj." Řekl Loui a já ho bez výrazu pozoroval, jak se houpe nahoru a dolů. Nebylo to úplně tak, jak říkal.
,,Víš, Loui, vždycky jsem nebyl takovýhle..ehm..hodný a ochranářský, jak říkáš. Byl jsem naopak hodně zlý člověk a moc dobře si to uvědomuji. To ty taky." Odmlčel jsem se a tentokrát to Loui ničím zamluvit nemohl, protože to byla pravda.
,,Dělal jsem strašné věci a ničeho si nevážil...A ty? Pak jsi přišel ty a já se...já se s s tebou cítím jako úplně někdo jiný, než kým jsem byl. Změnil si mě." Na rtech mu pohrával slabý úsměv. Můžeš být na sebe pyšný, Loui, tohle ještě nikdo před tebou nedokázal.
,,A přesto si nikdy neodpustím, co sis kvůli mě protrpěl." S povzdechem jsem se opřel o dřevěnou konstrukci houpačky. Choval jsem se opravdu strašně a sám jsem se za to nenáviděl.
,,Ale notak." Seskočil Lou na zem. ,,Tohle už jsme překonali, ne?" Došel ke mně a propletl si se mnou prsty.
,,Jo, asi jo." Řekl jsem, ale moc jsem tomu nevěřil.
,,Už je to za námi." Usmál se a vlepil mi rychlý polibek. Aneb já a moje štěstí.