|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter XXVII.

,,She can fuck you good, but i can fuck you betta!"

ÚTERÝ, 5:26 AM

Louis' pov

A bylo po všem. Po tom krásném večeru s Harrym i po mé klidné mysli. Seděli jsme u naší snídaně. U naší poslední společné snídaně- napadlo mě, ale přemýšlet o něčem tak strašném jsem si sekundu na to zakázal. Bude to dobrý. Všichni se tu zase společně sejdeme. Nesmím vyšilovat.
Na talíři přede mnou toho leželo podstatně méně, než třeba ještě včera. Žaludek jsem měl celý sevřený a každé sousto jsem do sebe dostával pod nátlakem. Atmosféra u stolu- a to nejen u toho našeho- byla jiná, než obvykle. Každý se soustředil především na svoje jídlo a místnost byla tišší. Děsivější.

Zbývalo mi pár minut na přípravu v podobě rychlé sprchy, hygieny a obléknutí se. Dostali jsme tmavá trička s oranžovou nášivkou a kalhoty podobné těm, co jsme nosili normálně, přibyl k nim však speciální opasek, za který by se dala zastrčit ta třetí potřebná věc. Mojí zbraní byl revolver a granát. Náboje jsem měl schované za opaskem.Ani si nedokážete představit ten strach, když mi to podávali do ruky. Někteří dostali klasické pistole nebo samopaly, mě k tomu prostě náhodně dali i ten granát. Nijak jsem se o něj neprosil, ale vracet ho zpátky by asi taky nebyl nejlepší nápad.

A pár minut po šesté už na dveře klepal Bryan. Odvedl nás ven před základnu, kde už se shlukovali naši vrstevníci. Svých pár sbalených drobností jsme mohli naházet do Anitiina vozu. Já si bral jen pár věcí na převlečení, když nám oznámili, že po souboji strávíme jednu noc ještě na Floridě. Přepočítali si nás jako v mateřské školce a když bylo vše v pořádku, naposledy jsem zahlédl ve dveřích Simona spokojeně přihlížejícího situaci a naskákali jsme do stísněných nákladních prostorů připravených vozů. Auta se rozjela a bylo to. Jeli jsme na Floridu.

xx

9:50AM

Na cestě už jsme byli něco kolem tří hodin. Správně bychom my o čase vůbec neměli být informováni, ale jeden kluk od nás si tajně pořídil malé hodinky. Cesta utíkala kupodivu rychle, ale že by byla příjemná, či pohodlná, se o ní říct nedalo. Podél všech stěn vozidla byly naskládané krabice a pár sedaček, ale většina nás stejně seděla různě na zemi a o místa na sedačkách jsme se střídali. S mými kamarády jsme zabrali místečko v rohu. Holky seděly na krabicích, Harry na jedné menší. Byl jsem celkem unavený a Harry proto navrhl, ať si sednu pod něj na zem, mezi jeho nohy, že si budu moct opřít hlavu a zkusit usnout, protože cesta byla ještě dlouhá. Normálně bych to zvážil, přeci jen jsme tu nebyli sami a tohle by asi kamarád kamarádovi nenabídnul, ale klížily se mi oči a jak jsem tak koukal, všichni se buďto taky pokoušeli usnout, nebo si povídali a tak jsem to udělal. Bylo to stokrát příjemnější, než když mě do hlavy tlačil tvrdý plech. Usadil jsem se mezi jeho kolena a hlavu si opřel o jeho stehno. K mému překvapení to Harry neudělal z nějakého perverzního důvodu nebo tak, celou dobu mě jen jemně hladil ve vlasech a starostlivě mě sledoval. Bohužel se neusmíval. Mračil se, ale jinak. Nejspíš se o mě taky bál a taky to pro něj nebylo jednoduché.

Přestože sebou auto házelo, netrvalo dlouho a kudrnáčovy teplé dlaně mě brzy přenesly do říše snů.

xx

Vzbudil mě Harryho šepot blízko mého ucha. ,,Loui, vzbuď se. Máme přestávku." Zamžoural jsem a otevřel oči. Dveře přívěsu auta byly otevřené a Bellumisti skákali jeden po druhém ven. ,,Z-zeptej se Williama kolik je hodin prosím." Řekl jsem první, co mě napadlo, protože jsem byl po probuzení jako Alenka v Říši Divů. ,,Je po jedné odpoledne, Šípková Růženko, ale to ti stejně teď k ničemu nebude." Odbyl mě a vytáhl na nohy, abychom vylezli z přívěsu.
Nohy jsem měl po cestě jako kus špalku, a to jsme byli tak v půlce. Zastavili jsme u něčeho, co připomínalo benzínku. Po chvilce vyklepávání a protahování nohou jsem si spěšně došel na záchod a vrátil se ke své partě. Sluníčko pražilo a v těch hadrech nám nebylo dvakrát příjemně. ,,Pffff.."- odfrkl jsem si, ale byl jsem od Sarah napomenut, že tohle jestli mi vadí tohle, nemám nejmenší šanci dožít se zítřka. Měla pravdu. Nejsem z cukru.
Dostali jsme napít i najíst a po půl hodině jsme se zase vraceli do aut, kde byl naštěstí chládek. Na Harryho už taky doléhala únava a vyřešili jsme to protentokrát tak, že si lehneme jeden na druhého. A aby si někdo zase něco nemyslel, z obou stran si k nám lehly i holky s Niallem. Do deseti minut jízdy jsme všichni zase museli být komplet tuhý.