|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter VI.

S tou paní s kudrnatými vlasy, co šla před námi, jsme došli až na konec skleněného tunelu, kde nám v cestě stály kovové dveře, před kterými se zastavila.
Chvíli jen tak stála, když zakřičela:
,,Hej!" Až jsme všichni leknutím nadskočili a neopovážili se ani pípnout. Věřil jsem, že v takovém tichu, jaké tam tehdy nastalo byste i špendlík spadnout na zem slyšeli.
  ,,Budeme teď procházet hlavním vstupem k šatnám. Nikdo se nebude zastavovat, všichni prostě rovnou půjdete za mnou až ke dveřím, které vám bude můj kolega otevírat. V šatně už víte, co máte dělat." Silou otevřela mohutné dveře a rázným krokem se rozešla ven.

Naskytl se nám pohled na obrovský prostor, kde už bylo taky hodně lidí, ale rozhodně víc, než v té nemocnici. Opravdu to tam bylo velké. Připadalo mi to jako délka skoro celého fotbalového hřiště. A to že to jsem znal opravdu dobře.
Stěny byly vymalovány do šeda, jen jedna byla světle modrá. Procházeli jsme kolem maminek oblečených taktéž v nemocničních košilích, které si vystrašeně držely své malé chlapečky i holčičky u těla.
To byly všechny informace, co jsem zatím dokázal za tu půlminutku, co jsme tudy procházeli do svého mozku přijmout.
Na druhé straně už stál popisovaný muž, jak jinak než celý v černém a otevíral nám další dveře. Paní s kudrlinami se odpojila od našeho davu a muže pozdravila, mezitím co jsme se pomalu začali po jednom soukat do dveří, neboť byli fakt úzké.
Vzhledem k tomu, že v řadě jsem byl až tak desátý, slyšel jsem, jak ji pán pozdravil: ,,Zdravím, Aniti."
A tak jsem vešel do šatny s vědomím poznání dalšího jména mnoha lidí z tohoto divného útvaru. Bohužel jsem se právě stával jeho součástí.

xx

Šatna nebyla největší, ale to tak možná působilo počtem lidí v místnosti. Když jsme vešli dovnitř, byli tam ještě podobní mladí lidé. Ani bych teď mezi nimi a námi nenašel rozdíl. Hádal jsem, že zrovna s nimi máme něco společného, když nás vyslali společně do šatny. Všichni jsme byli nanejvýš tak dvacetičtyřletí a zmatení všemi a vším okolo.
Podél stěn stály vysoké skladní skříně a v každém patře a okýnku regálu byl -jak nám Aniti řekla,- balíček se jménem.
Dlouho jsme se nikdo k ničemu neměli, ani jsme nevěděli, kde bychom měli svoje jméno hledat, když jeden kluk konečně vystoupil z davu a šáhl pro jeden pytlík a přečetl jméno:
,,William Hansen"
A William, kluk s celkem dlouhými vlasy si došel pro průhledný plastový balíček, z něhož jsme mohli vidět zase nějaké černé triko, ale s oranžovým barevným štítkem na prsou.
Usoudili jsme, že nám to půjde rychleji, když nás bude rozdávat víc a tak se asi deset z nás, včetně mě vydalo k regálům rozdávat.
Došel jsem až k úplně poslední skříni a vzal oblečení někde z prostředka:
,,Lauren Spielgemanová"
Pár holek ke mě trhlo s užaslým pohledem hlavou.
Přemýšlel jsem, jestli to bylo moji krásou nebo hodně hlubokým hlasem...
A vysoká sexy blondýnka jako vystřižená z pornočasáku se ke mě rychlým sebevědomým krokem rozešla, aby mi z ruky drze vytrhla balíček se svým jménem.
Normálně by se mi z ní už sbíhaly sliny, ale teď mě opravdu přešla chuť dělat tady ze sebe rádoby nějakýho fuckboye, když jsem ani nevěděl, jestli se dožiju zítřka.

Další balíček byl -pro mě už známou-Ninu.
,,Nina Zajcinkinj" Byl jsem rád, že jsem nezkonil její příjemení, zvláště když je ruské. Dívka se světlejšími hnědými vlasy a modrýma očima, kterou jsem ještě před chvilkou viděl brečet u Bryana, teď vypadala naprosto vyrovnaně a držela se mnou i oční kontakt. I přes její zamrzlý výraz, který se i k zemi jejího původu hodil jsem na ni poznal, že se bojí. Ostatně jako my všichni.

Když se všechny balíčky rozdaly, samozřejmě, že jsme se nechtěli svlékat jeden před druhým, jen tak jsme tam rozpačitě stáli. A i když to od nás byla naprosto přirozená reakce, i tak mi ale přišlo, že se chováme jako děti v mateřský školce.
Nějaký hubeňoučký kluk, stojící na druhé straně místnosti však promluvil:
,,Je tu ještě oddělená místnost."
Vteřinku bylo ticho, když nějaký černovlasý s obříma hnědýma očima rozhodl:
,,Holky, běžte tam, my budeme tady."
A dámské osazenstvo na nic nečekalo, všechno odešlo vedle a zabouchlo za sebou dveře.
Začal jsem tedy zjišťovat obsah nemalého pytlíku s mým vytištěným jménem. Jako první jsem vytáhl obyčejné černé ponožky a vzhledem k tomu, že mi byla v té hloupé košili dost zima, hned jsem si je navlékl.
Dále jsem vytáhl černé triko, stejné, jaké jsem podával Williamovi. Také na sobě mělo oranžový trojúhelníček u prsou po levé straně. Když jsem si ho poradně prohlédl, všiml jsem si, že je tam vyšité ,A'.
Co to asi znamená?
Vyhrnul jsem si vršek košile a triko si navlékl.
Ustrojil jsem na sebe i zbytek obsahu balíčku, což tvořily nějaké obyč boxerky, které jsem si navlékl pomocí košile, přilnavé kalhoty u zadku volnější a boty- jak jinak, než černé. Našel jsem tam taky mikinu, ale bylo mi moc teplo na to, abych si ji bral a tak jsem si ji uvázal kolem pasu, neboť jsem počítal s tím, že by mi v rakvi mohla být zase zima. Jestli se vůbec budou obtěžovat s tím nás pohřbít...
Na dně jsem viděl tričko s krátkým rukávem, hřeben a šampón na vlasy.
Pročísnul jsem si své kudrliny, které vypadaly- vzhledem k situaci- až moc dobře a udržovaně.
To si mi někdo z nudy hrál s vlasy, když jsem byl v tom podivnym stavu nebo co?