|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter VIII.

,,Louisi, co tu děláš? Všichni jsme tam venku a..."
Řekl jsem, ale vzápětí si za to dal imaginární facku.
Jakoby to snad nevěděl! Není blbej!
Louis, sedící na posteli si přitáhl nohy k tělu a příjemným vyšším hlasem, ze kterého jsem ale poznal, že všechno není úplně ok, mi odpověděl:
,,Není mi dobře, asi na mě něco leze."-
podíval se na mě neurčitým pohledem.
Přinutil jsem se sednout si alespoň na konec jeho postele a tak jsem teď viděl jeho studánky pořádně zblízka.
Cítil jsem na kůži kapky potu a třepaly se mi prsty, kdykoli se na mě podíval.
Co se to sakra děje?
,,Od žaludku nebo tě snad bolí hlava?"-vyptával jsem se.
Ani jsem ho ale nenechal odpovědět, už jsem pokračoval:
,,Počkej tady. Pro někoho dojdu."
A vyrazil jsem ze dveří. Nevím, co do mě vjelo ale určil jsem si, že jestli Louisovi nepomůžu, bude to pak moje vina.
Čili jsem se rozběhl hlavní chodbou a první, co mě napadlo bylo doběhnout na recepci.
Když jsem se dostal až na její konec, zpomalil jsem a zastavil u pultíku s nápisem ,,Recepce".
Když mě slečna sedící na kancelářské židli s nohama nahoře zmerčila takhle udýchaného, udiveně povytáhla jedno obočí. Sledovala mě ale spíše s opovržením a nezaujatě a než aby se ptala, co se děje čekala, co ze mě samotného vypadne. Všiml jsem si, že má na světle modré košili upevněnou jmenovku, která mi prozradila, že tato ne moc milá dívka z recepce se jmenuje Adele.
,,Prosímvás...ehmm.. jednomu klukovi od nás je špatně, je na pokoji.. Nemohl by se na něj jít někdo podívat? Nevypadá moc dobře.."
Adele se svezla ze své pohodlné pózy zase do sedu, rozklikla něco na počítači a konečně na mě promluvila:
,,Pokoj?"
,,315"-odpověděl jsem.
,,Pan doktor Stefan by mohl mít za chvilku čas, pošlu ho za tím klukem, jo? Ty se teď vrať k němu na pokoj a buď tam s nim, bude to chvíli trvat, tak od něj neodcházej, kdyby náhodou něco..hm?"
Kývnul jsem a na nic jiného nečekal. Nejraději bych se zase rychle rozběhl zpátky, ale nechtěl jsem před cizími lidmi vypadat jako blázen a tak jsem se jen urychleným krokem vydal k Louisovi, i když jsem věděl, že už jen to, že tu jsem ze mě dělá dostatečného blázna, protože něco takového se přece nemůže dít právě mě. Pořad jsem doufal, že je tohle nějaký špatný vtip..

xx
,,Za chvilku by měl přijít nějaký doktor, takžeee..já tu s tebou teď počkám."-
vysypal jsem ze sebe tiše, když jsem za sebou pomalu zavíral dveře do našeho pokoje, páč mi v tu chvíli i šepot připadal hlasitý a naprosto nevhodný a nebezpečný pro Louisův nynější stav.
Tomlinsonův obličej se náhle proměnil v bolestí prorostlou grimasu a modrooký chlapec si stoupnul, aby si šel lehnout do své vlastní postele. Pohotově jsem vstal a jen tak tak se držel na uzdě, abych z něho nedělal chudáčka a nepřidržoval ho, neb by to vypadalo ale už opravdu divně.
Nemohl jsem si ale odpustit malinký úšklebek když jsem znovu uviděl, jak je vysoký.
Proč je tak prťavej sakra?
Lehnul si a přikryl si většinu těla i přesto, že v těch věcech, co jsme měli na sobě bylo dostatečné teplo. Věděl jsem, že je zle, pokud mu je takováhle zima a on určitě taky. I tak jsem se ale snažil odlehčit situaci a tak jsem řekl:
,,Neboj to bude dobrý. Doktor ti pomůže a bude ti líp."
Víc, co bych mu toho mohl povědět jsem už ale nevěděl a tak jsme oba dva mlčeli, já sedící na žluté kožené sedačce vedle jeho postele. Louis hleděl neurčitě do stropu a tak jsem si opatrně pohledem skenoval jeho snad dokonalý obličej.
Stylesi, super, jsi z něj úplně hotovej, nechápu proč, ale to by stačilo!
Nemohl jsem však přestat sledovat ty dva modré korálky nebo jeho mírně vlhké rty.
Najednou ke mě Loui trhnul hlavou, čili mě nachytal jak na něj čumím a znovu jsem se v hlavě- dneska už po druhé- profackoval.
Nahodil lehký úšklebek, prohrábl si vlasy udělané na patku a zeptal se mě:
,,Takže Harry, jo?"
Určitě jsem na něj musel vyvalit ty svoje obří oči, páč to znělo tak flirtovně, že bych to ani v béčkovým filmu nečekal.
,,Styles"- dodal jsem po chvilce mého údivu.
Louis kývnul a pokračoval, čili jsem pochopil, že začíná konverzaci a že se musím plně soustředit a chovat normálně, abych nevymlel nějakou blbost.
,,Jsem z Doncasteru...No a...víc ti toho o mě vlastně ani nepovím, páč si na nic nepamatuju, jako všichni ostatní.
Je to naprosto šílený kámo. Zavřeli nás do nějaký kobky a chtějí si nás tu nechat a vycvičit jak opice. Co to má bejt? Žijeme snad za druhý světový války...?"- nechal větu viset ve vzduchu a já mu na ni odpověděl:
,,Bojím se, že je to ještě horší....Takhle jsem si budoucnost ze science-fiction filmů nepředstavoval.."
  Chvilku bylo zase ticho, než se mi upřeně a vážně zadíval do očí:
,,Co když jsem měl sourozence, mámu, kamarády....co s nima teď je? Kde jsou?  Teda jestli vlastně žijou..."
,,Proč nám nikdo nechce nic říct?"-vyjel najednou, až se musel posadit. To už ale moje ruka vystřelila, aby ho zastavila, neboť stres bylo tak to poslední, co právě teď potřeboval.
Chytil jsem ho mezi paží a hrudí a na malý okamžik tam dovolil ruce taky zůstat. V ten moment mnou projelo takové zvláštní chvění, neboť i přes vrstvu látky jsem mohl cítit jeho ne-úplně zanedbanou postavu, ale úspěšně jsem to na sobě nedal znát.
Věděl jsem, že musím být rozumný:
,,Já vím. Ale tímhle bohužel nic nespravíme. Ty teď zůstaň v klidu ležet, jo? Mohlo by ti být ještě hůř, budeš to mít z těch všech prášků a nových věcí....Bůhví co s náma ty roky dělali...
Ale udělám všechno pro to, abychom se tu měli líp, hm?"
Mluvení mi nedělá problém, ale teď jsem se opravdu nějak rozkecal...
Louis kývnul a znovu si lehnul. Věnoval mi uculený vděčný úsměv, který jsem mu oplatil, čímž asi ztvrdil ,,naše přátelství".

Bouchly dveře, čili jsem vyletěl z křesla a vyšel zpoza rohu, aby ten doktor věděl, že je tu opravdu správně.
Obtloustlý chlapík ve středních letech v bílém plášti se otázal:
,,Tak kdepak ho máme?"
Rukou jsem mu naznačil, ať pokračuje ke mě a to už spatřil chlapce ležícího pod sněhovou peřinou.
Stál jsem nervózně opodál, mezitím co doktor se skláněl nad hromádkou bolesti. Netrvalo dlouho, vlastně to bylo téměř okamžitě a věděly se výsledky. Tomlinsonovi jen změřil teplotu a ptal se, co ho bolí.
,,Není se čeho bát. Vlastně tohle je úplně v pořádku. Jde jen o to, že ne každé tělo vydrží nátlak toho všeho po tolika letech najednou. Nejsi sám, tak každý pátý člověk je na tam úplně stejně, jako ty. Jde o něco jako virózu. Zkrátka budeš teď jen ležet a nic nedělat, dobře? Budeme za tebou průběžně chodit a pošlu za tebou sestru, aby ti přinesla nějaké prášky a poté oběd."
,,Tyyy..."-ukázal na mě doktor.
,,Harry."- odpověděl jsem mu.
,,Harry,měl bys jít na nějakou chvilku pryč, Louis by se měl prospat. Ale poté ho klidně můžeš jít zase navštívit."
Všechno jsme mu to odkývali a tak se s námi rozloučil a odešel.

Když jsme v místnosti zbyli zase jen my dva, zeptal se Louis ještě:
,,Kam půjdeš?"
,,Jo, tak to nevím. Ani si moc nepamatuju, kolem čeho všeho jsme šli, takže to půjdu prostě asi jen tak projít."
Vstal jsem a rozešel se pryč. Naposledy jsem se na něj podíval:
,,Neboj, ještě se vrátím tě sem otravovat."
Louis se roztomile zazubil: ,,Budu rád."
A to už jsem radši zmizel.

xx

Potuloval jsem se chodbami šíleně velkého- ba obřího areálu a přemýšlel u toho nějak tak nadevším.
Ten kluk má pravdu. Taky jsem určitě musel mít nějakou rodinu. Jenže ani nevím, kdo byli nebo jak vypadali...Jakobych cítil, že jsem určitě někoho měl, ale ztratil jsem tu představu o nich.
Co moje máma? Nebo možná nějaký můj bratr? Jak vypadali... a co když ještě žijí? Jaký byl dříve můj život?
A dozvím se to vůbec někdy?

Zastavil jsem se v jedné užší chodbě a došel až na její konec, odkud šlo z okna venkovní světlo, kterého tady bylo opravdu poskromnu.
Proč tu jsme zavření jak v nějaký krabici kurva?
Venku už jsem neviděl tu zem ozářenou tmavým nebem, jako tomu bylo, když jsme procházeli skleněným tunelem.
Vypadala nějak tak...normálně, což mě překvapilo, protože mi přišlo, že dnes už opravdu nic normálního být nemůže. Viděl jsem něco, co mohl být snad nějaký obchod, ale spíše takový malinký skromný krámek stojící mezi ostatními domečky přímo před naší základnou. Byl ode mě dosti vzdálený, ale i tak jsem v okně uviděl starou ženu, jak jako robot automaticky a bez jakékoli emoce vyskládává do regálů kartonové boxy.

Pohled mi od ní sjel někam do neurčita a musel jsem začít přemýšlet o Louim, protože to byl jediný člověk se kterým jsem zatím nějak tak přišel do bližšího kontaktu.
Nejvíce mě děsilo, jak se moje tělo vůči němu chovalo. To pro mě nervózní ticho, co mezi námi nastalo, jak jsem na něj musel neustále koukat, nebo když se naše oči setkaly...
Ale přisuzoval jsem to situaci. Protože ne každý den se vzbudíte po sto letech a musíte normálně lidsky fungovat, že?
,Určitě bylo dost možné, že to, do čeho všeho mě napojovali mi mohlo klidně zbláznit hormony. Jo, to bude ono'.-uklidňoval jsem sám sebe, neboť fakt, že by se mnou snad KLUK dokázal něco udělat mě hodně zneklidňoval.

Teď, když se Louis Tomlinson stal mým kamarádem, rozhodl jsem se, že víc si ho k tělu nepustím, protože něco v mé hlavě mi říkalo, že v minulosti jsem byl asi tak trochu playboy a představa, že by to měl ten prcek narušit nepřipadala v úvahu.
A abych svoji přísahu ztvrdil, otočil jsem se na patě a rozešel se jinam přijít na jiné myšlenky.

xx

Dekuju za 140 přečtení, love ya ❤️
natt