|NEW RULES|✔️Larry Stylinson✔️

chapter XXXV.

,,My heart skipped a beat"

Harry's pov

Do Francie, konkrétně do Versailles jsme dorazili ve dvě odpoledne. A ano, celou cestu jsme prospali. Byli jsme vzhůru snad jenom při přestupu na vlak z Paříže. Měli jsme za sebou zhruba sedm hodin v letadle a já se po příjezdu do Evropy cítil snad ještě ospalejší, než když mě budili ráno po šesté.

Nejhorší na našem tehdejším životě bylo zvykat si na extrémy. Zvykat si na všechno a to bez výjimek. Na to, že to že strávím nejkrásnější noc s Louim ještě neznamená, že druhý den na to budu jen úsměvně vzpomínat a odpočívat. Ne.
Jediným odpočinkem pro nás musela být ne dvakrát pohodlná cesta vojenskými letadly a pak už se od nás vyžadovala prostě jen energie, síla a odhodlání. Bez výjimek a většího odporu.

Ve Francii jsem nikdy předtím nebyl a kouzlo místních měst mě naprosto uchvátilo. Už jsem si tady představoval naši první romantickou večeři s Louisem. Jenže ne, byli jsme tu kvůli úplně něčemu jinému.
Jako minule nás nejprve Bryan obeznámil se vším, co se bude dít. A už předem nás připravoval na to, že to bude horší, než minule.
,,Horší?" Zalily se mému milovaného oči slzami. ,,To po nás budou střílet tanky?" Zašeptal nevěřícně.
Konejšivě jsem mu stiskl ruku, za kterou jsem ho za zády držel. Šlo o takové naše uklidňující znamení, které bylo snadno praktikovatelné mezi ostatními lidmi, že je to v pohodě a že jsme mu tu pořád jeden pro druhého.
Dál přišly ty stejné řeči o strategii proti soupeřovi, popis cesty k určenému místu souboje a pár dalších informačních věcí. Tentokrát jsme se po vybití našich veškerých sil nemohli jít pohodlně vyspat někam do ubytovny, jeli jsme prostě zase rovnou domů. Ughh..opravdu už jsem na tom tak bídně, že jsem základně začal přezdívat domov?

Zbývalo nám tak deset minut cesty k místu dění. Celý jsem se třásl při myšlence, že zase budu muset vidět tu strašnou scenérii, a co hůř, budu muset být i její součástí. Nejvíce jsem se ale bál o Louiho, který byl celý bledý a momentálně by mu bodla spíš řádná dávka odpočinku, než takovéhle stresové vypětí.
,,Tři minuty!" Zahlásal Bryan dobu příjezdu. V autě by už na to nebyl čas a tak jsem šel všem popřát hodně štěstí a nějak je podpořit, přestože jsem byl sám jako hromádka neštěstí. Louiho jsem si nechal na konec. Stáhl jsem ho do výklenku na konci vagonu a sevřel jeho vyklepané tělíčko v medvědím objetí.
,,Hele, nezapomeň- dokud jsme spolu, všechno v pohodě, hm?" Zašeptal jsem mu povzbudivě do ouška a prsty po zádech kreslil kolečka.
Naříkavě zakuňkal. ,,Až mě tam dneska zabijou, už to v pohodě.."
,,Ale jdi ty... Na tebe nikdo ani nešáhne, nebo mu zpřelámu ruce." Ujistil jsem ho zcela vážně a on věděl, že to nepřibarvuju. Sám jsem musel uznat, že moje velké silné ruce by opravdu dokázaly ledacos. To jsem ještě netušil, že bych to opravdu musel dnes praktikovat..
Vlak zastavil a jemu se znovu zaleskly oči. Vlepil jsem mu rychlou pusu na čelo, tak aby to nikdo nespozoroval a pak jsem se od něj vzdálil. Ztratil jsem se v davu, abych šel pomáhat ostatním.

S houfem jsem vylezl z vlaku, před kterým už stálo několik vojenských vozů, aby nás dopravily na bitevní pole.
Naskákaly jsme dovnitř a než za námi jeden muž, kterého jsem neznal zabouchl dveře auta, s opovržením na nás zasyčel:
,,A ne že na sebe budete koukat jak na zjevení jak minule, vy parchanti. Tyhle z vás nebudou vyjevený jak tamti kokoti. Každých každičkýho z vás budou chtít rozcupovat na kusy, takže koho neuslyším vystřelit, hned jak otevřu tyhlety dveře, ať si mě kurva nepřeje!" A dveře se pod jeho silou div nerozpadly.
A tady jsem se začal opravdu seriózně hodně bát.

xx

Dveře se rozrazily a já s už připravenou zbraní vybíhal ven. Nacházeli jsme se na starém velkém neobdělávaném poli uprostřed kopcovité krajiny a naši protivníci už stáli připraveni v pozoru.

Ani vlastně nevím, co jsem čekal, ale tohle asi ne. Nevím, co se mi honilo hlavou, když nám říkali, že bude hůř, ale mě přišlo, jakoby se ta scénka z Floridy jen opakovala. Ano, naši francouzští nepřátelé byli rozhodně trénovanější a zdatnější, ale pořád to bylo jako se dívat do zrcadla. A uvědomil jsem si, že možná právě v tomhle to spočívá. Svádíme boj jen sami se sebou, nikoliv proti nikomu jinému. A oni- ti všichni lidé, kteří proti nám teď stáli- na tom nebyli jinak. Věděl jsem, že jedině my sami s tímhle můžeme skoncovat. Postavit se Simonovi. Ještě vymyslet jak..

Ani nevylezli všichni z auta a těsně nade mnou proletěla kulka. Byl bych už ji málem schytal, ještěže měl Niall slušný reflexy a podkopl mi nohy, čímž mě zachránil.
,,Tyvole." Vypadlo ze mě, jak jsem to všechno nestíhal tak rychle zpracovávat. Ani jsem mu nestačil poděkovat a už se na mě kdosi vrhal ze zadu. No, tady to je jinej level..
Vzplálo ve mně tolik vzteku a adrenalinu, že jsem doslova zabíjel kudy jsem jen hnul. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat k Louisovi a bránit ho  i vlastním tělem, jenže soupeři mě přes sebe nehodlali pustit.
Náboje jsem si chtěl šetřit a tak jsem raději sázel na hrubou sílu, kdy mi stačilo jim jenom vrazit loktem do nosu, nebo je přetáhnout hlavní pistole.
Každou chvilkou jsem šel k zemi a kryl si hlavu, když v tom rozruchu už ani pomalu nešlo rozeznat, jestli střílí na mě, nebo jestli střílí někdo od nás.
Muselo se uznat, že taktizovali skvěle a my už neměli tolik prostoru a času na to začít něco smýšlet. Stěží jsme se jen bránili, útočit už bylo těžší.

Zničehonic jsem z níže položeného údolíčka za menším kopečkem, kam nebylo vidět zaslechl až příliš mnoho výstřelů za sebou. Vší silou jsem od sebe odstrčil protivníky a rozeběhl se, odkud se zvuky rozléhaly.
Začal jsem panikařit. Mí přátelé nikde. A Loui jakbysmet. Panebože co se tam děje kurva- problesklo mi hlavou.

Běžel jsem, seč mi nohy stačily. Ocitl jsem se na vrcholu mírného kopce a rozhlédl se pod sebe. Bylo tu nahuštěně mnohem více lidí od nás, čili snadnější cíl pro soupeře!

Všude kolem mě létaly náboje, odevšaď se ozýval zděšený křik.
Jako první jsem zaregistroval Ninu ležící bezvládně na zemi ve vlastní kalužce krve a Nialla, jak k ní spěchá. Opodál se Sarah nelítostně rvala s jedním snědým klukem. No doprdele.
  Seběhl jsem ještě níž a srdce mi vynechalo úder. Spatřil jsem Louiho, jak si pevně tiskne prsty k ráně a tvář má zkřivenou bolestí.
Nedokázal jsem se ani pohnout. Čekal jsem, až se z téhle noční můry probudím.

xx

dáme 4 votes prosim? miluju vás, doufám, že se máte skvele a že pribeh baví💗nattie