Střípky minulosti [2/4] ✔

[1. Srpnové oslavy i smutky]

16. srpna 1989

„Lano, pojď dovnitř, ať nezmokneš ještě víc! Už je hotové jídlo!"

Tmavovlasá dívka, která ten den slavila jedenácté narozeniny, otevřela oči a ohlédla se k oknu, z nějž na ní volal její náhradní otec, jehož ovšem brala za svého, stejně jako on za svou dceru. Neměla svoje narozeniny ráda, hned z několika důvodů, ale její babička Irene vypadala vždycky tak vesele, když mohla komukoliv z rodiny upéct bohatě ozdobený dort a připravit vynikající oběd, že nemělo cenu a smysl se tomu bránit.

Stejně jako Remus nebyl jejím pravým tátou, nebyla ani Irene její pravá babička, ale rozhodně se tak chovala. Nevěděla sice, co se úplně stalo se starší sestrou Harper, která byla Remusovou velkou láskou, ale zdálo se jí, že Irene si Laninou přítomností snaží kompenzovat vnoučata, která od Callie a zatím ani od sedmnáctileté Harper nikdy neměla. A tak si užívala chvíle, kdy se jí snažila naučit péct, chodila s ní do práce, když ji hlídala, nebo jí pomáhala plít plevel ze zahrádky. Dalo by se říct, že ona v ní viděla svůj mateřský vzor, jaký nikdy neměla, tedy alespoň co si pamatovala. Vždycky prohlašovala, že chce být statečná jako babička Irene.

„Už běžím!" zavolala odpověď a zvedla se ze země. Uměla si živě představit, jak se babička zhrozí, když zjistí, že si zase roztrhla už několikrát zašívané kalhoty a navíc je celá špinavá, jak seděla na zahradě, schovaná pod rozložitou korunou stromu a četla si. Měla alespoň tolik slušnosti, aby zablácené ponožky sundala a nechala je ležet na schodech k hlavnímu vchodu do domku, aby nedělala ťápoty po podlaze.

Chtěla proniknout do kuchyně, odkud cítila omamnou vůni oběda, ale hned za dveřmi ji zastavil Remus, který její oblečení přejel pohledem, a pobaveně mu zacukaly koutky. Nebylo pochyb o tom, že Delaney byla skutečně dcera svých rodičů. Vlasy měla rozpuštěné a dosahovaly jí lehce pod ramena v drobných vlnkách, které vznikly rozpušetěním dvou cůpků, jež jí Irene předchozí večer zdlouhavě zaplétala, protože se za každé příležitosti snažila vypadat hezky, ale v modrých očí viděl přesně ty pobavené jiskřičky, jaké míval i James, když jim profesoři vyčinili za další problém, který v Bradavicích provedli.

„Hodláš takhle babičce nakráčet do kuchyně?" zeptal se pobaveně.

Nevinně se na něj zadívala. „Omyla bych si ruce."

Podívala se na své oblečení, kam směřoval i Remusův a uchechtla se: „Ačkoliv to asi nebude ten největší problém."

„Koukej se převléct a přijď na jídlo."

xxx

Delaney Malfoyová, nebo jak se rozhodla si říkat, Lupinová, nebyla jediná, kdo toho dne slavil narozeniny. Samozřejmě, že spoustu dalších lidí po celém světě se mohlo narodit právě šestnáctého srpna, ale ti nás příliš nezajímali. Objektem našeho zájmu byl v tuhle chvíli jedenáctiletý chlapec, pobývající se svou babičkou a její přítelkyní v Irsku.

Philip Malfoy neměl narozdíl od Delaney ponětí o tom, co se stalo s jeho rodiči. Vždy, když tohle téma nadhodil před babičkou Pennelope, zahleděla se někam za něj, zaleskly se jí oči a jeho otázku nějak zamluvila, nebo se jednoduše sebrala a zavřela se v ložnici, odkud vylezla někdy až po kolika hodinách. A pokud zkusil štěstí s druhou babičkou Oliviou, nebyl o moc úspěšnější. Ta sice odpovídala, ale zatím se nikdy nedočkal odpovědí, která by ho od pátrání po jeho rodičích odrazovala a nabádala ho, aby s tímhle Pennelope netrápil a nezmiňoval to.

Říkal si, že jednoho dne třeba pravdu zjistí, ale prozatím to moc nadějně nevypadalo, tak se s tím musel ještě na nějakou dobu spokojit. Ačkoliv si myslel, že už na to je starý dost. Vždyť dnes slavil jedenácté narozeniny a očekával, že dostane dopis z Bradavic! Copak mu Pennelope nemohla jednoduše říct, kde je zbytek jejich rodiny, nebo co byla jejich rodina zač?