Střípky minulosti [2/4] ✔

[16. Sny a tajemství]

srpen 1993

„Sakra zpomal, ty chlupatá potvoro. Ne každý má čtyři nohy, jako ty," reptala Gianna Lloydová, když se prodírala lesem za Siriusem, probíhajícím těmi místy ve své podobě zvěromága, velkého černého psa.

Pes se na ní otočil a štěknul, skoro až radostně. Zakroutila nad ním hlavou a přidala do kroku. Popravdě to moc snadno nešlo. Na rozdíl od svého psího přítele musela ona jít bosa, což nebylo zrovna příjemné. Každou chvíli musela zastavovat a odpočinout si, protože po dvanácti letech pouhého vysedávání, či přecházení tam a sem po cele, člověk docela postrádá fyzickou kondici. Ale i tak to nedokázalo přebít euforii z toho, že byly z toho hrůzného místa venku, na svobodě. Svoboda. Jak krásně to slovo znělo.

Gia nedokázala popsat slovy, jak šťastná se cítila, když se konečně po takové době nadechla čerstvého vzduchu a viděla kolem něco jiného než tmavé chladné zdi a mříže stísněné cely. Nemohla se dočkat, až se konečně dostanou jinam, než do lesa a ona se bude moc omýt a převléct se do čistých věcí. Jenže tenhle vysněný okamžik byl očividně ještě hodně daleko.

„Siriusi, zpomal na chvíli," zavolala na psa zoufale. Kolena se jí podlamovala, vypovídala službu. Potřebovala se na chvíli posadit a odpočinout si.

Černý chundeláč tedy zastavil, počkal, až žena dojde k němu a přeměnil se zpět do lidské podoby. Stiskl Gianně ruku, když dosedla na zem a zády se opřela o strom. Jak ještě dlouho bude tohle trvat, to ani jeden z nich nevěděl.

„Zastavíme tady. Jsme dostatečně skrytí a dostatečně daleko."

„Nemůžu nic než souhlasit," vydechla vyčerpaně, „ale i tohle neustálé pobíhání je to lepší, než sedět na zadku v Azkabanu."

„Je to nádhera," přikývl Sirius.

Podívala se na něj. „Takže máme namířeno do Bradavic?"

„Tam bude. Viděla jsi ho přece na té fotce u článku. Předstírá, že je mazlík jednoho dítěte od Weasleyů."

„A jsi si opravdu jistý, že tam bude?" ujišťovala se, „co když se tam budeme trmácet a nakonec to bude zbytečné?"

Byla na pochybách, což chápal. Po dvanácti letech se dostala z Azkabanu a on věděl, že první věc, kterou by chtěla udělat, je najít Faith a sdělit jí pravdu. Potom s ní možná utéct někam daleko a začít nový život, bez smrtijedské minulosti. Stiskl jí ruku a políbil ji do zacuchaných vlasů.

„Já chápu, že nechceš riskovat. Nemusíš jít se mnou. Najdi si bezpečný úkryt, schovej se před ministerstvem a pokus se najít Faith a začít nový život," navrhl jí, „nechci tě zatahovat do dalšího nebezpečí."

Zavrtěla hlavou. „Dostal jsi mě odtamtud. Dlužím ti přinejmenším to, že ti pomůžu a půjdu s tebou. Teď je nejdůležitější dostat Petera a očistit tvoje jméno."

„No a co ty? Chceš, aby dosvědčil, že tě ke smrtijedům donutil vstoupit on? Třeba by potom rozhodnutí soudu změnili a taky by tě pustili," tázavě na ni pohlédl.

„Nikdy mě řádně nesoudili. Vyčetli mi, co všechno jsem udělala, přitom víc jak polovinu těch věcí na svědomí nemám, a zavřeli mě. Mám na ruce znamení zla? Mám. Jdu sedět a basta. Takhle to chodilo tehdy a mám pocit, že se to nezměnilo."

„Nic není ztracené, drahá Gio," objal ji okolo ramen, zatímco ona s povzdechem složila svou hlavu na jeho rameno, „oba se z toho vyhrabeme a všechno bude zase dobrý, uvidíš."

Věřil tomu. Útěk z Azkabanu jeho víru ještě posílil a zasel semínko naděje i v Gianně. Ta smůla přece musí konečně skončit. Odseděla si dvanáct let v Azkabanu, nyní ji zřejmě čekalo několik týdnů, ne-li měsíců, na útěku. Ale začínala věřit v to, že se to jednou přece jenom v dobré obrátí. Musí.