Střípky minulosti [2/4] ✔

[19. Lev a had]

konec září 1993

Albertine Malfoyová se po několika minutách z bezvědomí probrala, ale jakmile zjistila, že okolo její postele je prázdno, si jen povzdechla a zase oči zavřela. Když se letos konečně dostala do kolejního famfrpálového týmu, tak doufala, že její plán na sblížení rodičů konečně vyjde, ale teď to vypadalo, že je to nemožné. Matně si vybavovala těch několik vteřin, než se jí před očima zatmělo. Natahovala se, aby chytila camrál od zmijozelského kapitána, když se jeden ze zrzavých odrážečů, u nichž neměla ponětí, který z nich je který, rozmáchl a poslal potlouk jejím směrem.

„Ne, v žádném případě, slečna Malfoyová potřebuje klid!" ozval se přísný hlas madame Pomfreyové, která se dle všeho snažila někomu zabránit, aby pronikl na ošetřovnu.

„Chci jen vidět, jestli je v pořádku. Nezdržím se déle, než pár minut!" prosil onen vetřelec. Byl to chlapecký hlas, Albertine nebyl ani moc povědomý, tudíž její táta to být nemůže. Navíc, proč by ošetřovatelka bránila vstoupit jejím rodičům?

„Madame Pomfreyová?" zachraptěla a odkašlala si, aby mohla normálně mluvit.

Žena, kralující bradavické ošetřovně, se na sovu pacientku, která se mezitím vytáhla do sedu, ohlédla a přitom stále odmítala otevřít dveře víc, než na škvíru, skr níž se snažil kdosi stále dobývat dovnitř.

„Jste vzhůru, slečno, jak je vám?"

„Přijdu si trochu otupěle, ale jinak myslím, že jsem v pořádku," odvětila Albertine a kývla hlavou ke dveřím, „kdo je tam?"

„Jeden z pánů Weasleyových, dvojčat, popravdě vám neřeknu, který z nich přesně. Ale měla byste ještě pár hodin odpočívat," namítla ošetřovatelka.

Zraněná překvapeně zamrkala. Neměla tušení, proč by se kvůli ní na ošetřovnu dobýval jeden z Weasleyových, kterýkoliv. Moment... dvojčata přece hrají jako odrážeči, je možné, že je to ten z nich, který ji shodil?

„Jen na pár minutek, madame Pomfreyová," prosebně se na ni zadívala, „slibuji, že potom budu odpočívat a nikoho sem nebudu chtít pouštět."

Ošetřovatelka si něco zamrmlala pod nos, ale nakonec povolila a otevřela dveře, kudy na oštřovnu téměř doslova vypadl Fred Weasley, který se sem tak úpěnlivě snažil dostat. Zazubil se na ošetřovatelku a potom trochu rozpačitě přišel k posteli, na níž seděla Albertine.

„Ehm... ahoj," pozdravila ho váhavě Alby, když to vypadalo, že on se k ničemu nemá.

„Ahoj," pozdravil stejně rozpačitě i Fred, „já jen... chtěl jsem vědět, jestli ti není nic vážného. Když tě nesli z hřiště, tak to vypadalo docela vážně."

„V tom případě jsem ráda, že jsem to neviděla," poznamenala a nepatrně se usmála. Potěšilo ji, že přišel, ačkoliv se prakticky neznali.

„Chtěl jsem ti to nějak vynahradit, nechtěl jsem, abys kvůli mně skončila na ošetřovně, ale nedostal jsem se do medového ráje, tak jsem ti alespoň tohle ukořistil v kuchyni," napřáhl k ní ruku, v níž svíral sklenici burákového másla, „ale madame Pomfreyové ani slovo."

Omluvně se na něj pousmála. „Jsem na ořechy alergická, ale vážím si už jen toho, že jsi přišel."

„No... tak bych ti to mohl hromadně nějak vynahradit o víkendu v Prasinkách a koupit ti něco, co budeš moct v Medovém ráji," navrhl a sám netušil, kde se to v něm bere. Ale ve finále, proč ji vlastně někam nepozvat, že? Nevypadala stejně nafrněná, jako byl o rok mladší Draco Malfoy, ačkoliv příjmení nosila stejné.