Střípky minulosti [2/4] ✔

[4. Kam vlastně patříme]

1. září 1989

Vlak zastavil na zastávce Prasinkách až ve chvíli, kdy venku převzala moc noc, takže nástupiště osvětlovalo několik lamp a poté také světlo, které v rukou držel obrovský muž, na nějž zůstal Philip i jeho společníci jen oněměle zírat. Obr si jich všiml a přátelsky se na dvojčata zazubil.

„Tak další Weasleyovi, jo? No to se maj profesoři na co těšit," poznamenal s jasným pobavením v hlase ten muž.

Fred s Georgem se po sobě jen podívali a s nevinnými úsměvy se obrátili zpět na Hagrida. „Nás si budou Bradavice pamatovat ještě dalších padesát let!"

„Tohle mi hlava nebude," zakroutil hlavou Philip nad Hagridovou výškou, nad čímž se obr jen zasmál.

„Tak poďte prváci, hezky se seřaďte, deme k loďkám!" zahřmel, což způsobilo, že několik jedenáctiletých studentů sebou trhlo. Včetně Delaney.

„Užij si to," prohodil směrem k ní Cedric, povzbudivě se na ni usmál a poté už odešel spolu se skupinkou mrzimorských studentů.

Nestihla mu ani nic odpovědět a už následovala dav prvních ročníku, kráčejících k jezeru nedaleko. Tam už u břehu čekalo asi tucet loděk, kolébajících se na vodě.

„Rozdělte se po třech nebo po štyrech, víc ne," zavelel onen obr a sám měl jednu celou loďku jen pro sebe.

Delaney věnovala úsměv sympaticky vypadající dívce s bohatými kudrnatými vlasy a tmavovlasému klukovi a ti dva jí uvolnili místo v jejich loďce, avšak ani jeden z nich nepronesl ani slovo. Namísto slov se ozvalo obdivné zavzdychání, když loďky vypluly a za pár chvil se na obzoru objevil bradavický hrad.

Byl naprosto skvostný. Možná ještě lepší, než si ho Lana představovala. Obrovský a rozlehlý, v několika oknech se svítilo a nad spoustou věží se rozlévala noční obloha plná hvězd. Blondýnka v hlavě uvažovala nad tím, jestli někdy viděla hezčí stavbu, než byly Bradavice. Dýchala z nich kouzelná atmosféra a jí bylo hned jasné, že si to tady zamiluje a následujících sedm let bude naprosto skvělých, tím si byla jistá. Na tak krásném a kouzelném se přece nemůže stát ani nic zlého, ne?

Zdálo se, že i její společníci na loďce se nezmohli ani na slovo. Zatímco kudrnatá dívka hleděla na Bradavice s respektem a možná i trochu se strachem, tmavovlasý kluk sledoval hrad, jenž se stane na následujících sedm let z velké části jejich domovem, s obdivem a neskrývaným úžasem, podobně jako Lana.

Dokonce v duchu trochu litovala, že plavba netrvala déle, když na druhém břehu byli nuceni z loděk vystoupit a po svých vlastních nohách přejít část pozemků, táhnoucí se daleko od hradu, a následně projít i několika chodbami uvnitř, než došli k velkým tmavým dveřím vytesaných ze dřeva, před nimiž postávala postarší žena ve smaragdově zeleném hábitu se špičatým kloboukem. Ve tváři se jí rýsoval přívětivý, ale i přes to, trochu přísný výraz, dávajíc nováčkům najevo, že s touhle profesorkou si není radno zahrávat.

„Vítám vás v Bradavicích," pozdravila silným hlasem, „už za pár minut vás provedu síní za těmito dveřmi a vy budete zařazeni do jedné z našich čtyř kolejí, Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru, či Zmijozelu."

Rozhodně tohle nedělá poprvé, uznala v hlavě Lana, zatímco profesorku poslouchala.

„Po celou dobu vašeho studia, kterou zde v Bradavicích strávíte, bude kolej brána jako vaše rodina, musíte táhnout za jeden provaz při sbírání bodů a reprezentování vaší koleje. Pokud budete porušovat školní řád a pravidla, tak o body přijdete, ale naopak při jejich dodržování a dobré práci můžete body i získat. Kolej s nejvyšším počtem bodů získá na konci roku školní pohár. Kladu vám tedy na srdce, snažte se a nedělejte zbytečné problémy, jen tím budete svou kolej připravovat o body potřebné k získání onoho ocenění."