Střípky minulosti [2/4] ✔

[12. Žárlivá chvilka]

začátek října 1992

Delaney si Pennelopina slova ještě celou cestu zpět do Bradavic, a vlastně i během cesty hradem, přehrávala pořád dokola v hlavě. Měla důvod k radosti, ale zároveň i k obavám. Pokud je jejich dědeček skutečně tak strašný, co by dělal, kdyby se mu podařilo najít ji s Philipem? Ublížil by jim? Pokusil by se je zabít, nebo naopak převychovat, aby se chovali dle jeho gusta? Ve finále neměla tušení, co si o tom myslet a jestli se bát. Byli přece v Bradavicích, tady nic hrozného stát nemohlo, ne?

Zatřásla hlavou, aby myšlenky na jejich složitou rodinu vyhnala z hlavy a usadila se k havraspárskému stolu, kde už si většina jejích spolužáků pochutnávala na večeři. Danelle na ni šibalsky zamrkala, když se usadila vedle ní, stejně jako před chvílí Cedric od stolu Mrzimoru.

„Co se děje?" dotázala se Delaney trochu zmateně. Na Cedricovo pomrkávání byla zvyklá a vždycky se nad tím usmívala, ale u Danelle to bylo neobvyklé.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky, děvče," podotkla rádoby ublíženě zrzka, „a ty mi zatajíš, že jdeš s někým do Prasinek?"

„Tak pardon, že si chci uchovat alespoň nějaký soukromí," ušklíbla se Lana v domnění, že to je všechno.

„Tak jaký to rande bylo? Řekneš mi to alespoň teď?" vybalila na ní Danelle a prosebně se na svou kamarádku zadívala.

Čeká nějaké pikantnosti a zamilované řeči o motýlcích v břiše, to má z těch romanťáren, co pořád čte, usoudila Delaney, zatímco zadržovala smích.

„Rande s bratrem? Ale jo, fajn," odvětila úplně klidně.

„Nehraj to na mě, jaký rande s bra- cože?!"

Zůstala na ní nevěřícně zírat. Opravdu ta osoba naproti ní prohlásila, že byla někde s bratrem? Dobře, nebylo by to tak podivné, kdyby nějakého bratra měla, ale byla přesvědčená o tom, že Delaney je jedináček. Nebo snad ne?

„Co to meleš? S jakým bratrem? Čí to byl bratr?"

„Můj, Danelle, šla jsem do Prasinek s mým bratrem, dvojčetem." Lana se pousmála nad tím, jak je příjemné někomu oznámit, že má bratra, který se za ní postaví, když bude potřeba a vzájemně si budou krýt záda.

„Pokud myslíš tím bratrem Ceda, tak... Ne, ten to být nemohl, ten kluk měl tmavý vlasy. Tak to vyklop, Delaney Lupinová, kdes sehnala bratra, ještě k tomu dvojče?" podívala se na tmavovlásku zcela zmatená Danelle.

„Dlouhý příběh, holka," pobaveně se usmála Lana, „jako nemluvňata nás rozdělili a teď jsme se našli. Šla jsem s ním do Prasinek, protože tam byla jeho, totiž naše, babička, která nám vysvětlila, co všechno se stalo v ten den, co jsme se narodili, a proč nás musela rozdělit. Věř mi, že ještě před pár dny bych tomu nevěřila a nečekala, že se něco takového semele."

Danelle užasle zapískala. „No teda, tak tohle jsem nečekala. A kdo to je? Představíš nám ho? Jak spolu zatím vycházíte?" chrlila jednu otázku za druhou, nad čímž si Delaney jen se smíchem povzdechla.

„Představím, ale nejdřív ho chci trochu poznat sama. Je fajn, rozumíme si, ačkoliv se pořádně známe teprve pár dní. A teď se podrž, je to Philip O'Neill, ten kluk, co se mě na začátku září snažil pozvat na rande."

Její kamarádka vyprskla smíchy, což zaujalo pozornost Rogera, který seděl opodál. I on viděl, jak jde Lana s nějakým klukem do Prasinek a dost ho to ranilo a štvalo zároveň. Možná až přehnaně žárlil, ale za poslední dobu trávila Lana víc času s tím klukem, než s nimi. Jen se mírně zachmuřil nad tím, jak Danelle cosi vysvětlovala a usmívala se u toho, zatímco zrzavá dívka se smála, až se několik studentů otočilo, aby zjistili proč. Roger se jen zamračil a dál se věnoval talíři se svým jídlem. Bude muset zjistit, co je ten kluk zač, když jim to Lana nechce říct.