Střípky minulosti [2/4] ✔

[68. Stahují se mračna]

1. května 1998

Začátkem května roku devadesát osm nikdo neprožíval zrovna šťastné období. Popravdě to v téhle době ani moc dobře nešlo. Zlo ovládané Pánem Zla bylo na vrcholu své síly. I mudlové si uvědomovali, že se děje něco zvláštního, ač nemohli skutečně přijít na to, čím je to způsobené. Ministerstvo kouzel bylo pod nadvládou smrtijedů, tisk procházel tvrdou cenzurou a kdokoliv by se pokusil napsat něco, nějakým způsobem poškozujícího osobu Pána Zla, či systému, který byl zaveden, mohl se rovnou rozloučit se životem. Ze všemi dětmi oblíbených Bradavic se stalo ještě temnější místo - smrtijedé v učitelském sboru se postarali o to, aby se se všemi mudlovskými a nečistými dětmi zacházelo tak, jak si podle jejich ideologie mysleli, že si zaslouží. To milé místo se za několik měsíců změnilo k nepoznání.

A ne jen Bradavice se změnily, měnilo se všichni a všechno. Kouzelníci napříč celou Anglií si uvědomovali, že pokud se budou stále jen schovávat a sklánět před Voldemortem hlavy, zůstane tu už napořád a nikdo mu nedokáže zabránit v konání dalších zvěrstev. Dospělí se snažili chránit své děti tím, že je posílali za příbuznými daleko od ohniska, kde se ty největší hrůzy odehrávaly. Mladí byli nuceni dospět mnohem rychleji, než by po nich bylo požadováno obvykle, děti byli nuceny čelit hrůzám, které byly všudypřítomné.

„Něco se děje," prohlásila Faith Moriartryová, zatímco seděla na jedné z dek uvnitř komnaty nejvyšší potřeby, která se za poslední měsíce stala útočištěm většiny studentů, vyjma těch zmijozelských, tedy až na jednu studentku z oné koleje.

„To už jsem od tebe za poslední měsíc slyšela tak pětkrát," zamumlala unaveně Esmeé Delacroix, jediná zástupkyně zmijozelské koleje, nacházející se v nově zbudované Brumbálově armádě, stejně jako před pár lety. „A stále nic."

„Ale dneska to je jiné," trvala si na svém Faith a rozhlédla se po místnosti, kde většina všech studentů pospávala. Aby taky ne, když ručička na hodinách už byla téměř u jedenácté hodiny večerní.

„Bylo by fajn, kdyby to byla pravda," poznamenal Seamus Finnigan. „Ale ona má pravdu, Faith, už tak dlouho čekáme, až se konečně něco stane, ale pořád nic."

„Nesmíme ztrácet naději," povzdechla si jeho hnědovlasá spolužačka a lehla si vedle Esmeé. „Protože jak nebudeme věřit v to, že se to celé zlepší, tak půjde všechno do háje."

xxx

Bradavice nebyly jediným místem, kde se shromáždili lidé, ochotni bojovat i padnout za ukončení Voldemortovy krutovlády. Rodinný dům za Londýnem, který obýval se svou snoubenkou Ashton Lloyd se každou minutou zaplňoval nově příchozími. Přítomná už byla Danellina nejlepší kamarádka Delaney, se svou sestřenicí Albertine a oběma dvojčaty Weasleyovými, a všichni netrpělivě čekali, až dorazí poslední očekávaní, Lanin bratr Philip se svou snoubenkou Celeste.

Delaney seděla se zavřenýma očima na pohovce v Lloydovic obýváku a v duchu odpočítávala minuty. Hlavou jí létala jedna myšlenka za druhou, ohledně jejího stále nepřicházejícího bratra. Jedna možnost, co se jim stalo a proč nedorazili, byla horší než druhá. Nakonec s povzdechem oči otevřela a setkala se se soucitným pohledem své sestřenice, sedící na zemi naproti ní, kde Albertine achovala v náručí téměř dvouletou dceru Ashe a Danelle, dřímající v její náruči.

„Znáš Philipa, Lany, pořád chodí někde pozdě, vsadím se, že dneska to nebude jiné," řekla ve snaze ji uklidnit. Jako na zavolanou se konečně ozvalo zaklepání na dveře, po němž Lana vyskočila na nohy a vrhla se ke dveřím s hůlkou v ruce. Tentokrát však neztrácela čas s kontrolní otázkou, ačkoliv si uvědomovala jak moc riskuje. Skočila Philipovi okolo krku, jakmile vešel do dveří. „Jdeš pozdě!"