počkat...co?

~1~

Pohled Týny

Ráno jsem se vzbudila, a jako každý den jsem čekala, že mi Janek dá pusu na tvář nebo tak něco, ale když jsem se otočila, zděsila jsem se. Janek byl pryč. Tohle ještě nikdy neudělal. Byla jsem z toho nesvá. Nevěděla jsem, kde je, ani kdy se vrátí. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale potom už jsem se musela začít chystat do školy. Chodím teď do posledního ročníku na výšce. Studuju práva a zrovna dneska mám důležitou přednášku. Vstala jsem a šla ke skříni, abych se oblékla.

Když jsem otevřela skříň, málem jsem omdlela. Jankovy věci byly pryč. Tohle přeci není normální. Večer jsme byli úplně v pohodě. Už jsme se nepohádali ani nepamatuji. Byla jsem vážně v šoku. Rozhodla jsem se Jankovi zavolat. Vzala jsem mobil a hledala v kontaktech, ale nic. Nenašla jsem tam Jankovo číslo. Naštěstí si ho dobře pamatuju, tak jsem ho vytočila a volala. Ježe po chviličce se ozvalo: ,, litujeme, ale volané číslo neexistuje“. Zkoušela sem to znova a znova, ale stále nic.

Vůbec jsem nechápala, co se děje, rozhodla jsem se tedy obléct a jít do školy. Třeba to je jen nějaká blbá sranda a všechno je v pořádku a Janek se mi teď někde zpoza rohu směje. Ze skříně jsem si vyndala oblečení, oblékla se a šla do koupelny. Všechny Jankovi věci tu také nebyly, bylo mi to čím dál více divné, ale v duchu jsem pořád doufala, že to je jen sranda. Vyčistila jsem si zuby, udělala si dva copy trošku jsem se namalovala a šla zpátky do pokoje.

V pokoji jsem si vzala kabelku, dala jsem si do ní zápisníky na tu přednášku, penál a šla jsem do kuchyně. Všichni stálý obyvatelé statku tu už byli, ale někdo tu chyběl, opět Janek. Nedalo mi to, ale musela jsem se zeptat, vím, budu vypadat divně, ale vůbec netuším, co jsem udělala, že odešel.

T: ,, dobré ráno, neviděli jste Janka?“
Běta: ,, naposledy včera u večeře, něco se stalo?“
T: ,,nene nic, nechte to být“

Vzala jsem si dva koláče, nalila si čaj. Když jsem byla nasnídaná, se všemi jsem se rozloučila a vydala se na autobusovou zastávku. Ta byla od statku na pět minut cesty. Šla jsem pomalou chůzí, vůbec jsem neměla náladu, netušila jsem, co se děje ani proč. Když jsem došla na zastávku, za chvíli jel už autobus. Nastoupila jsem, vzala si mobil a napadlo mě, že napíšu Jankovi třeba na messenger. Hledala jsem janka na messu ale marně, naše konverzace jako by se vypařila. Šla jsem tedy své štěstí zkusit na Instagram.

Jak byste už asi mohli čekat, výsledek opět nula. Připadalo mi, že se po Jankovi slehla zem, pomalu jsem přestávala věřit, že je to jen sranda. Přeci jen na srandu to je až moc promyšlený. Autobus se pomalu blížil ke škole. Když zastavil, já vystoupila a šla směrem k mé škole. Před školu na mě čekala moje nejlepší kamarádka Julča.

T: ,, ahoj“ řekla jsem smutně.
J: ,, čau, stalo se něco?“
T: ,, to bych taky ráda věděla, Janek mi v noci zmizel a nemůžu ho nějak kontaktovat, prostě telefonní číslo, messenger i Instagram nic, není tam a číslo neexistuje.“
J: ,, Týnko… neboj, nějak se to vysvětlí“ a objala mě.

Společně jsme vstoupily do školy a vyrazily na přednášku.