počkat...co?

~11~

Naštěstí nejedli moc dlouho, takže mě moc nerozptylovali, ale i tak to bylo dost těžký. Prostě jeden den se s Jankem milujeme a další den se vzbudím a všechno je úplně jinak. Ta kráva Denisa si Janka obmotala kolem prstu, leze za mnou Štěpán, a ještě k tomu mě všichni měli za děvku. Musím říct, že docela úspěch. Tohle se mi fakt ještě v životě nepovedlo. No nic. Už se tím nebudu zabývat.

Celý den se mi na ně dařilo nemyslet. Ale to bych nebyla já abych měla štěstí. Takže pochopitelně večer, když jsem si šla lehnout jsem šla kolem Jankova pokoje a hádejte co jsem slyšela. Denisu s Jankem. A neznělo to tak, že by si povídali. To mě zase odrovnalo. Se slzami v očích jsem doběhla do pokoje, rychle jsem zavřela, zamkla se a lehla si na postel. Jakmile jsem zabořila hlavu do polštářů, ozval se známí hlas.

H(hlas): ,,holčičko, co se stalo?"
T: ,,tati"
Nepřišlo mi to divné, protože občas s tátou mluvím. Teď si asi říkáte, že jsem blázen, ale Běta taky řekla, že je to normální a navíc mi táta dost pomáhá.
T: ,,Janek mě teď nesnáší"
Tá: ,,tomu přece nevěříš."
T: ,,jakto že ne? prostě mě nesnáší a můžu si za to sama? Posrala jsem co se dalo, i když o tom vlastně nevím."

Tá: ,,tak si s ním promluv."
T: ,,vždyť mě nechce ani slyšet. A navíc je s ním pořád Denisa."
Tá: ,,aspoň to zkus."
T: ,,tak dobře. Děkuju"
Tá: ,,nemáš za co holčičko. A teď už spi."
T: ,,dobrou noc."

Celý večer jsem o tom přemýšlela. Možná měl táta pravdu. Ale možná taky ne. Prostě to zkusím a uvidím. Ráno za ním zajdu. Kdybych tátu neměla, asi bych to nezvládla. Přemýšlela jsem tak dlouho, že jsem z toho usnula. Ráno jsem se probudila s relativně dobrou náladou. Rychle jsem ze sebe udělala člověka a vydala se za Jankem. Jenomže jsem úplně zapomněla, že tam má tu krávu. Zaklepala jsem a bez vyzvání jsem vešla dovnitř. Denisa byla v koupelně a Janek něco dělal na počítači.

J: ,,co chceš?"
T: ,,já..."
D: ,,kdo to je?"
J: ,,jenom Týna"
Tohle mě taky celkem dostalo. Prý jenom Týna. Tímhle jsem s Jankem skončila.
J: ,,tak co je?"
T: ,,já... jsem si asi spletla pokoj... pardon."
J: ,,fajn. Tak už padej."

Rychle jsem zaplula zpátky k sobě do pokoje. Říká se, že naděje umírá poslední a já jsem právě ztratila i tu naději. V tuhle chvíli jsem začala přemýšlet o sebevraždě. Naštěstí mě Tony potřeboval v lese, moje přemýšlení o sebevraždě se odkládá.