počkat...co?

~2~

Přednáška začala, ale já byla úplně mimo. Stále jsem musela myslet na Janka. Absolutně jsem nedávala pozor a nehybně seděla. Nevnímala jsem nic a nikoho, jen svoje pocity. Z mého přemýšlení mě pak ale vyrušila Julča, které se mnou zatřásla.

Ju: ,, Týnko? Jsi v pohodě?“
T: ,, ehm..no co?“
Ju: ,, ptám se tě, jestli si v pohodě“
T: ,, jojo“
Ju: ,, nezníš moc přesvědčivě a celou přednášku si nedávala pozor, víš vůbec o co šlo?“
T: ,, jasně že vím“
Ju: ,, tak bys mi to určitě mohla říct že?“
T: ,, no dobře nevím. Já furt prostě musím myslet na Janka“
Ju: ,, neboj“

T: ,, Julčo ty to nechápeš, tobě se to nikdy nestalo, ty se neumíš v žít do mé situace. Co když se mu něco stalo, co když už o mě nestojí, co když jsem mu něco udělala, něco mu vadí. Já mám sice čisté svědomí, ale prostě se bojím chápeš?“
Ju: ,, pojď sem“ objaly jsme se a já jsem začala brečet.

Ju: ,, Týnko opravdu to bude dobrý, uvidíš sama“ neustále mě uklidňovala, ale popravdě mně to na klidu moc nepřidalo.
T: ,, já budu dělat, že ti věřím a teď pojď, musíme na hodinu matematiky.“

S Julčou jsme se sbalily a odešly do učebny matematiky. Sedly jsme si úplně do poslední lavice k oknům. Potom jsme si ještě došly do skříněk pro učebnice a vrátily se zpět do učebny. Chvíli po našem návratu zazvonilo a do třídy vešel náš učitel. Začal nám vysvětlovat nějakou novou látku, já ale zrovna dvakrát moc nevnímala. Panu učiteli to zřejmě došlo a všimnul si, že hodině nevěnuji plnou pozornost, a tak mě vyvolal k tabuli, abych jim ten výklad převyprávěla. Já se tedy zvedla a šla k tabuli.

Uč: ,, no tak slečno Popelková, co si z dnešní hodiny pamatujete?“
 Já se podívala na Julču, ta se mi snažila radit, ale marně. Byla moc daleko, vůbec jsem nerozuměla tomu, co říká.
Mlčela jsem tedy.
Uč: ,, no, abych pravdu řekl, místo nových vědomostí si z dnešní hodiny odnášíte 5, teď sednout a soustředit se“

Hmmm… tomu se to řekne, když neví, co se mi právě teď honí v hlavě. Přikývla jsem tedy a šla si zpátky sednout k Julče. Zbytek hodiny jsem se snažila tvářit, že hrozně vím, o co jde. Zapisovala jsem si nějaký poznámky z hodiny, abych se k tomu potom doma mohla vrátit a doučit se to, až bude všechno v pohodě. Hodina se chýlila ke konci.  Zazvonilo. Všichni jsme se tryskem sbalili a opustili učebnu. Dneska už jsme další hodinu ani přednášku neměli.

Šla jsem si vrátit učebnice do skříňky, pak jsme spolu s Julčou šly na oběd do školní jídelny. Opět jsme měli UHO, to už je v naší jídelně taková jistota. Vyšly jsme s Julčou ze školy a šly jsme na zastávku autobusu. Julče jen autobus hnedka. Rozloučily jsme se a ona nastoupila. Já ještě chvíli musela počkat, rozhodla jsem se, že pojedu do školy, kde učí Janek, potřebuju si s ním promluvit o tom, co se děje, a proč tak učinil. Doufám tedy, že tam bude. Autobus brzy přijel, nastoupila jsem a jela směr Jankova škola.