Tension love ≈ larry stylinson cz

10

,,Tady by to mělo být... Jo! Támhle," podíval se na mně s nadšením. ,,Tak pojď přeci. Co se tak loudáš?" vzal mě za ruku a táhl k nějakému velkému domu.

Vevnitř se nacházela obrovská hala, bylo tam poměrně dost lidí, hluk a hrála hudba.

Nejvíce tu bylo lidí v mém věku - respektive holek. Byly nashromážděné v jednom chumlu a nadšeně křičely jedna přes druhou. Myslím, že tam byl ještě někdo - asi kvůli němu tak ječely - ale já přes ně bohužel neviděl. Snažil jsem si stoupat na špičky, abych viděl lépe, ale to už mě Zayn zase někam táhnul.

,,Najdeme nějaké klidnější místo," snažil se přeřvat to hlasité holčičí pištění.

Vystoupali jsme po schodech s červeným kobercem a objevili se na dlouhé chodbě, která se různě rozdělovala. Najednou jsem si všimnul jedné místnosti. Vypadala tichá.

,,Půjdu se mrknout sem, ty klidně jdi," oznámil jsem Zaynovi a vešel do místnosti.

Bylo tu opravdu ticho - nikdo tu totiž nebyl. Vypadalo to tu velmi útulně. Na zemi byl opět červený koberec a vzadu byly malé schůdky vedoucí na takovou malou vyvýšenou plochu.

Když jsem se rozhlédnul pořádně, spadla mi čelist. Všude kolem na stěně byly obrazy s fotografiemi. A hádejte, kdo na nich byl! Můžete dvakrát. Teď už mi došlo, kdo byl ten člověk dole, co způsoboval dívčí chaos - Harry Styles.

Přepadla mě panika. Chtěl jsem vyběhnou ven a jít si to hezky se Zaynem vyřídit - ale místo toho jsem zůstal tam, kde jsem byl, a naprosto fascinovaný si prohlížel ty nádherné portréty.

Skoro neslyšně a po špičkách - i když tu nikdo nebyl - jsem přecházel od jednoho k druhému a zaujatě je zkoumal. Konečně jsem se mohl podívat, jak doopravdy vypadá. Zkoumat každou jeho malou vrásku, jeho obočí, rýhy ve rtu,... Pomalu jsem zvednul ruku a jemně jeden z nich pohladil po tváři.

,,Na to se nesmí sahat! A vůbec - jak jsi se sem dostal?" ozvalo se mi za zády.

Leknutím jsem nadskočil a moje ruka shodila ten portrét. Hlas mi byl povědomý, ale nemohl jsem si ho k nikomu přiřadit.

,,Tak neslyšel jsi? Dívej co jsi udělal..."

,,Omlouvám se," zamumlal jsem a pomalu se otáčel.

,,...shodil jsi mě."

Zamrznul jsem v pohybu, ale to bylo stejně jedno. Už jsem se stačil otočit. Propíjel jsem zem pod sebou a svým pohledem se jí snažil probořit, abych se mohl propadnout pod zem. Zvědavost mi ale nedala a já nakonec vzhlédl. Můj pohled se střetl s tím jeho, a mě se na čele objevily kapičky potu.

,,To jsi ty, jo? Nejdřív na mně spadneš a teď mě ještě shodíš!" začal zvedat sám sebe a pověsil se zpátky.

Zablekotal jsem něco v tom stylu, jako: ,,Ty si mě pamatuješ?"

,,Jak by ne. Mám sice dost divných fanynek, které občas hrají to, že uklouzly a spadly na mně, ale bývají to holky. A ty jsi na mně spadl tak lehce, i když si kluk. To oni mně vždycky div nepovalí," uchechtl se Harry.

,,Takže ti to nevadí?" musel jsem být červený jako rajče.

,,Ne vůbec, v klidu." Chvilku jsme jen mlčeli.

,,Pojď sem," promluvil nakonec.

,,Co-o?" nechápal jsem, ale stejně se - jako vždycky - poslušně rozešel k němu.

,,Ty jsi lepší, jak kdejaký pes. Nebo v tvém případě spíš štěně," zasmál se.

Došel jsem k němu - a opravdu nevím co mě to popadlo, na co jsem v tu danou dobu myslel - ale začal jsem se k němu naklánět. Zase jsem ucítil tu skvělou vůni.

,,Co to děláš?" zděsil se.

,,Polib mě," zašeptal jsem a natáhl se pro jeho ruce.

,,Počkej... Promiň, asi jsi to nějak špatně pochopil. Já -"

Nemusel už nic říkat. Bylo to jako bych se probudil s tranzu. Okamžitě jsem se od něho odtáhl a - jako vždycky - utekl.

,,Počkej!..." křičel za mnou, ale já už byl moc daleko na to, abych ho mohl slyšet. ,,...jak se jmenuješ?" šeptl jsi, už jen sám pro sebe.