Tension love ≈ larry stylinson cz

12

Z postele - tedy spíš z gauče - mě vytáhla vůně čerstvé ranní kávy.

Koutkem oka jsem zahlédl jak Kate dynamicky připravuje snídani.

Nechápal jsem, jak může být tak čilá po včerejším alkoholu. Za to já, který vůbec nepil, jsem si připadal jako bych měl kocovinu. Bylo mi špatně. Zavrtal jsem se zpátky pod peřinu a musel jsem usnout.

,,Louisi?" ,,No tak, Louisi, spíš?" naléhal na mně její hlas.

Po chvíli mého ticha dodala: ,,Já jen, že mám jednu schůzku a vrátím se kolem odpoledne, tak jestli tu budeš, nebo..." odmlčela se.

Zamumlal jsem, že bych neměl a ona spokojeně odešla.

***

Když jsem konečně vstal, nebylo mi o moc lépe. Došel jsem do kuchyně, kde jsem se opřel o linku a na ex do sebe vyklopil - už studenou - kávu.

Přemýšlel jsem, co se poslední dny vlastně událo a dostal jsem nápad. Řekl jsem si, že tomu všemu dám poslední šanci a dal se do díla.

Připravil jsem menší občerstvení - nějaké sýry, salámy, zeleninu, ovoce, čokoládu, chipsy a nalil do dvou sklenic šampaňské. Všechno jsem to odnesl na stůl, který jsem prostřel červeným ubrusem. Zapálil jsem svíčky, zatáhl závěsy a pustil klidnou hudbu. Poté jsem se šel sám dát do kupy - oblékl jsem si košili, společenské kalhoty a usadil jsem se na pohovku.

Nečekal jsem dlouho a slyšel jsem z okna její smích. Ještě jsem se naposledy kouknul do zrcadla, upravil si vlasy a s rukou na klice jsem vnímal klapání podpatků na schodech.

Když jsem si byl jistý, že je těsně za dveřmi, otevřel jsem je. Byl jsem rád, že ji vidím a ze začátku mi to nedošlo.

Podíval jsem se jí do očí a vyděl v nich zděšení.

To stejné jsem viděl i v druhých - zelených - očích.

Držely se za ruce.

,,Louisi..." pustila se jeho ruky. Mu se na tváři objevil letmý úsměv, když se dozvěděl mé jméno.

Nevnímal jsem ji. Snažila se zakrýt osobu za sebou, ale marně. Jen stěží bych přehlédl vyšší postavu, než je ona, s tmavě hnědými, kudrnatějšími vlasy.

,,Měl bych jít," pronesl a seběhl po schodech. Na posledním se zastavil a na sekundu se otočil. Podíval se na mě. Věděl jsem to. Celou dobu jsem z něj totiž nespustil oči. Práskly vstupní dveře, při jejímž zvuku Kate nadskočila, a byl pryč.

,,Louisi-" snažila se kolem mně protáhnout dovnitř, ale já ji rukou zarazil. Z hluboka jsem se nadechl, utřel si slzu, která už byla na mé bradě a zbytek slz jsem spolknul.

,,Ne, Kate. Poslouchej mně. Už mám toho všeho tak akorát po krk. Myslíš si asi, že jsem úplně tupej, ale to se pleteš. Děláš si ze mně jen otroka a já hlupák kolem tebe skáču jako cvičená opice. Už mě to vážně nebaví," nedokázal jsem to v sobě déle dusit.

,,Ale..."

,,Mlč. Nechci tě poslouchat. Dělal jsem to tak po celou dobu."

,,Tak mě aspoň pusť dovnitř, ať se tu zbytečně neztrapňuješ," řekla přidrzle a já měl chuť ji uhodit.

,,Najednou ti záleží na tom, jestli se ztrapním nebo ne? Víš co? Mně je to už vlastně všechno jedno." Zabouchl jsem jí dveře před nosem, ale neodešla, věděl jsem to.

Po pár minutách jsem dveře znovu otevřel a podal jí její sbalené věci.

Jen se ironicky zasmála. ,,Takže ty se se mnou jako rozcházíš, jo?"

Neodpověděl jsem. Bylo by to zbytečné. Oba jsme moc dobře znali odpověď.

Ticho ji ale rozčílilo. ,,Fajn," odsekla a měla se k odchodu. Ještě se ale naposledy otočila a s drzým ksichtem procedila mezi zuby: ,,Aby si si nemyslel, nemrzí mě to. Vlastně jsem ráda. Jo a s Harrym je dost sranda. A navíc je fakt dobrej."

Věděla, jak mě rozčílit. A podařilo se jí to. Natáhl jsem k ní ruku a v pěsti sevřel její tričko. Přitáhl jsem si její obličej těsně k mému, až se mi začal rozostřovat. Snad poprvé v životě jsem v jejích očích zahlédl slzy.

Pustil jsem ji, ale mé rozčilení přetrvávalo. ,,Spala jsi s ním?" řekl jsem s klidem, ale po jejím opětovném mlčení jsem na ni zařval: ,,Tak šukala nebo ne, ty děvko?"

Zvláštní jak něco, jako je ticho, může vyvolat takové emoce.

Teď už se na mě ani neotočila, seběhla schody a těsně před tím, než otevřela dveře zakroutila hlavou. Ale možná se mi to jen zdálo.

Počkal jsem na agresivní *klap* které dveře vydávaly, a udělal jsem to samé.

Najednou jsem si zde připadal jako na pustém ostrově. Moje agrese ještě nevyprchala. Začal jsem shazovat všechno, co mi přišlo do cesty. Strhnul jsem závěsy, jedním pohybem jsem všechno jídlo smetl ze stolu, vytrhl jsem rádio ze zásuvky, aby už nehrálo tu melodii, při čemž jsem potrhal kabel a jako poslední na co jsem se zmohl, než moji agresi vystřídal smutek bylo, že jsem uchopil za hrdlo šampáňo a prudce s ním mrštil o zeď.

Po té jsem se svalil na zem a začal jsem usedavě plakat. Plakal jsem jako nikdy předtím. Ani jsem nevěděl, kde se to ve mně bere, ale šlo to samo. Po asi deseti minutách se pode mnou začala tvořit miniaturní kaluž.

Vyčerpáním jsem si lehl na bok, skrčil jsem nohy, hlavu si položil na hruď a plakal jsem dál.

Byl jsem jako malé mimino. Jen s tím rozdílem, že k nějakému malému capartovi vždycky někdo přišel a utěšil ho. Já to taky potřeboval. Potřeboval jsem obejmout. Potřeboval jsem utěšit jemnými slůvky, která hřejí po celém těle.

Potřeboval jsem cítit něčí teplo, vůni, doteky. Jenže ono nic.

Neplakal jsem kvůli Kate. Kvůli tomu, že jsme se rozešli. Kvůli tomu, že se to mezi námi takhle zvrtlo. Kvůli tomu, že jsem teď bez ní. Kvůli tomu, že mě podvádí.

Ne. Kvůli tomu ne.

Já plakal kvůli tomu, že mě podvádí s Harrym.