Tension love ≈ larry stylinson cz

17

Samozřejmě, že to četl. A pokud to přeci jen nečetl - jestli je tu nějaká možnost - určitě se o tom dozvěděl jinak.

Ještě ten večer, když jsem se vracel domů, jsem procházel jako vždy stejnou ulicí. Celkem rušnou ulicí. Ten večer byla ale přímo narvaná k prasknutí. Tolik lidí jsem tu v jednu chvíli ještě neviděl. Snad jsem si i přál, abych si vybral jinou cestu.

Všichni drželi v ruce buď telefon a nebo noviny. Navzájem se překřikovali, všude lítali blesky, jak všechno fotografovali jako paparazzi.

Kouknul jsem se do výlohy místního obchodu s různými články, novinami a výtisky. Přejížděl jsem je očima. Každý měl na titulce tu samou fotografii, akorát každá byla z jiného úhlu, jinak velká. Byl jsem na ní já a Harry.

Na fotografii to vypadalo, jak kdyby jsme se opravdu líbali, ale vždyť se nic takového nestalo, ne? Byl jsem naštvaný, jak někdo dokáže udělat něco něčím, co vůbec není pravda. Kéž by byla.

Zrovna kolem mne procházely dvě puberťačky. Jedna měla vlasy blonďaté a v ohonu a ta druhá hnědé, rozpuštěné. Listovali časopisy, smály se a navzájem si je půjčovali. Slyšel jsem je říkat slovo gay. Samozřejmě - dívali se na tu fotku. Jako většina lidí.

Rozhlédl jsem se kolem. Všichni byli tak zaneprázdnění, že si mě ani nevšimli. Možná to bylo i tím, že ta fotografie opravdu nebyla dobře rozpoznatelná. Nedělal jsem si tedy hlavu s tím, že by mě mohli identifikovat.

Dostal jsem se z toho největšího šrumu a zahlédl jsem dvě holky sedět na okraji kašny. Jedna měla hlavu schovanou v dlaních a nejspíš brečela - poznal jsem to podle toho, že se třásla. Ta druhá ji objímala kolem ramen a v ruce držela noviny.

,,Nesmíš si to tak brát," utěšovala ji.

,,Hajzl jeden," vzlykala.

Nechápal jsem, jak může jedna fotografie způsobit takový rozruch. A ještě aby kvůli tomu někdo takhle vyváděl.

Zadíval jsem se pozorněji a málem jsem vypustil duši. Srdce mi prudce bušilo. Ta holka, která seděla na kašně s hlavou v dlaních a brečela - byla Kate.

Přepadla mě panika. Klid Louisi, nevšimli si tě. Přikrčil jsem se za nejbližší strom a neodvažoval jsem se ani dýchat.

,,Proč mi to udělal? Vždyť jsme se rozešli nedávno. Může za to Louis. Jak já ho nenávidím. Mohli jsme si v poklidu žít, ale on všechno zkazil," nadávala Kate.

Tiše jsem vydechl. Co si to dovoluje, kráva jedna?

,,Už na něj nemysli. Na nikoho. Najdeš si lepšího. Však oni ještě budou litovat o koho přišli," řekla ta druhá, pomohla Kate vstát a odkráčeli pryč.

Ještě chvíli jsem se ani nehýbal, abych měl jistotu. Když už jsem si byl jistý, že je čistý vzduch, pomalu jsem se zvedl.

Došel jsem ke kašně, nabral z ní vodu a opláchl si obličej. Měl jsem vztek, ale víc ve mně vládl jiný pocit - lítost. Bylo mi líto Harryho. Jak se asi musí cítit? Proč mu všichni nedají pokoj? Co teď asi dělá? napadlo mě.

Ta noc ve mně vzbudila novou odhodlanost. Měl jsem chuť jít Harryho ochránit, pomoct mu, strážit ho, být mu na blízku. Pořád jsem si vyčítal ten večer, kdy jsem od něho utekl. Rozhodl jsem se, že už to nikdy neudělám. Dodalo mi to nové odvahy. Už jsem nepociťoval strach. Měl jsem chuť Harryho pevně obejmout a nikdy už ho nepustit.