Tension love ≈ larry stylinson cz

14

Po zbytek dne jsem pracoval na svých věcech. Bavilo mě se věnovat hudbě a ve volném čase jsem zpíval.
Ne nějak profesionálně, to ne. Ale myslím, že nějaký potenciál to snad má.

Mimo práci jsem se soustředil i na další věc. Na Zayna.

Zůstal u mně a celý den se choval tak... Zvláštně, tajně. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost, u něj to přece jen nebylo nic zvláštního.

Kolem osmé večer jsem se rozhodl, že si zajdu někam ven. Třeba na skleničku nebo na dobré jídlo. Když jsem to však oznámil Zaynovi a nabídl mu, aby šel se mnou, netvářil se nadšeně.

,,Je to tvoje věc, ale podle mně by jsi neměl nikam chodit. Nebo spíš ne moc daleko."

Zarazil jsem se a sednul si na kraj pohovky. ,,Jak to myslíš?"

,,Zkrátka..." snažil se najít vhodná slova pro uvěřitelnou lež.

,,Zayne, vyklop to!" dal jsem hlavu na stranu a založil si ruce na prsou.

,,Fajn... Jde o to, že-" přišla mu esemeska. Sklopil oči k malému přístroji a koutky úst se mu zvedly. ,,No kamaráde, není čas na vysvětlování, bohužel. Musím jít."

Ani jsem nemrkl a už se za ním zavíraly dveře.

,,Děláš si ze mě srandu?!" volal jsem marně.

Ještě chvilku jsem slyšel jeho kroky na chodníku, které pomalinku odezněly. Co to má znamenat? Už se mi ani nikam nechtělo. Usedl jsem zpátky ke stolu a oddal se své práci.

Snažil jsem se soustředit na práci, ale spíš jsem přemýšlel nad tím, co Zayn chystá.

Opřel jsem si hlavu o levou ruku a pravou vyťukával do klávesnice rytmický zvuk. Uklidňovalo mě to.

Do toho jsem poslouchal večerní zvuky z mého otevřeného balkonu.

Zdálo se mi, že slyším povědomé kroky. Ne tak kroky, jako zvuk malých kamínků, který tak dobře znám. Slýchávám ho vždy, když jdu domů - nebo když jde někdo ke mně.

Zayn? Napadlo mě jako první a zaposlouchal jsem se pozorněji.  Najednou kroky utichly. Nedalo mi to, zvedl jsem se a bosý jsem přešel po koberci až k balkónu.

Někde hluboko v mé hlavě se vynořila myšlenka: Co když je to Harry? Vybavila se mi scéna, ve které Harry stojí před mým domem s otevřenou náručí a květinou v ruce...

Počkat co? Ach Louisi! Odhrnul jsem červený závěs a posmutněl jsem. Stála tam postava v černých džínách a s kapucí na hlavě. To bude nějaký puberťák.

Zatáhnul jsem závěs a mířil si to do koupelny. Je čas jít spát...