Tension love ≈ larry stylinson cz

21

Probudily mě sluneční paprsky, které mi neúprosně svítily do očí.

Na včerejšek jsem si pamatoval moc dobře, jen jsem si nebyl jistý, jestli se to vážně stalo. Co když jsem si to všechno jen představoval? Ale je možné, že bych měl až tak živou a bujnou fantazii?

Touhle otázkou jsem se však nemusel déle trápit.

Postel se pode mnou otřásla, když se Harry překulil z jednoho boku na druhý. Ležel jsem zády k němu, ale i tak jsem věděl, že se otočil obličejem ke mně. Věděl jsem, že mi nemůže vidět do tváře, přesto jsem rychle zavřel oči. Obtočil svou ruku kolem mě a přitáhl si mě k sobě blíž.

,,Sweet creature," zpíval mi do ucha.

Zacítil jsem jemné šimrání v břiše.

Propletl jsem si svou ruku do té jeho a otočil jsem se k němu čelem. Měl rozcuchané vlasy a rozespalé oči.

Dvěma prsty jsem mu zastrčil jeho bujnou hřívu za ucho a políbil ho na nos.

,,Takže se mi to nezdálo," šeptl jsem.

,,Samozřejmě, že nezdálo..." odmlčel se. ,,Jen jestli toho nelituješ."

,,Jak bych mohl," ujistil jsem ho a přitulil jsem se k němu ještě blíž.

Uchopil mou hlavu do dlaní a zahladěl se mi do očí.

,,Jsi roztomilý, modroočko," usmál se na mě.

Nic jsem na to neodpověděl, jen jsem si tu větu přehrával znovu a pobrukoval jsem si ji v hlavě jako takovou svoji písničku.

Bohužel nic netrvá věčně. V tom nejlepším vždycky přijde něco, co vám danou situaci naprosto zkomplikuje a zkazí.

Takže když jsem se unášel proudem Harryho polibků, někdo zaklepal na dveře. Spíše na ně přímo zabušil.

,,Pane Stylesi!?" Starší, ale přesto dost zvučný hlas.

S údivem jsem se podíval na Harryho. Seděl na posteli a byl ke mně zády.

,,Běž," procedil potichu mezi zuby.

Neměl jsem ponětí, co se to děje, ale nechtěl jsem zbytečně vyvolávat rozruch. Ani jsem si nebyl jistý, jestli to mluvil na mě, nebo na ten - pro mě neznámý - hlas.

,,Kdo je to?" zeptal jsem se ho a při tom jsem si začal natahovat své džíny.

,,Asi uklízečka. To je jedno. Jdi už."

Jeho tón hlasu mě zarazil a já zůstal nehybně stát a překvapivě jsem na něj hleděl.

Musel vycítit můj pohled, protože se na mě otočil a soucitně ke mně promluvil.

,,Promiň. Tak jsem to nemyslel. Ale měl by jsi jít."

Nic jsem na to neřekl, jen jsem si co nejrychleji dopnul kalhoty a nasadil si tričko. Když jsem si chtěl nasadit svou džínovou bundu, přišel ke mně a zastavil mě v pohybu.

Vzal mi ji a jedním rychlým pohybem mi ji nasadil sám. Poté se mi na 5 nekonečně dlouhých a zároveň krátkých vteřin zahladěl přímo do očí.

Chtěl jsem se rozejít ke dveřím, ale Harry mě chytil za paži. ,,Tudy jít nemůžeš."

,,No jo, jasně," zamumlal jsem. ,,Takže...je tu nějaký tajný východ?"

Jeho pohled mě vyděsil. Oprávněně.

,,Právě že ne."

,,Aha. To potom ale nechápu, jak můžu odejít," uchechtl jsem se. Harry ale zůstal stát s kamennou tváří. To mě uvedlo zpátky do reality.
,,Oknem."

,,Co? Co jsi to řík-." Zasekl jsem se uprostřed věty. Zachvátila mě panika. ,,Ne, ne. Nechceš mi doufám říct, že mám utéct oknem, že ne?!"

,,Není jiná možnost. Já vím, že je to dost zvláštní, ale je to mimořádná situace."

,,To je šílenost...," zamumlal jsem, ale rozešel jsem se k oknu. ,,Kolik je to pater?"

,,Není to moc," snažil se mě ujistit Harry, ale neznělo to moc přesvědčivě.

Opět se ozvalo silné bušení na dveře.

,,To mám jako skočit, nebo co? Vždyť se zabiju, ale to ty asi chceš, že? Stejně by to byly se mnou jen problémy, no ne?" Rychle jsem si zakryl ústa dlaní, ale bylo pozdě. Už jsem to stejně řekl.

Sedl jsem si na parapet. ,,Promiň, nemyslel jsem to tak-".

,,Pšš, já vím. A omlouvám se. Pokud je to pro tebe přeci jen tak hrozné, můžeš tu tedy zůstat." Přešel pomalu za mnou.

,,Zvládnu to," ujistil jsem ho a otevřel jsem okno. Chladný vzduch mě praštil do obličeje. Výrazně se ochladilo.

Přehoupl jsem nohy a podíval jsem se dolů. Pravda, nebylo to tak vysoko, ale i přesto to bylo šílené. Tak na tři. V duchu jsem si odpočítával vteřiny a když jsem byl rozhodnutý skočit, Harry mě chytil za paži.

,,Počkej...,"

,,Co to děláš? To už zase nemám skákat?" vyštěkl jsem na něho.

Přitáhl si mě k sobě a dlouze mě políbil.

Potom jsem jen zaslechl klíče v zámku a o pár vteřin později jsem letěl vzduchem. Skutečně jsem padal asi 4 vteřiny, ale zdálo se mi to jako věčnost.

Dopadl jsem na všechny čtyři jako kočka. Do kolen a dlaní se mi zabodalo asi tisíc malých kamínků. Otřepal jsem se a vzhlédl jsem. Ze zdola to opravdu nevypadalo tak vysoko. Chtěl jsem na Harryho zavolat, že jsem to přežil, ale okno už bylo stejně zavřené.

Rozešel jsem se tedy sám po silnici směrem... Vlastně ani nevím kam. Šel jsem a šel jen tak a vnímal jsem pachuť Harryho na svých rtech.