Percy Jackson Fanfiction

Kapitola 4

Když jsem zase bylo trochu při smyslech, ucítila jsem, že na mě neprší. Slyšela jsem praskání v krbu, ale nedokázala jsem rozpoznat, kde to vlastně jsem. Poslední, co jsem si uvědomila, byla měkká věc, na které jsem ležela a drasavou zimu. Pak jsem opět upadla do komatu.

............

Když jsem se probrala a otevřela oči ( Teď už to šlo), uviděla jsem obrovskou mramorovou místnost. Nosné sloupy vypadaly jako by je někdo vyrval přímo z srdce Parthenonu. Byla to nádhera. Někde v další místnosti musel stát krb. Poznala jsem to podle praskání a tepla. Už jsem tolik nemrzla. Až teď jsem si všimla, že mám na sobě klučičí mikinu lakrosové barvy. Já jsem v nebi? Zeptala jsem se sama sebe. Přesvědčilo mě když jsem uviděla krásného blonďatého chlapce jak ke mě přichází z vedlejší místnost. ,,Jak je ti?" zeptá se sametovým hlasem. A já na něj jen zírám jako idiot. ,,K-kde to jsem?" vykoktam. ,, Jen klid jsi v Poseidonevě srubu. Našel jsem tě v aréně. Ležela jsi tam polomrtvá. Třásla ses zimou. Chtěl jsem tě donést na ošetřovnu, ale bylo moc pozdě všichni už spali a...." ,, Počkat" vyjeknu, ,, a co dnešní trénink?" zeptám se zděšeně. ,, Jen klid. Odvolali ho. Stejně jako vyhlásili zakaz vycházení ze srubů. No asi tady budeš muset zůstat dokud se ta bouřka nepřežene. Zlobíš se moc? " zepta se zničeně. ,, Ne nezlobím. Měla bych? Jak jsi mě vlastně našel?" zeptám se zvědavě. Posadím se a on si sedne vedle mě. ,,No vlastně jsem měl v plánu jit spát, ale vzpomněl jsem si, že musím jít uklidit ještě ty figuriny. Tak jsem si natáhl mikinu a vyšel jsem do deště. Když jsem došel do arény ležela jsi shroucená u podstavce figuriny a kolem tebe pobíhal pejsek." ,, Kde se Charley?!" vyhrknu zděšeně. ,,Myslíš to štěně? To uslo u krbu. Myslím, že by se mělo prospat. ,,Děkuju. Moc ti děkuju. Řekneš mi co bylo potom?" špitla jsem. ,,Jistě. No zatáhl jsem figuriny do krytu. Zvedl jsem tě ze země a chtěl tě odnést na ošetřovnu, ale ve dvě ráno všichni spali. A já tě nemohl nechat bez dozoru. Tak jediné, co mě napadlo bylo, že tě vezmu k sobě. V noci ses probudila. Něco jsi říkala, ale nerozuměl jsem ti. Pak jsi se začala silně třást. Měl jsem o tebe strach. Víc dek než dvě tu nemám. V obou si byla zabalená, takže se dostavame k tomu proč bys měla být naštvaná. Pořád jsi na sobě měla to promočené oblečení. Proto ses tak třásla. Takže jsem no... Musel jsem tě převlíknout. Tak jsem ti sundal triko a navlíkl jsem ti svoji mikinu. Vím, že to byla blbost, ale v tu chvíli jsem nevěděl co mám dělat. Máš plné právo se zlobit." dořekl smutně. ,, Ale já se nezlobím. Děkuju, zachránil si mi život. Myslím, že bych asi umřela na podchlazení." nebo na blbost pomyslela si. Kajícně se usmál. ,,Rado se stálo. Jsem ti vděčný, že na mě neřveš." rozesmála jsem se. ,,To by bylo nefér. Mimochodem máš úžasnou mikinu. Je vážně parádní. Díky." ,, Můžeš si ji nechat." řekl s úsměvem. ,,Neboj pak ti ji vrátím." řeknu a odklonim obličej, aby neviděl, že jsem zrudla. Povzdechne si. ,,Promiň." zamumlá. Vstane. ,,Počkej." vyhrknu zděšeně. V tom mě bodne v žebrech. Sesunu se na postel. Nemůžu dýchat. Zatmi se mi před očima. Najednou ucítím na zápěstí tlak něčí teplé dlaně. ,,Clary? Clary? Slyšíš mě? No tak." ,,Nemůžu dychat." zasýpu sotva slyšitelně. Pohladí mě po tváři. ,,Clary klid. Zkus se nadechnout. Nebo potřebuješ pomoc dýcháním z úst do úst?" řekne a já vyprsknu smíchy. ,,Už můžeš dýchat?" přikývnu. Usměje se. ,, Dobrý způsob jak člověka donutit dýchat." zašeptám, skloni se, protože je asi o dvacet cenťáků vyšší, a zastrčí mi vypadlé vlasy z ohonu za ucho. ,,Pověs mi o sobě něco." zaprosim. ,,Co bys chtěla slyšet?" ,, Jak ses dostal sem? Jak si poznal, kdo je tvůj božský rodič? Proč jsme vlastně tady?" vychlím ze sebe. ,, Dobře. Dobře. Jen klid. Řeknu ti všechno co budeš chtít vědět, ale lehni si a musíš něco vypít a sníst." Řekne s usměvem. ,, Ale já nemam hlad." protestuju, ale ve stejnou chvíli, co ta slova vyslovim, mi zakručí v břichu. Sebastian se zase směje. ,,Dobře. Tak co takhle. Sedneme se ke krbu. A dáme si snídani." ,,Myslíš, že je to dobrý nápad?" nevím jestli se dokážu postavit. Dodám v duchu. ,,Je to parádní nápad." zazubí se. A než stihnu postřehnou, jak to udělal, drží mě v náruči. A nese mě do kresla u krbu. Zírám na něj úplně vyděšeně. Usměje se ještě víc. Pak mi něco dojde. Stojí nad křeslem, ale neposadí mě, jen mě drží. Opatrně se opřu o jeho hrudník. V té mikině to sice nejde vidět, ale pod dlanemi citim napínající se svaly. V tu chvíli mě Seb pustí. Teda vlastně jen moje nohy. Opatrně mě posadi do kresla. A zmizi. A ja jen zdrceně koukám. Moc mě mrzí, že mě pustil. Když se vrátí, nese dva talíře. ,,Co by sis dalala?" zeptá se neutralně. ,,Nemám hlad." odpovim. ,,Co se děje?" zeptá se vyjeveně. ,,Bolí tě něco? Clary?" ,,Nic mi není." odpovím smutně. V tom mi něco dojde. Je tady jen jedno křeslo. Zvednu se z křesla. V tu samou chvíli Sebastian vyhrkne ,,Co blbneš? Zůstaň sedět!" ,, A ty budeš sedět na zemi. Jasně. Na to zapomeň! Můžu si sednout na zem taky." ,,Ani náhodou! Nestaral jsem se o tebe, abych tě teď nechal mrznout na zemi. Co se sakra stalo? Vždyť ti chci jen pomoc." vyštěkne rozhořčeně. Vyděsím si. Instinktivně o krok couvnu. Ale nepodaří se mi udržet rovnovahu a zhroutim se k zemi. ,,Promiň." řekne, zděšený sám ze sebe. ,,Neboj se. Já ti neublížím. Přísahám." položí talíře na stolek vedle křesla a dojde ke mě. Opatrně mě zvedne ze země a přitáhne si mě na hruď. Pak si sedne do křesla a já mu trůním na klíně. ,,Chceš o mě ještě něco slyšet? Nebo jsem tě moc vyděsil?" ,,Povídej" vyzvu ho. Opřu si hlavu o jeho hrudník. Pak vyděšeně kouknu na jeho kamenný obličej. Usměje se na mě. A mi se po tváři rozlije úsměv. Za zvuku praskání dřeva v krbu a kapek dopadajících na střechu začne vyprávět.