Percy Jackson Fanfiction

Kapitola 10

Clary

Když jsem procitla z neklidneho spánku, došlo mi, že neležím na polštáři. To na čem jsem ležela (hlavou a měla jsem přes to přehozenou ruku) bylo svalnaté a hřálo. Bylo to pohodlnější než polštář. Nenapadalo mě však co by to mohlo být. Otevřela jsem tedy oči a zjistila, že ležím na Sebastianově hrudi. Pořád pravidelně oddechoval takže bych odhadovala, že spí, ale nejsem si jistá, protože mě pevně objímal a myslím si, že ve spánku by jeho stik nebyl tak silný. Najednou na mě zpod víček vykouknou nádherné oči v barvě moře. Sebastian mě pohladí po vlasech a já slastně přivřu víčka. ,,Jak je ti?" zašepta. Otočím obličej k němu. ,,Zlobiš se moc?" zeptám se taky šeptem. ,,Proč bych se měl zlobit?" nasadí nechápavý výraz. ,,Za tu scénu co jsem stropila." zamumlam a sklopim pohled. ,,Clary?" chce abych se na něj podívala, ale já nemůžu. Nedokážu se mu dívat do očí. ,,Já se rozhodně nezlobím, jen jsem se o tebe bál. Nevěděl jsem co mám dělat." přizná se smutně. ,,Omlouvám se." zašeptam. Chytne mě za bradu a zvedne mi obličej k sobě tak, že se na něj musím podívat ,,Neomlouvej se. Není to tvoje chyba. Každý míváme noční můry. Ale to asi nebude ledajaká noční můra, že? Říkala asi, že už to znova nezvladneš. Zdá se ti často?" přikývnu, zhluboka se nadechnu, abych jsou odpověď rozvedla, ale Seb mě zarazí. ,,Nemusíš o tom mluvit." řekne jemně. ,,To je dobrý. Řeknu ti to jestli chceš." přikývne. Posadím se vedle něj a začnu . ,,Dobře. Tenhle 'sen' se mi zdá už asi pět měsíců. Nejmíň jednou za týden. Překvapilo mě, když se mi do teď nezdál. Říkala jsem si, že jsem se ho třeba konečně zbavila, ale ne." zhluboka se nadechnu a pokračuju. ,,Zdá se mi, že stojím uprostřed zrcadlové místnosti a z repráku, který není vidět se ozve hlas. Nevím čí, ale nutí mě si vzít si pistoli, která se při těch slovech objeví na zemi a řekne: *Vyber si! Buď budeš zabíjet lidi tak jak ti je pošleme nebo se budeš dívat jak postupně umírájí všichni na kom ti záleží. Při každém protestu někdo umře.* Nikdy tu pistol nezvednu dobrovolně. Proto se přede mnou objeví má nejlepší kamarádka a křičí o pomoc. Mě se kolem nohou obtočí železné řetězy a nutí mě zůstat na místě. A ona je zavřená v nějaké skleněné bedně a hoří. Pak se znovu ozve ten hlas: *Chceš aby všichni, které tam miluješ umřeli s vědomím, že si tam jen tak stala a nezachranila je?* když začnu křičet, že ji zachráním, objeví se přede mnou první oběť a pytlem na hlavě. *Zabij ho a zachráníš ji.* pak pytel zmizí a objeví se pod ním zničený obličej mého otce, ale včera tam nestál on, ale..." podívám se do jeho očí a pak sklopim pohled na svoje ruce. ,,Stál si tam ty." vydechnu tiše. ,,Sherly se začala dusit a ty si tam stál zmlácený, pořezaný a upiral si na mě prosebný pohled a řekl si "Prosím zabíj mě už." a z repráku se zase ozval hlas *Udělej to. Ušetři ho bolesti. Má v sobě jed. Umře tak jako tak.*" po tváři se mi začaly kutálet slzy. "Dobře!" zakřičela jsem "chcete smrt máte ji mít." Pak jsem vzala pistol a šla k tobě. "Promiň." zašeptala jsem otočila jsem hlaveň zbraně k sobě, zamiřila si na srdce a vystřelila. Pak jsem se probudila. Bylo to poprvé co jsem z té pistole vystřelila." vzlykla jsem a podívala se do těch jeho nádherných očí. Vyzařovala z nich spousta emocí, ale jedna byla naprosto nejviditelnější a to.... Obdiv. Z očí mi padal vodopád slz. Sebastian si sedl a přitáhl si mě do náruče. Sedeli jsme tiše v objetí, já se pomalu uklidňovala. ,,Můžu ti nějak pomoc?" zeptal se opatrně. Přikývla jsem ,,Zapomeň na to. Prosím. Nechci aby ses na mě dival jako na chudinku." ,,To ani v nejmenším nehrozí. Ale pokud si to přeješ, dobrě." ,,Jdeme trénovat?" usmál se na mě ,,Jistě. Je po půl deváté. Do dvanácti můžeme trénovat. Pak můžeš pomoc balit." zazubi se. ,,Paráda" zářivě se usměju. ,,Jdeme makat."

......

Je půl jedné. Trenik máme za sebou a docela se zlepšuju. Ikdyž jak v čem. Dala jsem si sprchu a teď sedím na posteli a balim věci, které mi Seb podává. Oblečení nebali. Jede domů jen pár hodin takže je to zbytečné. Má jen příruční tašku. Seb promluví a tím mě vytrhne z proudu myšlenek. ,,Tvoje kufry by měly dorazit do tří. Co chceš mezitím na sebe? Nenechám tě po táboře chodit jen v kraťasech a tričku. Bude ti zima." dojdu ke skříni. ,,Tak ukaž co tady máš za poklady." zazubim se na něj. ,,Hmm. Chtěla by slečna něco konkretniho?" ,,Nechám to na Vás, sire." okamžitě přistoupim na jeho hru. Vytahne ze skříně vínové tilko. Přiměří mi ho. Samozřejmě je mi velké, končí mi někde v půlce stehen a já dostanu nápad. ,,Máš černý pásek?" ,,Jo. Proč?" Vytahne ho ze skříně a podá mi ho. Chytnu tílko a pásek a rozběhnu se do koupelny. Přes rameno jen zavolám ,,Uvidíš!" zavřu za sebou dveře. Sundám si moje oblečení. Oblíknu si tílko, převážu ho v pase páskem a vytvořím úžasné šaty. Popadnu svoje oblečení a vrátím se. Sebastian sedí nedočkavě v křesle u okna, natočený směrem ke dveřím. Vejdu do pokoje, hodím svoje věci na postel a provedu otočku. Sebovi oči září nadšením. ,,Wau to se ti vážně povedlo." zářivě se usměje. ,,Že jo!" vyhrknu radostně. ,,Už to chce jen jednu věc" začne se prohrabovat věšákama ve skříni, která je zabudovaná do zdi. Vyndá něco černého a podá mi to. Je to kožená bunda. ,,Tak ta je naprosto dokonalá" vydechnu úžasném. Oblíknu se a udělam další otočku. ,,Parádní" ohodnoti náš vytvor Seb. ,,Teď pojď někoho ti představím." Seb si natahne mikinu a vede mě ven. Vyjdeme po týdnu ze srubu, venku svítí sluníčko, ale je zima. Seb mě vede ke srubu, který zdobí zlatě malované slunce a luk se šípy. Je to Apolonův srub. Zaklepe na dveře. Přijde otevřít dívka, která je o něco vyšší než já. Má hnědé vlasy po ranema. Na sobě má černé elasťáky a šedivé triko. V ruce drží mikinu s logem Rammstein. Dívka se zařivě usměje ,,Clary, toto je Mikie. Apolonova dcera."