Ponypasty

Silent Ponyville 2, Kapitola 1

"Jak to vydává zvuk?" malá klisnička stála jako hypnotizovaná a poslouchala něžnou hudbu konejšící její ouška. Malá krabička před ní hrála melodii, která jí připomínala anděly. Teplé tělo vedle ní se k ní přiblížilo a přitulilo se k ní.

"Sama pořádně nevím," řekla straší klisna starostlivým hlasem, který mladší klisničce připadal, jako by se jí i on snažil obejmout. Její hlas byl měkký a jemný, "ale je to jako hudební nástroj. Když je správně naladěný, dokáže vydávat příjemné tóny."

"Ale tohle hraje jen jednu skladbu..." dumala koukající klisnička, uklidněná teplem druhé. "A... zní docela smutně..." přitulila svou hlavu k tělu větší klisny, kde si jí mohla opřít.

"Ano, je pravda, že zní smutně." Usmála se starší klisna hřejivě a její dlouhá hříva spadla klisničce do obličeje. Klisnička se zahihňala, protože jí hříva šimrala na obličeji, ale pak ji odhrnula a dál se usmívala na krabičku, "Ale tahle hrací skříňka je... pro mě velmi důležitá." Povzdechla si šťastně starší klisna.

"... Líbí se mi." Usmála se klisnička, zavřela oči a poslouchala melodii, která jí něžně hladila ouška. Nemohla si pomoct, ale prostě se jí moc líbila.

"Prosím, nikdy nezapomeň... že tě miluji..." hlas starší klisny najednou pohasl jako plamen svíčky.

"Já vím, mami... Taky tě miluji." Tulila se šťastně klisnička ke své matce. Starší klisna ztichla, ačkoli se k ní její hříbě stále lísalo. Okolí pohltilo ticho a jediný zvuk, který stále bylo slyšet, byla uklidňující hudba hrací skříňky.

"... Mami?" přerušila klisnička ticho, ale brzy se zase vrátilo. Melodie ze skříňky začala zpomalovat, takže bylo slyšet každý jednotlivý tón. "...Mami..." ozvalo se znova a klisnička zvedla hlavu, aby se mohla na svou matku podívat. Straší klisna však neodpovídala.

"Mami... řekni něco..." prosila klisnička, která teď do své matky ryla kopýtky, aby na sebe upozornila. Tělo klisny však bylo znatelně chladné a třáslo se jak želatina. Ležela na zemi s rozcuchanou hřívou, její srst začala šednout a její tělo kopírovalo povrch podlahy.

"Mami!" křikla klisnička a stále zarývala svá kopyta do matky, zatímco melodie skříňky stále zpomalovala, oznamujíc klisničce, že něco není v pořádku. Trochu od klisny odstoupila a podívala se na svá kopyta, která byla najednou potřísněna krví. Tělo klisny uvadalo před očima a pod ním se začala rozlévat kaluž krve.

"Mami... Mami... MAMI!" vykřikla klisnička a z očí se jí začaly řinout slzy, začala cloumat s tělem její matky, aby jí mohla říct, že všechno je v pořádku. Hudba ze skříňky přestala hrát.Tělo matky hříběte se proměnilo v prach, který začal vířit vzduchem, a nezbylo po něm nic než ona krvavá louže.

Klisnička se klepala a plakala, slzy jí zmáčely tváře. Dotkla se krve na podlaze a snažila se zaregistrovat jakýkoli náznak tepla, který by ji přesvědčil o tom, že tu její matka stále byla.

Krev byla ledová, bez známek jakéhokoli života.

Skříňka opět začala hrát, ale už nehrála onu smutnou, ale nádhernou skladbu. Místo toho vydávala hrozivý syčivý zvuk, jako by v ní byly včely. Klisnička vzhlédla do temnoty před sebou a celou ji pohltil strach.

V temnotě zazářily rudé oči. Když se to přiblížilo, značně to klisničku převyšovalo, své tělo to však stále schovávalo v temnotě. Bytost otevřela tlamu, kde se po okrajích vyjímala zářivě bílá, avšak uprostřed bylo naprosto černo. Přítomnost bytosti klisničku znehybnělo, nemohla se pohnout, nemohla dýchat, byla tou bytostí naprosto paralyzována. Jedním ladným pohybem bytost jejich vzdálenost překonala.