Death it began

23) První setkání

Děj se teď bude odehrávat v minulosti, ale předtím, než někdo prošel portálem.

,,Víš co je za den Alison?" Zeptal se mě otec. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Byla sobota odpoledne. Zdálo se mi, že je to den jako každý jiný, ale nebyl.

,,Ne nevím, co se dnes má dít?" Otec se ke mě přiblížil se křivím úsměvem na tváři. Začala jsem se bát, takového jsem ho ještě nikdy neviděla, nebo si to alespoň nepamatuji.

,,Dnes je výročí vraždy tvé matky," řekl a z tváře mu zmizel ten škleb. Jeho tvář však nebyla ani smutná.... spíš šílená. ,,Navíc je ti už 16 a já mám s tebou nové plány."

Byla jsem zmatená. Moje matka nebyla zavražděna, zemřela na rakovinu, to mi alespoň řekl. Na prázdno jsem polkla a až po chvíli promluvila : ,,o jakých plánech to mluvíš?" 

Zase ten jeho škleb. ,,To se v  čas dozvíš," řekl a chytil mě za paži, já jsem se mu však vysmekla. Zlostně ,,zavrčel" a vlepil mi facku. Dotkla jsem tváře. Cítila jsem štiplavou bolest. Nechápavě jsem se na něj podívala. On mě zničeho nic popadl za vlasy a jehlou mi vmáčkl nějaký obsah do krku. Po chvíli jsem začala ztrácet vědomí...

Probudila jsem se v zapáchající ,,cele". Netušila jsem co se to tu děje, ale jedno bylo jisté jic dobrého. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byl to bílý pokoj ve kterém byla koupelna a postel, nic víc. Byly tu zamčené dveře a z jedné strany pokoje byly mříže, kterými bylo vidět do druhého pokoje. Sakra do čeho jsem se to namočila. Vzpomněla jsem si na otcovu tvář, že by tohle naplánoval? Ale proč? A co chce se mnou dělat? Nevím proč, ale začalo mi to tu být povědomé, jako bych tu už někdy byla, nebo se mi to jen zdá?

,,To už je rok pryč?" Ozval se vedle mě chlapecký hlas. Podívala jsem se tím směrem. Byl to kluk v mém věku stál u mříží a pozoroval mě.

,,Jak jsem se sem dostala a proč tu jsem?" Zeptala jsem se.

,,Takže sis ještě nevzpomněla?"

,,A na co?"

,,No třeba na minulý rok. Nic? Tak já ti osvěžím paměť. Řekla jsi mi, že jestli se znovu setkáme a nebudeš si na mě pamatovat, tak ti mám říc klíčové slovo."

,,A to je?"

,,Krystal," řekl a mě naplnila vlna zvláštního pocitu. Pocitu bolesti a utrpení. Vzpomněla jsem si na všechny netvornosti, které mi otec provedl. Nebylo jich zrovna málo. A hlavně ani to nebyl můj otec.

,,Justine...." řekla jsem potichu s úlevou v hlase. ,,....myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím."

,,Říkal jsem ti, že tu na tebe počkám, ne že bych měl na vybranou," zakřenil se tak jak to vždycky dělával. Přešla jsem za ním ke mřížím a dotkla se rukou jeho tváře. On se dotkl mé ruky.

,,Rok byla dlouhá doba, řekl potichu."

,,Mě to ani nepřišlo. Víš co mají v plánu?"

,,Co mají v plánu udělat se mnou? To nevím, ale o tebe mám strach Demetri má chce udělat s tebou něco velkého. Zaslechl jsem, že to připravují přes více než 10 let. Vážně se o tebe bojím, kdo ví co ti chce udělat."

,,Dokud v tom nehraje žádnou roli ten krystal, tak to nebude tak strašné. Snad. Justine viděla jsem co se stalo těm na kterých krystal zkoušeli, nikdo to nepřežil. Nikdo. Ta bolest kterou cítili, ta bolest byla téměř hmatatelná," strachy a opovržením jsem se otřásla.

,,Slibuji, že nedopustím, aby ti něco provedli," řekl Justin.

,,Já vím, ale nevím jestli se mám bát jen o svůj život," řekla jsem.

,,O mě si nedělej starosti," usmál se a jemně mě políbil.