Death it began

18) Nenáviděná

 ,,Ruce vzhůru," zařval muž kolem 35 let (luminiscent) stojící vedle Demetriho. Demetri mě zaraženě pozoroval, asi jsem ho překvapila svou návštěvou. Položila jsem zbraň před sebe na zem a dala ruce nahoru na důkaz, že se vzdávám.

,,Co tu chceš Alison. Je mi jasné, že jsi už dávno odhalila naší minulost."

Krutě jsem se usmála. ,,Minulost mi je u prdele. Zajímá mě jen budoucnost a tu získám u tebe. Ti hloupí lovci mě už začínali štvát."

Demetri se zasmál. ,,Skloň tu zbraň Wiktore. Konečně jsi dostala rozum Alison, začínalo to vypadat, že ten boj sama se sebou nikdy nevzdáš, tak tam nestůj jak tvrdé y a pojď dovnitř. Představím tě se svými lidmi."  

********************

(Minulost)

,,Říkáte, že se to bude jen zhoršovat?" zeptal jsem se podrážděně.

,,Není žádná šance na přežití," řekla doktorka. Věděl jsem, že mi Lidia- doktorka nelže, nechtěl jsem však tomu věřit, tohle nemohl být přeci náš konec. Už to je rok, co se objevila první vlna mrazu. Přežil jsem to jen díky té dívce. 

Téměř nic nefungovalo. Elektřina fungovala jen díky zásobám, které tu byly, z nějakého důvodu se celá země nemohla zmátořit z té velké rány. Tolik lidí zemřelo a kdo nezemřel buď byl nakažen, nebo zraněný.

,,To mi chcete říct, že nám nezbývá nic jiného než čekat, až všichni zemřeme?"

,,Ne tak docela," řekla tiše doktorka. Nadzvedl jsem obočí. Vážně jsem nechápal, proč se chová tak tajuplně.

,,Pojď za mnou, něco ti ukážu," řekla potichu a já ji následoval. Vedla mě do sektoru 7. Nic jsem o něm nevěděl, jen to že je do něj přísný zákaz vstupu. Ani mě nezajímalo proč. Doktorka otevřela pomocí kódu kovové dveře. To co jsem uviděl bylo nepopsatelné, jako z pohádky. Všude byly rostliny, ale ne takové jako znám. Nejsem zrovna znalec, ale neřekl bych že je to z této planety. Udiveně jsem se zadíval na Lidiu.

,,Jo já vím, když jsem to viděla poprvé, tak jsem se tvářila podobně a to jsi to neviděl v noci."

,,Ale odkud se to bere?"

,,To nevíme přesně, každopádně ani jedna z těchto rostlin nepochází z této planety." 

,,Co tím chcete říct?"

Lidia se jemně usmála. ,,Pojď za mnou." Dovedla mě až ke zvláštnímu kruhovému sloupu.

,,Je to nějaký portál. Spolkne to věci, které se již nevrátí, jednou za měsíc se sám otevře a jednou za rok se sem jedna z těchto rostlin ,,teleportuje", párkrát to byla i zvířata. Máme takovou teorii, že ta planeta, odkud toto všechno přichází je obyvatelná."

,,Řekl bych, že mi to neříkáte jen tak, máte k tomu nějaký důvod. Můžu hádat, chcete zjistit, jestli je ta planeta obyvatelná."

,,Ano to bych si přála, jenže mí kolegové se bojí někoho tam poslat. Bojí se nejhoršího, toho že by se již ten koho tam pošleme nevrátil. Je to však jediná šance."

Přikývl jsem. Měla pravdu. ,,Budu dobrovolník, určitě se najde ještě někdo další."

,,Doufám, že máš pravdu." řekla Lidia. Byl jsem odhodlaný udělat cokoli, co by nás zachránilo....

***********************

(Současnost)

,,Lež v klidu," řekla potichu doktorka. Zastrčila si blonďaté pramínky vlasů za uši.

,,Nic mi není," řekl jsem naštvaně. Kurva co se to dělo.

,,Jo to určitě, musím  vyndat tu kulku z nohy a zastavit krvácení, nepočítej s tím, že začneš hned zítra běhat jak rybička. Měl jsi štěstí. Myslím, že tě Alison nechtěla nijak vážně poranit."

,,Vážně?" Zeptal jsem se ironicky.

Lidia- doktorka zamyšleně přikývla. ,,Je to čistá rána, je vidět, že tě střelila ruka nadaného střelce.  Je dost nepravděpodobné, že by nevědomě minula kost."

,,Prostě jsem měl štěstí."