Death it began

12) Společná minulost

Převlékla jsem si mokré oblečení a poté šla za Mrcusem. Chtěl si se mnou promluvit. I když to byl můj otec nebrala jsem ho tak. Ano pamatuji si na něj a ano záleží mi na něm, ale prostě... spoustu let jsem věřila, že můj otec je Demetrij, nebo jak mu teď mám říkat a celou tu dobu jsem ho měla ráda, žila jsem však ve lži, nic na něm nebylo opravdové. Nenáviděla jsem ho. Zničil mi život. Zničil ho mě i mé rodině.

,,Alison?" Řekl Marcus, když si mě všiml, jak stojím u dveří.

,,Chtěl sis se mnou promluvit," řekla jsem potichu.

,,Ano. Posaď se prosím."

Přešla jsem ke stolu a posadila se na židli. Ruce jsem si založila do klína. Nemohla jsem setřást ten pocit, že se nacházím v nějaké výslechové místnosti. Upřímně cítila jsem se nervózně.

,,Mám takový pocit, že něco přede mnou tajíš," řekl s ustaraným pohledem. Dobře jsem věděla, co tím myslí. Akorát jsem oddalovala nevyhnutelné. Mlčela jsem, prostě jsem se nechtěla vracet k bolestivým vzpomínkám.

,,Chci aby jsi mi řekla o Ba... o své matce, co jí ten parchant udělal."

,,Nemyslím si, že chceš slyšet co se stalo..." řekla jsem tiše.

,,Všechno je lepší než nevědomost."

Myšlenkami jsem se vrátila ke dnu, kdy má matka zemřela, nebo spíš ke dnu kdy jí zabil. 

,,Určitě víš, že náš dům podpálil Demetri, ale už nevíš, že nebyl na všechno sám. Patřil do skupiny lidí, kteří si říkali spravedlnost. Byla to skupina vědců, kteří se připravili na apokalypsu. Všichni si mysleli, že nám pomáhají, ale ve skutečnosti, chtěli vytvořit armádu, se  kterou by dobili svět. Asi nechápeš, jak to souvisí s  tím, že Demetri zapálil náš dům, ale právě to je na tom to nejdůležitější. Spravedlnost hledala možnost, jak zajistit, aby ji lidé poslouchali. Našli mě. V lékařské zprávě bylo, že z neznámých důvodů trpím na ztrátu paměti a nemohli zjistit, proč jsem imuní proti různým nemocem. Jednou, když jsem byla na vyšetření se tam objevil nový doktor a tehdy objevil krystal, který jsem nosila na krku. Řekl, že si ho půjčí, protože se domnívá, že je velice cenný a taky že byl. Ukázalo se, že má krystal zvláštní vlastnosti a také, že když jsem ho neměla na sobě, tak má nemoc záhadně zmizela. Ten doktor ho začal  prozkoumávat pečlivěji a zjistil, že krystal nedokáže jen léčit, ale i měnit buňky. Tato správa se dostala ke Spravedlnosti a ti se rozhodli získat krystal a využít ho ve svůj prospěch.Několik let testovali krystal na zvířatech, potom se však rozhodli vyzkoušet člověka. Chtěli krystal vyzskoušet na někom, kdo se s ním už dřív setkal. Chtěli ho testovat na mě...." zhluboka jsem se nadechla.

,,Demetri se zpočátku snažil přesvědčit mou matku, aby na mě mohli udělat nějaké testy. Nabídli jí i peníze, ona však odmítla. Demetri neviděl jinou možnost, než mě odvést násilím, a proto zapálil ten dům. Tebe se zbavili, jako první a mě a matku odvedli pryč. Snažili se jí dát několik nabídek, ona však vždy odmítla, a tak ji zabili. Jelikož byl Demetri velice vážený ve světě, tak nebylo problém zařídit mou adopci. Otec byl přeci v kómatu a nikdo si nemyslel, že se probere." Ucítila jsem, jak mi na ruce přistála slza.

,,Já... moc mě to mrzí...." řekl Marcus rozrušeně.

,,To je v pořádku. Ty za to nemůžeš," řekla jsem a setřela si slzy. Nějakou dobu bylo ticho. Ani jeden z nás nepromluvil. Nebylo o čem mluvit. Marcus žil pomstou, za to já žila v naději. V naději, že tohle šílenství přežijeme. 

,,Ehmm... zítra je toková schůze všech gangů, nebo jak nám to říkáte. Je to spíš takové výročí, našeho založení. Každopádně, bereme to velice vážně, a proto bych chtěl abys tam šla se mnou. Spoustu z nás nechápe pravý význam, toho co děláme. Nejsme žádná partička vraždících maniaků, jejichž úkolem je vyvraždit luminiscenty. Jde nám o jediné, o mír, ale také o pomstu. Musíme zničit, ty co jsou na straně ,,Spravedlnosti". Jsou jak naprogramovaní vojáci, všude po sobě nechávají spoušť. Chci aby jsi tam byla se mnou. Nejen pro to, že jsi má dcera, ale proto, že jsi jasným příkladem luminiscenta, který se dokázal postavit Demetrimu."

,,Dobře, kdy se to vaše setkání koná."

,,Zítra večer," řekl Marcus a usmál se. Přikývla jsem a vstala od stolu. Zamířila jsem do svého pokoje, než jsem však stačila zavřít dveře, vešel dovnitř Justin. Než jsem stačila protestovat, tak mě políbil. Byl to jen letmí polibek, ale i přesto úžasný. Nadzvedla jsem obočí a zkřížila ruce na hrudi. Justin se zeširoka usmíval.

,,Potřebuješ něco?" 

,,No vlastně ani ne. Chtěl jsem tě jen vidět..." řekl Justin.

Povzdechla jsem si. ,,No tak jsi mě už viděl a už můžeš zase jít," řekla jsem a posadila se na postel. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem na něj hnusná. Na Justinovi mi záleželo. Byl pro mě jediným štěstím, jedinou útěchou v tomhle zatraceném životě. 

Justin si sedl vedle mě na postel. Ucítila jsem, jak postel pod jeho váhou klesla. 

,,Co se děje?" Zeptal se no... řekla bych, že ustaraně.

,, Je toho na mě moc. Všechny ty vzpomínky se mi vrátily, ale pořád mám pocit, jako by mi nějaký kus pořád chyběl."

,,Dobře vím jak to myslíš. Já to cítím stejně.  Vím, že asi úplně nechápeš, co tím chci říct...."

,,Ne vlastně to tak nějak chápu. Já... tak nějak se mi zdá, jako bych tě znala mnohem déle, než ve skutečnosti. Jako bys patřil do mé minulosti. Asi se ti to zdá bláznivý..."

,,Vlastně vůbec ne... Víš ve skutečnosti jsem nepřišel jen kvůli tomu, že jsem tě chtěl vidět... Nevím jak ti to mám říct. Dusím to v sobě, tak dlouho, nikomu jsem to ještě nikdy neřekl. Nikdy se totiž neobjevil člověk, který by to pochopil, teda až dokud ses neobjevila ty."

,,Justine. Co je to?"

Justinův obličej byl napjatý. ,,Byl jsem taky v laboratoři. Mám také vytetované číslo na boku," řekla a vyhrnul si tričko. Naskytl se mi přímí pohled na jeho břišáky. Na co to sakra myslím. Justin mě potřebuje. Zalétla jsem pohledem k jeho vytetovanému číslu. Roztřásla se mi ruka číslo 56721. Subjekt 56721. Dotkla jsem se jeho kůže a hned ruku dala na stranu. Po tváři mi stekla slza. Vzpomněla jsem si, jak mě testovali.

,,Víš co to znamená," řekl s poznáním.

,,Ano. Já nosím číslo 5267. Byla jsem první lidský pokusný králík..."

,,Já.. to jsem nevěděl," řekl provinile Justin. Asi ho mrzelo, že nahodil tohle téma.

,,Já to až do nedávna také nevěděla. Jedno však nechápu. Všechny své vězně, vždy přeměnili v luminiscenty."

,,O to právě jde, u mě se jim to nepodařilo. Jsem imunní."

Překvapeně jsem se na něj zadívala. Křivě se usmál. ,,Moji rodiče byli, také jejich vězni. Byli, také imunní a proto je zabili. Demetri je zabil. Chtěl zabít i mne, ale někdo mě odtamtud dostal. Nepamatuji si, kdo to byl, ale vzpomínám si na tvé číslo."

Usmála jsem se. Asi už vím, proč mi je Justin, tak povědomí. Dost se změnil od svých dvanácti let. ,,No ale já si na tebe vzpomínám. Když jsem tě poprvé potkala, tak to bylo naštěstí pro tebe v době, kdy mi Demetri musel promazat paměť. Na všechno jsem si však už dávno vzpomněla, to však Demetri nevěděl. Měla jsem vymyšlený dokonalý plán k útěku... Demetri byl však netvor a tak chtěl abych měla další hnusné vzpomínky na něj, které stejně zapomenu. Chtěl tě zabít. Pro jeho smůlu jsem to však věděla dřív, než to stačil uskutečnit. Myslel si, že jsem ho s jeho ,,kolegy" neslyšela, když se bavili o svém plánu. Nemyslela jsem... Byla jsem však rozhodnutá ti pomoct. Tak jsem se jednou vloupala do tvé cely a dostala tě ven, když se to Demetri dozvěděl dost zuřil."

,,Jak to, že si nic z toho nepamatuji?"

,,To nevím. Možná přece jen má na tebe ten krystal nějaké účinky."

,,Možná...." řekl Justin zamyšleně.

Najednou někdo prudce otevřel dveře. Byla to Sky. ,,Promiň budeme ti muset Alison ukradnout. Jde se nakupovat," řekla s úsměvem.