Za hranicí plánu «Dramione»

20. Jeden důvod

„Hermiono, počkej!" ozval se hlas za ní. Už se chystala opravdu zamířit pryč, ale oslovení jejím křestním jménem ji přimělo se zastavit a otočit.

Pohled ji tentokrát bolel o to více. Teď už to nebyl jen krátký zoufalý záblesk emocí, ale nyní v těch očích viděla snad úplně všechno. Nejraději by se otočila a šla pryč. Nechtěla mít nic společného se smrtijedem, nic společného s někým, jako je on.

„Nechci se bavit s vrahem…" odsekla a už se opět chystala vydat pryč.

„Já ho nezabil…" řekl na oplátku. 

Hermiona teď byla opravdu zmatená. Vždyť teď na vlastní uši slyšela, že ho Rookwood obviňuje z toho, že se do toho pustil při zápase. Nevěřila mu…

„Všechno jsem to slyšela, Malfoyi…" popošla blíže k němu. 

Odpovědí jí byl jen zmatený obličej.

„Slyšela jsem ten rozhovor mezi vámi. Že jsi to neměl dělat teď při zápase…" vysvětlovala, když se Draco neměl k odpovědi.

„Tak to ale není…" postavil se, aby mohl vidět Hermioně do očí. Trochu zavrávoral. Hermiona se k němu naklonila a chtěla mu podat ruku, on však dělal, že si ničeho nevšiml. 

„Zabil ho on, ne já," pokračoval.

„Tak proč by tě před chvílí tlačil ke skleníku?" nevěřila mu.

„Protože jsem mu to málem překazil. Chtěl ho zabít až v lese, tam by ho jen tak někdo rychle nenašel, jenže já už nějakou dobu tušil, že má něco zalubem. A dával jsem si pozor. A měl jsem pravdu, když jsem ho viděl jít s ním pryč. Nenapadlo mě nic lepšího, než na něj zaútočit, jenže on se nebál a hned ho zasáhl kouzlem tam za hřištěm…" vyhrkl to všechno strašně rychle. Hermiona si připadala jako farář na zpovědi. Cítila, že to z něj všechno vyletělo, obrovskou rychlostí, aby nemusel být již sám, na tohle tajemství. 

„Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl," uklidnila ho.

„Ne, neudělal… Měl jsem to dát někomu vědět, tušil jsem to již dřív, něco jsem zaslechl. Navíc až se tohle dozví On, tak bude zuřit. Tohle nebylo v plánu, sice by po této metodě jistě toužil taky, ale narozdíl od těch jeho tupohlavých smrtijedů má aspoň on samotný mozek a je mu jasné, že vražda všech mudláků by nikam nevedla," odporoval jí.

„Tak si představ, že bys na to někoho upozornil…" začala se svým výkladem Hermiona a popošla k němu blíže. Draco na ni bez mrknutí hleděl. 

„Myslíš, že by ti věřili? Myslíš, že by uvěřili raději tobě než jemu?" zapíchla mu ukazováček doprostřed hrudi. Malfoyovi pohled padl právě na něj a pak se jí zahleděl do očí.

„Chceš říct, že si o mě myslíš…" 

„Ne, ale jsem realista a podle všeho to tak většinou je, že člověk dá přednost delší známosti než kratší," skočila mu do řeči, protože nemínila poslouchat jeho egoistické výlevy.

„Většinou… ale ne vždy!" odsekl.

Hermiona se prudce otočila a přešla k rostlině opodál. Začala z ní oloupávat kůru. 

„Nemám chuť se s tebou o tom hádat. Místo aby ses zbavil výčitek, tak si jen přiděláváš další…" mluvila k němu zády.

„Mluvíš, jako bys v životě žádné výčitky neměla. Možná to tak i je, nevím kvůli čemu bys ty mohla mít výčitky. Nevím proč si od tebe nechávám vůbec radit. Vás tři vždycky zbožňovali, vždy vás oslavovali, viděli ve vás naději, jiskru která zažehne požár, který spálí všechno zlé a temné…" pochodoval dokolečka a rukama mával kolem sebe.